Těm, jimž skýtá požitek vnímání hororových příběhů, je jistě zdrojem rozkoše i pozorování soudobého dění v naší kotlině. Jako uhranuti pohledem na kobru můžeme jen sledovat, kterak interpreti hlasu lidu, jenž je majitelem selského rozumu a absolventem univerzit života, posouvají dílčí projev mechanismů demokracie, a to výsledků posledních parlamentních a prezidentských voleb, do monstrózní podoby dehibernované diktatury proletariátu: Většina to takhle chce a my, touto většinou zvoleni, půjdeme klidně zas i přes mrtvoly.
Lidské poznání a vědění se po staletí rodilo a budovalo skrze schopnost reflektovat rozdíl a jeho funkci i účel. Na kategorii rozdílu založili své verze sémiotiky Ferdinand de Saussure i Charles Sanders Peirce. A sémiotika se stala hybatelem humanitních i společenských věd po celé dvacáté století. Nastoupivší vláda vyslanců selského rozumu naopak smysl pro diferenci stírá a lid jí za to aplauduje. Že syntéza látky zvané novičok se liší od výroby takovéto látky? Ale jděte, takovéhle hříčky se slovy si nechte. Že byl-li v kebabu jed, může být důvodem spíše fakt, že cosi v jídle bylo zkažené, než že jídlo bylo někým otrávené? To nepovažuje za vhodné rozlišovat ani JUDr. Zdeněk Ondráček, Ph.D., autor disertace Násilí jako sociálně patologický jev v rodině, byť si v ní hrdě dal do soupisu literatury i Slovník cizích slov. Ale když jeden v mládí nerozlišuje mezi obuškovým mlácením mužů a žen, byť cizích, lze jeho kebabovou proklamaci brát jako projev názorové konzistence.
Smysl pro rozdíl vyžaduje schopnost pozorovat, přemýšlet a argumentovat. Dnes se jako plod myšlení chápe názor. Já mám svůj, ty máš svůj, tak jsme si rovni. Nedávno mne takto vyškolila bakalářská studentka, které jsem cosi vytýkal v odevzdaném eseji. Přerušila mne větou, že to moje kritizování je můj názor a ona má ten svůj – že to napsala dobře. Mstivě jsem zkusil argumentovat, že zápočty tady ale zatím ještě píšu jen já, a ona ne, ale argumentace už je starým haraburdím i pro mediální, natož pro studentský svět, takže odkráčela, než jsem větu dovyslovil.
Nu a v oblasti literární je výsostným dokladem ztráty schopnosti rozlišovat dobublávající aféra kolem parlamentního návrhu státně vyznamenat Karla Sýse. Jejím vrcholným bodem je glosa Radovana Rybáka Magor Sýs v Haló novinách. Magor byl protirežimní tehdy, Sýs je dnes; čili jsou na tom stejně a oba jsou hodni úcty, tvrdí Rybák. Já bych přece jen na jistých rozdílových nuancích trval: Jirous strávil ve vězení za toho minulého režimu osm a půl roku, Sýs za toho současného ani den. Jirous oficiálně za minulého režimu nevydal ani jednu knížku, u Sýse jsem v České národní bibliografii přestal počítat, když jsem se dopočítal dvacítky původních titulů vydaných od roku 1990, o výborech, reedicích, sbornících a překladech nemluvě. Už tím myslím vzniká rozdíl podobný rozdílu mezi slovy „oběť“ a „oběd“ – hlásky se jen trochu posunou, ale lexikální význam je zcela jiný.
Že Sýse navrhl na medaili komunista, je v logice věci – mají dobu testování, kam všude už zas mohou. Že si návrh ale „osvojil“ kandidát na ministra kultury za ČSSD Antonín Staněk, je pochopitelné méně. Proto se ho média vyptávala a třeba Kateřina Frouzová jej podrobila na Aktuálně.cz výslechu takřka křížovému. Ptá se, zda by navrhl také Jiřinu Švorcovou či Ivana Skálu, a on se chudák kroutí, chce to už ukončit, ale ona ho ždímá dál. Avšak na to dle mého soudu nejdůležitější se ho nezeptá. Staněk i všichni další podporovatelé mluví o tom, že je to uznání za poezii: „Pan Sýs patřil k básníkům, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech tvořili kvalitní poezii, a já si myslím, že za to může být oceněn státním vyznamenáním.“ Tady přece musí následovat podložení argumentem: V čem je kvalitní? Co konkrétně na ní vyniká tak silně, že ze zhruba tří set básníků, které tato země má, bude po letech zas jeden oceněn a bude to právě tento? V čem je Sýsova tehdejší či nynější poezie esteticky či jinak hodnotově přínosnější než třeba poezie Pavla Šruta, který letos zemřel, a tak by se nabízelo, aby byl vyznamenán za čerstva in memoriam?
Všichni přímluvci za Karla Sýse nabízejí jen povšechné plky, a když už jsou tlačeni ke zdůvodňování, uchylují se k moudrům typu, že rozumění poezii je subjektivní a že jim se prostě líbí. Nikdy nepadne název básně, citát metafory, ba ani název sbírky. Proč se jich nikdo neptá, jak by postihli třeba hodnotu Sýsova básnického cyklu Co mám, v němž normalizační „božský rošťák“ dává okázale najevo, že dosáhl tak posvěcené pozice, že už může psát jak nejzběsilejší grafoman, a přesto mu to budou tisknout?
Jenže to by ti, kdo navrhují, museli vědět i něco víc – o poezii tak vůbec i o Sýsově tvorbě – než jen to, že by bylo dobré být teď zadobře se soudruhem Luzarem, který Sýse navrhl. A to je těžké, „protože už mám dlouho od vysokoškolského vzdělání“, jak to hezky formuluje budoucí ministr kultury. Mají dlouho či nemají vůbec, a přitom si troufnou rozhodovat, kdo má dostat za poezii metál. A půjdou dál: až jednou nebudou v demisi, zruší i rozlišování mezi i a y, protože neschopnost zvolit to správné, zvláště při oblíbeném psaní verzálkami, jejich příznivce zbytečně poněkud diskredituje.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.