Řídit trolejbus jsem nechtěla

Ve vašem posledním románu Zabuťťa se setkáme se skutečnými historickými postavami ukrajinských emigrantů, kteří hledali útočiště v meziválečném Rakousku. Mají tehdejší politická emigrace a lidé, kteří do zemí Evropské unie přijíždějí z Ukrajiny dnes, něco společného?

Emigranti, o kterých píši ve svém románu, opustili Ukrajinu po neúspěšném pokusu o vytvoření nezávislého ukrajinského státu v letech 1918 až 1922. Mezi nimi a mnou, protože i já jsem emigrantka, leží přibližně sto let. Rozdíl je v dostupnosti informací. Emigrant před sto lety neměl Skype ani sociální sítě a často si v nové zemi připadal odcizený a bez perspektivy. Za takových okolností se leckdo zlomil, leckdo dožil svůj život v bídě a zapomnění. Občas si říkám, že jsem odjela z Ukrajiny i proto, abych aspoň zčásti pochopila, jak jim tehdy bylo. Jen ve Vídni žilo v roce 1920 kolem padesáti tisíc Ukrajinců. Mnozí patřili ke vzdělané a relativně zámožné inteligenci, kterou bolševici po svém vítězství tragicky vyloučili z účasti na budování ukrajinské státnosti. Jsem si jistá, že nebýt této vlny emigrace, ani současní Ukrajinci by dnes nemuseli svou zemi opouštět. Ukrajina by vypadala jinak. Když můj hrdina, ukrajinský historik a politik Vjačeslav Lypynskyj, umíral v rakouském exilu na tuberkulózu, napsal svému příteli, který také žil v emigraci: „My tu umřeme, zatímco na Ukrajině bude jezdit na léčení, přežívat a množit se různý neřád.“ Je to drsné, ale v něčem velice pravdivé.

Proč jste se rozhodla napsat román právě o Vjačeslavu Lypynském, polozapomenutém ideologovi ukrajinského monarchismu?

Abych odpověděla, musela bych zrekapitulovat román, kterým jsem chtěla vyjádřit svůj hluboký obdiv k tomuto muži, jeho rozumu, umíněnosti, výjimečné důstojnosti a pronikavému, prorockému vidění budoucnosti, pokud jde o Ukrajince, k nimž mimochodem nepatřil, neboť pocházel z polské šlechtické rodiny. Nevím, zda v ukrajinské historii najdeme někoho, kdo by nás víc miloval a současně víc nenáviděl. Lypynskyj napsal neuvěřitelně hlubokou a moudrou knihu Lysty do brativ­-chliborobiv [Dopisy bratrům zemědělcům], kterou si však tehdy, a ani dnes, skoro nikdo nepřečetl, protože je to text příliš těžký, příliš sebekritický, text, který od čtenáře vyžaduje, aby na sobě pracoval. Zato všichni četli Nacionalismus Dmytra Doncova, kde se říkalo, že vinu nesou všichni ostatní, jen ne my sami. Obě knihy vyšly v roce 1926. Sotva je to jen náhoda, vždyť právě tehdy se rozhodovalo, jakým směrem se vydat. Ač se Lypynskyj snažil, nikdo ho nevyslyšel. Místo aby se Ukrajinci spojili proti vnějšímu nepříteli, rozhodli se hledat nepřátele ve vlastním houfu. Vykoupali se v krvi a znovu prohráli, a to všechno Lypynskyj předpověděl. Jeho život je životem Kassandry, outsidera, kterému nikdo nevěřil. Proto mě tak lákal. Vítězové mne z nějakého důvodu nezajímají vůbec. Vítězit je tak snadné.

Delší dobu žijete mimo Ukrajinu. Mění to nějak váš náhled na ni?

Nevím, jestli díky tomu, že nežiji na Ukrajině, něčemu rozumím lépe, ale rozhodně jsem od té doby mnohokrát slyšela: Když jsi jednou odjela, nemáš morální právo o nás, mezi něž už nepatříš, psát. Často mi přijde, že vymazat mě z ukrajinského kontextu je snazší než vyslechnout, co říkám. Proto jsem se přestala veřejně projevovat, vystupuji jen zřídka a rozhovory skoro nedávám. Je to pro mne jednodušší, poskytování rozhovorů a psaní komentářů totiž nenávidím. Ale stejně občas, když se cítím dost silná, nějaký ten publicistický text napíšu. Stejně jako Vjačeslav Lypynskyj jsem snad až příliš sebekritická. Nebaví mě posté opakovat, jak strašné je dnešní Rusko, spíš se ráda babrám v našich vlastních ránách, abych zjistila něco víc, než že „Rusko nás vždycky utiskovalo“. Jistěže nás utiskovalo a utiskuje – protože mu to už celá století dovolujeme. Je jasné, že s námi také není něco v pořádku.

Pocházíte z Ivano­-Frankivska, zvaného do roku 1962 Stanislaviv, města pro ukrajinskou literaturu neobyčejně významného, proslulého řadou výjimečných spisovatelů, bez nichž by nejspíš nevznikla ukrajinská postmoderna. Někdy se proto mluví o takzvaném stanislavském fenoménu. Cítíte s ním nějakou spřízněnost?

Stanislavský fenomén je čím dál nepopiratelnější zázrak. V haličském Ivano­-Frankivsku, malém, provinčním a nenápadném městě, vznikla na konci osmdesátých let minulého století atmosféra mimořádně příznivá pro literární tvorbu. Objevilo se tu víc než deset velmi dobrých spisovatelů. Jurij Andruchovyč, Taras Prochasko a Jurij Izdryk jsou jen ti nejznámější. Mě do tohoto fenoménu sice nikdo nepočítá, sama se ale cítím být jeho pokračovatelkou. Začala jsem psát proto, že za mého mládí byla v Ivano­-Frankivsku literatura něco pochopitelného, všedního, bylo to povolání stejně běžné jako třeba být řidičem trolejbusu. Řídit trolejbus jsem nechtěla, proto jsem si zvolila literaturu.

Ve vaší povídce My (kolektivní archetyp) – česky vyšla v antologii Ukrajina, davaj, Ukrajina! – se vypráví o příchodu dvou tajemných žen do prostředí malého města, jež je odmítá a nakonec vyštve. Jako by to bylo o Ivano­-Frankivsku…

Když píšu o městě, je to bez výjimky o Ivano­-Frankivsku, jenom jsem se ho postupně na­­učila maskovat za jiná města, někdy dokonce megapole. A když píšu o vesnici, je to vždycky vesnice mé babičky, kde jsem v dětství strávila spoustu času. Ale v procesu psaní jsem se s tím, co jsem sama prožila, na­­učila žonglovat, na pravdu navlékám to, co jsem si vymyslela, přidávám nové podrobnosti, odstíny, tóny, až mi to přijde zajímavější. Z Ivano­-Frankivsku jsem se odstěhovala před patnácti lety a s každým rokem je mi vzdálenější. Právě proto se ho nejspíš ve všech svých textech snažím podvědomě – a asi neúspěšně – oživit, vrátit se domů, na místo, jež neexistuje.

Co pro vás znamená Halič jako historický region? Pociťujete, že by se nějak lišila od zbytku Ukrajiny?

Halič je rakousko­-uherská, hluboká, pověrčivá, bigotní, marnivá a navíc přehnaně, ač často bezdůvodně hrdá konzervativní provincie. V jejím jádru leží mise obrození Ukrajiny, ale její okraje jsou zanedbané, i když se „před lidmi“ snaží vypadat k světu. Občas mi přijde, že se tam za sto let nic nezměnilo. V žádném případě teď nemám na mysli nějaký separatismus, ale Halič podle mého nemá se zbytkem Ukrajiny moc společného. Ve dvaceti jsem odjela do Kyjeva, jako bych jela do jiné země, byl mi dočista cizí. Ukrajina je z historických důvodů velmi rozmanitá a v tom musí být její síla. Když jsem před osmi lety odjela do Vídně, měla jsem pocit, jako bych konečně přijela do svého hlavního města, přišla mi mentálně mnohem bližší. Vůbec si v poslední době říkám, že i ta zdánlivě nejcizejší místa se nám mohou díky okolnostem a lidem, kteří tam jsou s námi, zdát mnohem bližší než to, co by nám mělo být blízké jaksi automaticky.

Zaujalo mě vaše vyjádření z jednoho staršího rozhovoru: „Literární proces na Ukrajině, to je divoký kapitalismus ve sklence špinavé vody. Ale problém je v tom, že ani víc peněz by mu nejspíš nepomohlo.“ Nezdá se vám, že obtížné podmínky nutí ukrajinské autory, aby udržovali co nejtěsnější kontakt se svými čtenáři, aby byli přístupní, aby stáli na „správné straně“ a byli pokud možno „užiteční“ pro společnost?

Snažit se být co nejvíc na očích, to není nějaká „nemoc“ ukrajinských spisovatelů, to je tendence, která se objevuje všude, protože literatura sama o sobě ztrácí na přitažlivosti. Dnešní čtenář potřebuje pestrý multimediální obsah, nejen text, anebo spíš vůbec ne text, ale lákavý kontext, obrázky, potřebuje, aby se mu autor denně připomínal. Jsou autoři, kteří jsou ochotni tenhle nový hlad čtenářů uspokojit, jsou aktivní na sociálních sítích, považují za nezbytné vyjadřovat svůj názor na cokoliv a daří se jim to, někteří se dokonce mohou měřit s bloggery a někteří bloggeři se stávají spisovateli. Nebudu soudit, jestli to je dobře nebo špatně. Spíš dobře. Přežije to, co se dokáže přizpůsobit novým podmínkám. Chci, aby literatura přežila jako druh umění, i když sama nejsem podobných obětí schopna. Já chci jenom psát a snažit se dosáhnout úspěchu výlučně vlastními texty. Vím, je to nemožné. Tak ať.

Voda ve sklence není dnes o nic čistší, ale zato se ta sklenička od roku 2013, kdy jsem výše citovanou větu pronesla, o dost zvětšila, a z toho mám velkou radost. Prudký růst vydávání i překládání knih je jedním z největších úspěchů, kterých Ukrajina po Majdanu dosáhla. Armáda a kultura, to je to, co musíme rozvíjet. Nevím, jak se to daří v případě armády, ale kultura zaznamenala nemalý pokrok. Literatura doslova vzkvétá. Nová nakladatelství hledají nové autory a ti se k mému velkému údivu objevují. Dřív jsem si totiž říkala: U nás asi něco není v pořádku, kde jsou mí konkurenti? Teď už tu jsou. Občas mě až bolí, jak dobře píšou, a to je skvělé.

Nedávno jste napsala dětskou knížku Mox nox, která vypráví příběh o kaloních. Čím vás ona létající stvoření okouzlila?

Neokouzlili mě ani tak kaloni, i když ti také, jako spíš samotná myšlenka napsat dětskou knížku, která by co nejvíc odporovala všem vžitým pravidlům, knížku, která by na první pohled vůbec nevypadala jako knížka pro děti – třeba o konci světa. Psala jsem ji pro svou neteř Sofijku, které je teď čtrnáct a moc nečte. Chtěla jsem ji pobavit. To se mi povedlo, ale docela jsem se přitom pobavila i sama. Psaní Mox nox – latinsky to znamená, že se blíží noc – bylo jedním z nejkrásnějších zážitků v mém spisovatelském životě. Ráda v poslední době experimentuji se žánry. Nikdy jsem třeba nepsala básně, dokonce jsem na to byla hrdá, považovala jsem se za čistokrevného prozaika, a za poslední dva měsíce jsem jich najednou napsala celých osmdesát. Nevylučuji, že se brzy pustím do divadelních her, anekdot nebo pohřebních nářků. Začínám chápat, že nezáleží na tom, co píšu. Hlavní je psát. Je to můj živel, moje spása, praktický smysl mého života.

Jednou jste se zmínila, že byste mohla začít psát německy. Byly by vaše texty i nadále součástí ukrajinské literatury, anebo by pak patřily do literatury rakouské? Co o tomto citlivém tématu soudíte?

Dobrá literatura nemá národnost a nemá žádný význam, jakým jazykem se dobrá literatura píše. Nechci patřit ani do ukrajinské, ani do rakouské, ani do jakékoliv jiné literatury. Chci patřit sama sobě, poslouchat sebe samu a dělat to, co považuji za potřebné. Ale v ukrajinštině jsem vyrostla a nikdy ukrajinsky nepřestanu psát, protože by to bylo jako zříct se svého Boha. Mateřský jazyk je pro mě posvátný. Psaní v němčině mi také přináší potěšení, ale je to úplně jiný pocit, člověk si připadá, jako by byl na návštěvě, odkud ho nikdo nevyhání. Kam ukrajinský nacionalistický diskurs zařadí moje německojazyčné texty, je mi absolutně lhostejné. Stejně jako samotný nacionalistický diskurs. Jediné, co má smysl, je dobrá literatura.

Sledujete německojazyčnou literaturu? Co vás z ní nejvíc oslovuje?

Zvlášť ji nesleduji, mám ale dva oblíbené autory, oba spojené se Švýcarskem: Petera Bichsela a Aglaju Veteranyi. Bichsel napsal moje zamilované Povídání pro děti, které pochopitelně vůbec není pro děti. Aglaja Veteranyi, rumunská emigrantka z cirkusové rodiny, spáchala sebevraždu v roce 2002, předtím ale napsala knihu Proč se dítě vaří v kaši. Když už jsem nedokázala takovou knížku napsat, aspoň ji jednou přeložím do ukrajinštiny. Díky německo­jazyčnému prostředí jsem se seznámila také se švýcarskou autorkou Ágotou Kristóf. Je to emigrantka z Maďarska, která do literatury vstoupila jako francouzsky píšící autorka. Napsala tu nejtísnivější knížku o emigraci, jakou znám, Analfabetku, a také Velký sešit, jímž pro mě uzavřela téma statečných rudých osvoboditelů.

Četla jste něco z české literatury?

Můj oblíbený text o vaší zemi napsal Polák, Mariusz Szczygieł. Jeho sbírka reportáží Gottland patří k mým nejmilejším knihám vůbec. Dokážu si ale představit, jak na něj můžete být za některé věci naštvaní. Pokud tomu tak je, ráda bych vás jako cizinka ujistila, že v těch reportážích není nic, co by mě nějak popouzelo, naopak jsem si Česko zamilovala ještě víc. Mám ráda Kunderu, ale vím, že i s ním mají Češi složité vztahy, a také Haška, Hrabala. Několik současných českých spisovatelů znám osobně.

Česky nedávno vyšel Bestiář, výběr z vašich povídek z let 2006 až 2009. Čím může zaujmout české čtenáře?

Povídky jsou to trochu divné, fantaskní, absurdní, sentimentální, někdy o lásce, jindy o samotě ve velkém městě, o samotě v malém městě, o ztrátě iluzí, o palčivé potřebě něco cítit, o různých zvířatech, o lidech, kteří se cítí jako zvířata. Nevím, jestli stojí za něčí pozornost. Už dávno se na to neptám, beru to racionálně: pokud se najde nakladatelství, které chce moje texty vydat, znamená to, že je šance, že někoho přece jen budou zajímat. A až mi poslední nakladatelství na této planetě řekne: Táňo, promiň, nejde to, až potom vás konečně přestanu trápit, přestanu psát. Ačkoliv vlastně ne, psát nepřestanu nikdy.