Není to zrovna útěšný pohled. Hradba lesů roztažená přes celý obzor zežloutla, stromy usychají. Odstín zkázy už znám dokonale, v předešlých letech jsem vídával nažloutlé vršky smrků jen místně, vyčuhovaly z tmavé zeleně a tvořily zvláštní mapy, dobře čitelné z kopců a skalních ostrohů. Časem jsem si zvykl i na řev motorových pil, doléhající z lesa, do něhož se zakousl venkovany nenáviděný Brouk. Psal jsem přátelům, že se něco se zdejšími lesy děje, že potoky v létě vysychají, u silnic se kupí narovnané klády a krajem křižují těžké tahače. Už tehdy jsme tušili, že onen nepatrný škůdce nám svými kusadly odhaluje budoucnost – budoucnost až příliš blízkou na to, abychom se jí my sami nedožili.
Uběhlo pár let a lesy v téhle zemi žloutnou rychleji, než jsme si uměli představit. Vyjdu někam na kopec, rozhlédnu se, a vidím jeden seschlý vršek vedle druhého. Na úředních deskách čtu výzvy lesníků, nabádající k rychlému odklizení napadených smrků. V lese pak potkávám muže sedícího na domácím traktůrku – svačí a rozhlíží se po stromech. Zastavím se u něj na chvíli a vyptávám se na práci. Brouk. Hned v druhé větě. Má tu toho tolik, stromy musí z lesa pryč, lesník nervózně obchází revírem a pobízí k rychlejší práci. A když už je Brouk pryč, přijde vítr, vždyť to znáte, vlítne do lesa, zatočí se v průseku a stromy, docela zdravé, které měly ještě dvacet let stát, zase leží na zemi. Každý víkend tahám dřevo, které nakonec nikdo ani nechce, už dva měsíce leží u cesty a mokne.
Dřív bych se ho přeptal na výsadbu, jestli už ví, co přijde do téhle světliny uprostřed nízkého lesa. Ale že už mám své zkušenosti a nechci zas poslouchat nářky nad tím, jak jedli okouše srna a buk si vyžaduje příliš mnoho péče, svou otázku radši polknu. Tato generace už jiná vskutku nebude. Vím jistě, že až tudy půjdu za půl roku, najdu zas malé smrčky, pěkně metr krát metr, tak aby z lesa děti něco měly.
Ovšem co má být oním benefitem, netuším. Vidím jen unaveného otce, člověka, který se s každou novou žlutou korunkou ve špici svého lesa ještě víc nahrbí, který nejspíš co nevidět zkolabuje úplně stejně, jako kolabuje i porost, o který pečuje. Nemoc lesa zachvacuje ducha těch, kteří v lese hospodaří, zrcadlí se v nich, vyvolává vlny skepse. Les, který vzali komunisti, který vrátili v restitucích, je břemeno všech břemen – práce v něm nikdy nekončí, naopak, s každým teplým a suchým jarem jen a jen roste. Les je jakousi ozvučnicí světa, v jeho hlubinách se nečekaně vyjevuje vše, co zbytek lidí zná jen z obrazovek. Neptejte se turisty, co je to globální oteplování, obraťte se na majitele lesa. Pro něj každá desetina stupně, každý další měsíc bez závlah je víc než zprávou z novin; každou větrnou smršť převádí na jednotku práce, na čas, který si bude muset vyhradit, na starost, kterou bude mít s vytěženým dřevem.
Tenhleten Brouk. Usadil se v lesích, pronikl na televizní obrazovky, ovládl programy schůzí lesních družstev a živí nekonečné, zacyklené debaty u hospodských stolů. Jeho invazi mnozí očekávali, sám si ostatně pamatuju, jak mi děda před dvaceti lety v lese u Slušovic vykládal, že takovéto hospodářství musí jednou skončit holinami, k nimž povedou cesty zničené od lakatošů. Brouka už zná i veřejné mínění vybičované k věčné ostražitosti a pomalu se s ním seznamují i zákonodárci. Však to také budou právě oni, kteří se – jak náleží jejich tvrdě konzervativní nátuře – jeho existenci pokusí popřít alespoň v budoucí legislativě (ne)upravující druhově smíšenou výsadbu lesních porostů.
Roky okázalé ignorance už nesou své plody. Přišly divné časy a utnuly teoretické diskuse. Během všech těch let neklamných náznaků se nepodařilo změnit myšlení těch, co drží lesy, co pěstují podle návodu předků své smrkové plantáže; a nyní, po několika nepřejících letech jim už není třeba tvrdit, že jejich majetky přijdou vniveč. Každodenní praxe si sama vyžádá změnu. Co ovšem takto tvrdě se prosazující danost říká o lidském rozumu? Že není schopen nahlédnout ani do následných několika let? Že se brání změně ještě dlouho poté, co se mu nabízí hned celá řada prokazatelných důkazů svědčících o chybných rozhodnutích? Z hlediska přirozeného zájmu vlastníků, usilujících o to udržet stabilní poměry, ekonomii fungujícího hospodářství, je tato zpráva o lidech a jejich zabedněnosti katastrofou; z hlediska přírodních pochodů, jimž je ekonomie naprosto ukradená, je takový Brouk jen vítaným pomocníkem, nástrojem změny, průvodcem na cestách k zítřku. A člověk, vykonávající svou práci výhradně dle zásad zvyšování zisku, celou jeho práci jen urychluje. Jak jinak si také vysvětlit pošetilost těch, co na vlacích rozvážejí nenáviděného škůdce od čerta k ďáblu, kteří mu pěstují budoucí potravu v lesních školkách, a to vše ve jménu domnělého rozmyslu, v rámci naplánovaného finančního obratu. Snad se ještě po letech dozvíme, že ne Brouk, ale člověk sehrál tu nejdůležitější úlohu ve věci přirozené obnovy lesa.
Co zbývá? Snad jen zachytit změnu těchto podivných časů jinak než v zápisech revírníků, přiléhavě ji pojmenovat, pokusit se přenést atmosféru skomírajícího lesa, vypsat jeho drama v několika dějstvích, zahrnout ji do obrazu člověka zoufajícího nad zkázou, které sám byl hlavním hybatelem. Podmínky se každým dnem mění, dnes ještě můžeme hovořit s lidmi, kteří si změnu nepřipouštějí, kteří jako blázni pracují ve jménu pomatených cílů, se zpozdilými vizionáři, kteří namísto smrků vidí v lese růst tisícovky. Už příští rok třebas neočekávaně nastanou úplně jiné poměry, ve společnosti se rozšíří panika, vláda vydá pokyny a stanoví pokuty těm, kteří nedodrží krizový plán. Může se stát, že všichni ti kvazihospodáři, kteří se přísně drží pokynů svých otců, budou najednou číst ministerské vyhlášky, že v hospodě začnou označovat sazeče smrků za pitomce a svými traktory navozí do lesů sazenice listnáčů. Možná najednou přestanou říkat, že bříza kazí les. V tu chvíli se všechno to, co je dnes běžným provozem, tedy realita sama, překlopí v historii. Z dnešní praxe se stane exces, z prostřednosti vyhledávaná výjimka.
Autor je antikvář a literární kritik.