Prostituoval jsem svou fantazii

Váš román Šťastný Sever se odehrává zčásti v Africe, zčásti v Norsku a trochu ve Francii. Do jaké míry je maďarským románem?

Domnívám se, že román je maďarský pouze jazykem. Nenapadlo mě, je­-li možné spojovat jej s některým dřívějším maďarským románem. Když jsem jej psal, uvažoval jsem o tom, že do něho vsadím maďarskou postavu, případně že hrdinka bude mít nějaký maďarský zážitek. Chápal jsem to jako „šlehačku na dortu“, spíš jako legraci, ale potom se mi to tam prostě nevešlo, k ničemu by se to nepojilo, a tak jsem to nakonec nenapsal. Utajení Maďaři jsou pro mne Němci, o nichž se zmiňuje Aimé; jsou jediní, kdo mezi chápavými skandinávskými a západoevropskými turisty podrážděně reagují na Aimého informaci, že roubený kostel nemohou navštívit, ačkoli za vstupenku vydali hodně peněz. Takže maďarský model zde není, ale poznamenávám, že existuje vskutku významný maďarský román Miloval jsem svou ženu [1942, česky 1972], odehrávající se v období mezi oběma světovými válkami. Napsal jej Milán Füst, jeden z velkých klasiků maďarské prózy; holandský námořní kapitán v něm vypráví o svém komplikovaném vztahu k francouzské manželce. Především je to však příběh mánie, zničující žárlivosti.

Inspirací vám byl údajně přítelův příběh. Do jaké míry je zkušenost cizinectví, jinakosti, přistěhovalectví přenositelná?

Zkušenost přenositelná je. Ale tady fungoval tento přenos opačným směrem. Vlastní prožité zkušenosti jsem přenesl na románovou postavu, na „svého přítele“, který je autorovo alter ego. Neboli v té románové postavě jsem také napsal mnoho takového, co je jeho vlastní „zkušeností“, co prožil on ve fiktivním světě románu, a ne ve světě mém; ale chtěl jsem to tlumočit, přeložit jako autor.

K čemu odkazuje titul románu? Je Sever opravdu šťastnou pohádkovou zemí, nebo spíše „kouzelným vrchem“, kde se ze všech příchozích stávají „pacienti“?

Šťastný Sever byl původně název cyklu v mé předešlé knize, sbírce básní. Tam jsem chtěl ten název použít tak, abych naznačil, že Sever může mít epitheton constans jako například bájný východ nebo Divoký západ. A kromě toho jsem se domníval, že to tím částečně ironizuji. Ale maďarská kritika začala přívlastek „šťastný“ brát vážně a psát o tom, že tato kniha mluví o štěstí, což je u beletristického díla nezvyklé. A přitom já jsem myslel, že vypovídá o cizosti, bezdomovectví. Ale zároveň je pravda, že románový příběh se uzavírá dosti šťastnou chvílí. Takto jsem já chtěl být radikální.

V Maďarsku jste měl postavení, které odpovídalo vaší kvalifikaci: přednášel jste na nejprestižnější maďarské univerzitě Lóránda Eötvöse estetiku. Co vás přimělo k tomu, že jste své místo opustil a se čtyřmi malými dětmi se vystěhoval do Norska? Jak ovlivnily vaše rozhodování zkušenosti vaší manželky, která vystudovala na zmíněné univerzitě angličtinu a norštinu a nějakou dobu pobývala jako maďarská stipendistka v Norsku?

Je fakt, že před odstěhováním do Norska jsem učil na maďarské i francouzské univerzitě. Ale pro mne to vždy bylo alibi, otázka peněz. Na druhé straně jsem nikdy neměl jisté a výdělečné místo, jehož bych se byl vzdal. Neměl jsem je i proto, že mou opravdovou ambicí bylo vždycky psaní. Kvůli výdělku jsem žil životem průměrných maďarských ­autorů. Při učení jsem psal články, ale také jsem do komerčního seriálu dodával dialogy, prostě jsem prostituoval svou fantazii. V Norsku pracuji v zařízení pro seniory, uklízím, vykonávám manuální práci. Hlavu používám ke psaní. A získal jsem zkušenost, že tento stav má velké přednosti. Ostatně bez manželčina diplomu ze skandinavistiky bych opravdu nikdy na Severu nezakotvil. Dříve jsem tento skandinávský svět příliš neznal, znal jsem pouhopouhý úsek z něho, několik velkých klasiků, od Ibsena přes Hamsuna ke Strindbergovi.

Když jste se vydali na cestu, jak jste si představovali svůj život v Norsku? Jaké byly vaše první dojmy ? S čím jste počítali? Co vás příjemně překvapovalo a co naopak nepříjemně? Navázali jste tam nějaké přátelské styky? Jezdíváte do Maďarska?

Původně jsme chtěli zůstat v Norsku jenom několik let. Když člověk začne žít v nějaké zemi jako cizinec, začnou se na něho valit nové a zvláštní dojmy, a to jsme nepřišli jako utečenci z Afriky nebo Iráku. Pravda, jestli mě zdání neklame, kulturně je Norsku vzdálenější Maďarsko než třeba Česko. Jenže my jsme se přistěhovali z Francie, protože jsem jako lektor působil na univerzitě v Bordeaux. Takže například rozdíl mezi úrovní francouzské a norské kuchyně znamenal opravdový šok. Stejně tak třeba abstinování, antialkoholismus západonorské oblasti, protože jsem přišel z Bordeaux a vyrůstal jsem v maďarské vinařské končině, takže se ze mne stal „poučený alkoholik“. Díky internetu máme dosti těsné vztahy s maďarským prostředím, takže izolovaní nejsme, jen někdy trošku osamělí. Úspěch Šťastného Severu v Maďarsku naši vazbu na mateřskou zemi ještě posílil. Jezdíme domů dvakrát, třikrát ročně podle toho, kdy mají děti prázdniny. A kromě toho na různé akce.

O Norsku je známo, že se během imigrantské vlny přistěhovalcům otvíralo a že tam také hodně vystěhovalců směřovalo poté, co Švédsko už dál přijímat nechtělo. Protože vaše rodina je také vlastně imigrantská, jste patrně na tuto problematiku citlivější než většina rozených Norů. Jak tedy vnímáte současné postavení imigrantů v Norsku a problémy, které v důsledku migrace nutně vznikají?

Také my jsme přistěhovalci, ale kromě toho stále občané Maďarska. Pro mne by bylo nepřirozené, kdybych si jako maďarský spisovatel zažádal o norskou státní příslušnost. Zapustil jsem kořeny do maďarské a také francouzské kultury a literatury. „Pořádný“ Nor už se ze mne nikdy nestane. Ostatně tady na vsi žijeme v prostředí, které je nám dost cizí; zdejším lidem poskytuje obživu chov ovcí a pěstování malin a jahod. Kdežto my s manželkou jsme se pohybovali v maďarském a francouzském univerzitním a literárním prostředí. Tady například nemám komu vyprávět, jaký zážitek pro mne byl román Zločin a trest, když jsem ho v pubertě přečetl. Ale v této „naší“ vesnici se poslední dobou objevuje čím dál více cizinců. Dříve to byli většinou Evropané, Němci, Holanďané, Poláci, dnes spíše Eritrejci, Iráčané a syrští uprchlíci.

V některých rozhovorech s vámi zaznívaly poněkud vyhýbavé odpovědi na dotaz po návratu domů. Souvisí to se současným politickým trendem v Maďarsku?

Sami nevíme, kdy se vrátíme do Maďarska. Teď to vypadá spíš tak, že nikdy. Děti vyrůstají tady a z nich se mohou stát „správní Norové“, aniž by přitom přestaly být „správnými Maďary“. Myslím to tak, že děti už umějí propojit tuto dvojí identitu, dvojí sounáležitost. Ne jako já.

Stav současné maďarské politiky skutečně není příliš růžový. Země se ocitla v rukou geniálního manipulátora, který bezskrupulózně využívá vše k udržení vlastní moci.

Na čem nyní pracujete?

V doslovu ke Šťastnému Severu jsem slíbil, že bezprostředněji – životopisně – sepíšu své dojmy z Norska. To jsem také udělal. Román Megint hazavárunk [Čekáme vás zase doma] vyšel maďarsky v roce 2015 a já, Árpád Kun, v něm vypravuji svůj příběh. Kniha končí tím, že rodina, manžel, manželka a dvě malé děti, dorazí do Norska. A teď píšu o tom, co se dělo od této chvíle.