Nepředstavitelné, jež je blízko?

Nejnovější román Serhije Žadana ­Internát (Inter­nat) vyšel na konci srpna ­minulého roku a na Ukrajině se ihned stal ­událostí. Vzhledem k autorově pozici v současné ukrajinské literatuře to není nic zvláštního. V posledních letech se z někdejšího „enfant terrible“ stal jeden z nejuznávanějších, nejčtenějších a nejpřekládanějších ukrajinských spisovatelů. Dříve na odiv stavěné sympatie k anarchismu vystřídala „státotvorná“ publicistika, spíš než hudební a básnické festivaly teď Žadan organizuje dobročinné sbírky pro školy v blízkosti frontové linie, a svou zemi navíc zastupuje i na evropských literárních akcích. V říjnu loňského roku přijel svůj román osobně prezentovat na Frankfurtský knižní veletrh a už v březnu dostali překladatelé Juri Durkot a Sabine Stöhrová za německý převod této knihy prestižní Cenu lipského veletrhu.

Východoukrajinská ostalgie

Žadan debutoval v roce 1995 jako básník, od té doby ale napsal i řadu prozaických knih. Dlouho si udržoval pověst mladého autora představujícího hlas nezávislý na literárním establishmentu, autora, který se zabývá tématy, jež jiní ukrajinští spisovatelé dosud opomíjeli. Od doby, kdy vyšla jeho sbírka povídek Big Mac (2003, česky 2011), soustavně píše o východní Ukrajině, odkud pochází, a zaplňuje tak mezery na literární mapě země. Hrdinové jeho prvního románu ­Depeche Mode (2004) podnikají v alkoholovém opojení výpravy po průmyslových periferiích Charkova, próza Anarchy in the UKR (2005) zase popisuje cestu východoukrajinskou stepí do Huljajpole, města, které bylo v letech ruské občanské války centrem Machnova anarchistického hnutí.

Asi nejzdařilejší Žadanovou prózou je Vorošylovhrad (2010), příběh o odpovědnosti a rodinných a přátelských poutech v drsném prostředí východoukrajinského venkova. Hlavní hrdina Herman se snaží uhájit nezávislou existenci malé benzínky, která patřila jeho bratrovi. V boji s velkým byznysem znovu objevuje sílu přátelství a své pouto k domovu, přesto se ale zdá, jako by směřoval odnikud nikam. Žadanovy postavy vzpomínají na své sovětské dětství tak procítěně, že se o autorovi začalo mluvit jako o ukrajinském „ostalgikovi“ – už sám název Vorošylovhrad ostatně odkazuje k „městu, které neexistuje“ (do roku 1990 se tak jmenoval východoukrajinský Luhansk).

Cesta zemí nikoho

Po takovém úvodu asi nikoho nepřekvapí, že i nový Žadanův román vypráví o putování. Je to cesta nepříliš daleká, jen mezi dvěma malými městy na východní Ukrajině. Všechno je teď ale jinak – od léta 2014 zemi rozděluje válka. Hrdina, věčně nerozhodný a ke všemu lhostejný učitel ukrajinštiny Paša, musí projít ostřelovaným územím a překročit frontovou linii. Na poslední chvíli se totiž rozhodl vyzvednout z opuštěného dětského domova, onoho titulního internátu, svého třináctiletého synovce. Právě probíhají bojové operace a fronta se přesouvá, a tak se putování nebezpečným územím nikoho protáhne na několik dní. Spolu s hrdiny přitom trpíme stále větším fyzickým nepohodlím – je zima a mokro, prší a místy narážíme i na zbytky sněhu, a také nás trápí hlad, ale především narůstající obavy a pocit bezvýchodnosti. Pro Pašu je to zároveň cesta vedoucí k dospělosti a přijetí odpovědnosti za svá rozhodnutí. Knihu tak můžeme číst jako svého druhu bildungsroman. Citelnou slabinou je ovšem přílišná názornost. Třináctiletý synovec, kvůli němuž Paša svou cestu podnikl, doprovází jeho přerod kousavými komentáři – on sám zcela zřejmě růst nepotřebuje, od začátku je jasné, že jeho charakter se měnit nebude.

Právě synovci se ale Paša snaží zajistit bezpečí, jídlo a návrat domů, což ho vede od jednoho podivného setkání k druhému. To kvůli chlapci přesvědčuje jako samozvaný „zástupce veřejnosti“ separatisty, aby po příchodu na území ovládané předtím ukrajinskou armádou nezapomněli civilnímu obyvatelstvu rozdat jídlo a zajistit mu evakuaci, a jeho pouť ho přivede až do nemocnice přeplněné raněnými ukrajinskými vojáky, kde pomáhá při operaci a pocítí fyzickou blízkost smrti. V závěru románu vyjde Paša z nemocničního pokoje už jako někdo jiný. „Teď mluví klidně, důvěřuje mi a spoléhá se na to, že mu porozumím,“ upozorňuje čtenáře na jeho proměnu synovec.

Síla knihy je především v její atmosféře, někdy až příliš tíživé, ale vždy znovu odlehčované pro autora typickými nečekanými srovnáními a jemnou ironií. Děj se pohybuje zvolna, ale bez váhání kupředu a čtenáře postupně pohlcuje postapokalyptická nálada zkázy a všeobecné mlhavé beznaděje, prohlubovaná záblesky neveselých Pašových vzpomínek.

Nepochopitelné a nepřijatelné věci

Žadan jako by dělal všechno pro to, aby jeho knihu pochopil opravdu každý, a tak i to, co by docela dobře mohlo zůstat jen v náznaku, raději několikrát zopakuje. Věčné drama malého člověka vtaženého do soukolí velkých dějin postupně získává stále jasnější obrysy podobenství o zhoubných následcích odmítání odpovědnosti, v němž je dětský domov hlavně „metaforou vykořeněnosti, opuštěnosti, neuspořádanosti a bezdomoví“, jak v rozhovoru pro ukrajinský server Apostrof sám řekl. Ukrajinský kritik Jevhenij Stasinevyč výstižně poznamenává, že „čtenáři byla vzata možnost, aby si sám vyložil beztak dost průhledné narážky“. Doslovnost jako by zatěžovala i četné popisy okolí fronty a bojovníků obou stran. Stopy tankových pásů, hukot motorů, vzdálený zvuk výstřelů, nepříjemný pach dlouho nošeného oblečení a kouř z cigaret nervózně postávajících vojáků rychle opanují čtenářovu představivost, někdy je ale podobných rekvizit v textu až příliš.

Líčení připomíná operaci z února 2015, při níž ukrajinská armáda za dramatických okolností a velkých ztrát pod tlakem proruských separatistů opustila důležitou železniční křižovatku Debalceve. Autor samozřejmě nechtěl popsat okolnosti konkrétních bojů, ale „pochopit, čím se místní obyvatelé řídí, když přijímají to či ono rozhodnutí, čím se řídí, když se přiklánějí k tomu či onomu stanovisku“. Příznačně však Žadan o několik vět dál dodává: „Jsou věci, které pro mne nadále zůstávají nepochopitelné nebo dokonce přímo nepřijatelné.“ I tím myslí pocity a motivace lidí, na jejichž hlavy následky konfliktu bezprostředně dopadají – spisovatel se je nesnaží jen pochopit a popsat, ale vždy také hodnotí. A kdyby snad ještě někomu něco nebylo jasné, zazní uprostřed knihy promluva rázné Niny, ředitelky dětského domova, adresovaná nejasně chápanému úhrnu obyvatel celého Donbasu: „‚Už dávno bylo na čase, abyste si vybrali, na čí straně stojíte. Celý život jste byli zvyklí se schovávat. Zvykli jste si, že o vás nejde, že za vás vždycky někdo všechno rozhodne, že někdo všechno vyřeší. Ale tak to není, nikdo nic nerozhodne a nevyřeší. Tentokrát ne. I vy jste všechno viděli a věděli. Ale mlčeli jste a nepromluvili. Soudit vás za to samozřejmě nebudou, ale nepočítejte s tím, že by na vás potomci vzpomínali v dobrém. Zkrátka,‘ říká Nina a energicky vstává, ‚neutěšujte se iluzemi, odpovědnost ponesou všichni. A nejhůř na tom budou ti, kteří na odpovědnost nebyli zvyklí.‘“

Jak vyprávět o válce

Poté, co německý překlad obdržel Cenu lipského veletrhu, získal si román značnou pozornost německých recenzentů a publicistů. Jak se můžeme dočíst třeba v Süddeutsche Zeitung, jsou s „brilantním spojením válečné reportáže a politické esejistiky“ zřejmě docela spokojeni. Recenzent Spiegelu v Internátu zase vidí „comeback současného evropského válečného románu“. Tato chvála vyvolává myšlenku, že válka, která je vlastně velmi blízko, ale kterou si ve střední Evropě nikdo nedokáže doopravdy představit, v lidech budí neurčitý pocit špatného svědomí, jenž se dá částečně utišit tím, že si o ní alespoň něco přečtou. Nejspíš přitom pokyvují hlavou nad licoměrným západním novinářem Peterem, kterému Paša v závěru knihy vmete do tváře, že ho nezajímají dopisy čtenářů „a my vás taky nezajímáme“.

Od spisovatele Žadanova formátu by se dalo čekat něco podstatnějšího. Zatím nemůžeme než souhlasit s Jevhenijem Stasinevyčem, který konstatoval, že v novém románu toho bylo o válce na Ukrajině „hodně řečeno, hodně toho ale ještě také zbývá doříct“.

Autor je překladatel.