Sověti

1

Občas někam zašel.

Ženy odkládaly vidličky stranou a otáčely k němu kudrnaté hlavy. Taková byla tehdy móda – naondulovaná. Železné natáčky, váleček pod krk a bezesná noc. Požíraly ho hladovýma očima. Tvářil se, že si jich nevšiml. Přejížděl si dlaní po šedinách a rovnal si kravatu.

„Tak vidíte,“ štěbetaly dojatě kudrnaté ženy, „takové legendy se o něm šíří, a on je nakonec takhle skromný, ani oči nezvedne!“

A nezvedl. Dokázal prosedět málem celý večer a upřeně sledovat jen špičky černých dámských střevíčků. Nad horním rtem mu naskakovaly krůpěje potu. Čekal, až se na něj zapomene a až si o něm přestanou šeptat. Bylo to neuvěřitelné, ale on, takový krasavec, byl ostýchavý. Jenže kdo to o něm věděl? Pro začátek vždy vypil tři čtyři sklenice vína – jako trest za pozdní příchod. A včas nepřišel na žádný večírek. Asi se zpočátku potřeboval napít, aby se nestyděl. Jenže jemu do hlavy nestoupalo víno, ale krev. Víno ho vždy jen přivedlo k sobě. Hned ve dveřích, aniž se rozhlédl po místnosti, okamžitě věděl, kde ta žena je a co je zač. A usmíval se, protože krásnou ženu poznáte i podle zad. A pak oči zvedl. Díval se na ni, právě na ni, na tu nejkrásnější u slavnostní tabule, i když třeba seděla dost daleko od něj, a díval se na ni upřeně, s nadšením, ba vytržením, jako chlapec, který poprvé v životě vidí nahou ženskou. Který náhodou vběhl do cizí ložnice. Stačila vteřina či dvě… a žena, upnutá při této příležitosti do svých nejlepších šatů a kučeravá po bezesné noci, s vidličkou po levé ruce a s manželem po pravé, se cítila jako nahá, dočista vysvlečená, jen v černých lodičkách na stole pokrytém bělostným ubrusem. Učiněná kořist. Vzdávám se vám, můj dobyvateli.

Arčil Gomarteli nebyl muž, ale lev.

Následoval bouřlivý týden, někdy i dva. Časté noční telefonáty, kytice, šampaňské v restauraci, víno na chatě za městem, písně při kytaře a líbání rukou. Neznámo proč to nikdy neselhalo, bez výjimky. A přitom nepozvedal pušku, jen oči, tak proč se každé hned rozbušilo srdce? Ženy podléhaly přání vše hodit za hlavu a utíkat za ním, ať už by je mámil kamkoli. „Ach bože, Arčile, já nevím, co to se mnou je, ale ty tvé oči…“ Jenže on je pak už nikam nepozval. Po pár týdnech znovu jen mlčky stál, hleděl oknem ven a pil čaj. Jeho neštěstí spočívalo v tom, že tesknil.

Bez dětí se to samozřejmě neobešlo. Byl tu chlapec, Ačiko, na jehož matku se všichni vždy ptali jen šeptem: „Kdo to je? A kde je?“ Chlapec u Arčila žil od sedmého dne po narození. Vychovávaly ho dvě babičky – Arčilova matka Nora a její sestra, stará panna. Jazyk staré panny se často vyřinul kupředu jako upadlé přední kolo od bicyklu a ona ho poskokem doháněla. O chlapcově matce však nikdy nemluvila, ani kdybyste ji zabili. A Nora, ta byla vůbec tichá jako přípitek za zesnulé.

„Nevadí,“ říkával strýček Othar, když se ve dvoře usazoval pod morušovník a ovíval se novinami. „Až vyroste, tak se uvidí, komu je kluk podobnej.“ V každé rodině se vždycky najde jeden trouba, který nahlas řekne i to, o čem si ostatní jen šeptají.

Pod tímhle stromem Ačiko vyrostl – nejdřív se dokázal vyškrábat jen na lavičku, pak i na stůl a nakonec už lezl po stromě a trhal moruše. Jenže jeho tvář tajemství, kdo je jeho matka a kde ji hledat, rozhodně neodhalila. Všichni shledávali, že je podobný Arčilovi.

„To jistě,“ souhlasil i strejda Othar, „dokonce i pes po čase začne bejt podobnej svýmu pánovi.“ A k tomu dodával: „Popel na hlavu ženský, která opustí svýho syna!“

Nora mu prostírala stůl ve dvoře, vynášela ven sacivi a gomi – a neodpovídala. Kdežto stará panna říkala:

„Kdyby měl Othar na hlavě vlasy, tak bych ho za ně tahala po zemi.“

Z toho stromu si rudé plody trhal i sám Arčil, ještě za války. Stará panna pod vodovodním kohoutkem přepírala jeho šaty a dštila na něj kletby – aby tě hrom zabil, aby tvá rakev uprostřed pokoje stála, abych tě tak hlínou mohla zasypat… Arčil s ní až do jedenácti let spával v jedné posteli. Když ho líbala, dělal, že spí. A když se modlila u ikony, schované v rohu hned za dveřmi, odvracel se ke zdi. Klečela jen tak v noční košili, s prsy podvázanými v pase provázkem, a ptala se Boha: „Proč mi taky nepošleš takovýho chlapce? Co jsem komu provedla? To nakonec umřu, nikdy v životě nepolaskaná?“ Arčil si myslel, že Bůh ji v té noční košili vidí, a tak radši zůstal za dveřmi.

Pod tímhle stromem, pod morušovníkem, stál jednou Arčil i na své vlastní svatbě a jeho černé vlasy čechral vítr. Pak ale vítr zvedl jeho nevěstu do vzduchu a odnesl ji. Takhle to alespoň Arčil vždy vyprávěl malému Ačikovi a smál se. Strejda Othar to vykládal jinak: Arčilova nevěsta vyskočila na stůl, chopily se jí čísi ruce a pak… pak už ano, pak ji ­odnesl vítr.

A vlasy Arčila Gomarteliho už nikdy nebyly černé.

 

2

Krasavice Nora se vdávala pod jiným stromem, pod pomerančovníkem, který stál v jiném dvoře. Morušovníky jsou vůbec dobré jen tak dětem pro zábavu či k pěstování bource. Protože co se od nich jinak dá čekat? Jen inkoustové skvrny. Před válkou měli všichni v Kobuleti citrusové stromy a před domem stůl. Pepela o svatbě prostřela na stůl bílá prostěradla. Tehdy se jí ještě stará panna neříkalo, však jí bylo teprve devatenáct.

Nora stála pod pomerančovníkem v bílých šatech a bílých nakřídovaných střevíčkách a nebylo nevěsty krásnější. A mlčenlivější. Bojme se nevěst nemluvných! Protože ona toho dne snila o tom, aby jejího ženicha hrom zabil, aby ho poté hlínou zasypala a aby ji uchvátil vítr a odnesl ji. Milovaný ji nezachrání a ve svých objetích neukryje, protože ona žádného milovaného nemá. Jedině ve vítr může doufat.

Jenže během června panuje v Adžárii bezvětří.

A když bylo třeba odebrat se do Tbilisi, už po svatbě, když pro ně přijel kolchozní náklaďák, najednou se vrhla kolem krku Pepele a rozvzlykala se jako nad čerstvě vykopaným hrobem, do nějž jako by co nevidět měli zahrabat nebožtíka, a nebožtík byla ona sama. Prsty na Pepelině krku do sebe zaklesla tak křečovitě, že od sebe nešly odtrhnout. Ženichův otec, tbiliský doktor Gomarteli, Pepele řekl: „Vylez si nahoru, co se dá dělat.“ Vylezla, jen tak v tom, co měla zrovna na sobě, ani hřebínek si s sebou nevzala. Kdo mohl vědět, že to není na dva dny, ale navždy?

Tengize se nikdo na nic neptal. Je sice ženatý chlap, ale stejně jako by ani člověk nebyl. Otec nemluví, ten jen přikazuje. Jako by věděl všechno na světě: „Pojedeš do Kobuleti,“ řekl mu, „a seznámíš se s Beridzovými. Mají děvčata na vdávání. A kdyby souhlasili, tak to neodkládej. Nač taky čekat?“

Tengiz tedy zašel k Beridzům na návštěvu a vyřídil pozdrav od otce. Pozvali ho dál do domu. Do bídy. Do takové bídy, jakou ještě v životě neviděl. Strop nízký a podlaha z udusané hlíny. A k tomu šest bratří. Hleděli na něj hrdě, nezávisle. Na to ti kašlem, že jsi z Tbilisi, dávali mu najevo. Kdybyste viděli náš dům, pomyslel si Tengiz, tak by stačilo jen ceknout – a poletíte jako blázni…

Vtom vyšly sestry. Vyrazilo mu to dech. Bože můj, to je ale krása! Přeskočil očima z jedné na druhou. Teprve po pár dnech si uvědomil, že jedna je nepatrně plnější, že má větší prsa a cop světlejší, ale v prvním okamžiku jako by se mu prostě jedna dívka dvojila před očima.

„Pojďme ven,“ navrhl Tengiz, „teď tam nefouká.“

Dvůr byl neohrazený a o kousek dál, za pomerančovníky, už uviděl moře.

„Chudý lidi se tady u nás usazujou rovnou na břehu,“ řekli mu bratři, „takže za ošklivýho počasí se jim voda valí až do domu.“

Tengize už se to, s jakou přezíravostí se chovali a s jakým despektem mluvili o chudých, nijak nedotýkalo. Copak je možné být ještě chudší, než jsou oni?

Na dvoře u neprostřeného stolu ho bratři varovali: Naše městečko je malý, jeden druhýho tu všichni známe, naše holky z domu zbůhdarma vůbec nevycházej, nechceme se dostat do zbytečnejch řečí.

„Já se přijel oženit,“ odpověděl Tengiz a vzápětí se polekal: Co když ho odmítnou? Neodmítli, naopak dali na rozmyšlenou i přípravy jen týden. Nač to odkládat? Nač čekat?

A pak se Tengiz v roli ženicha vydal i se sestrami po prašné cestě, po Stalinově bulváru. Sestry se v podpaždí vedly úplně vpředu, kdežto Tengiz s přáteli šel za nimi. Vyměňovali si krátké poznámky a smáli se. Hleděl jim do zad a kochal se. Šaty měly obě stejné, s drobnými modrými kytičkami, copy až do pasu a nožky jako soustružené. Už věděl, že nejsou dvojčata, ale rok od sebe, a že starší by se měla vdávat jako první, ale nikdo mu nic nenařizoval: kterou chceš, tu si vyber. Proto si taky vybíral, ze všech sil.

Jednou si zajeli do Batumi, do železničářského kulturního domu, na představení. Jeho posadili mezi obě sestry – pořád se potil, rudl a nevěděl, co říct. Uprostřed představení se vztyčil a přesedl si na kraj řady. Už neměl sil a byl celý zničený: kterou si tedy má vybrat? Navečer vyprovodili v celé partě obě sestry domů. Na rozloučenou jim podal ruku. Měly je obě stejné. Jedině že ta starší jako by se k němu zhoupla celým tělem, těmi hrdými prsy, až na něj doslova horko dýchlo. A zvedla k němu oči – trochu smíškovské, ale zároveň hrdé, stejně hrdé, jako si povšiml u jejích bratří. A hned se polekal: kdo ale bude v tom případě pánem domu – já, anebo ona?

Poslední noc, těsně před otcovým příjezdem, se v posteli neustále převracel, vzdychal, pak usínal, z ní na něj dýchal ten žár, on se ho lekal, strachem se probouzel a nemohl si vzpomenout, kterou z nich to ve snu viděl. Která je ta pravá?

Ráno přijel otec a hned na prahu se zeptal: „Tak kde ji máš?“ Tengiz ho odvedl do nízkého domku s hliněnou podlahou. Otce bída neděsila. Nebál se ani bohatství, protože už viděl všechno na světě. Sestry se mu zalíbily. Naklonil se k Tengizovu uchu a zeptal se – tak kterou sis vybral? Já bych… A Tengiz se zalekl: Teď mi nařídí, kterou si mám vzít. To bych se ale pánem domu nestal nikdy! A tak řekl: „Tu mladší – Noru.“ A ztěžka si povzdechl.

Náklaďák už skoro vyjížděl na Stalinův bulvár, ale Othar, v rodině Beridzových nejmladší, za ním ještě stále utíkal a křičel: „Pepelo! Noro! Pepelo! Noro!“ Noru to až trochu vzalo u srdce – tak vida, přece jen mě má někdo rád. Náklaďák už zatáčel. Othar přiběhl ještě blíž a zaječel: „Pepelo! Zapomněla jsi sousedce vrátit botky!“ Pepela celá zrudla, přiskočila k postranici, střevíčky si zula a mrštila jimi po Otharovi. Ten se zastavil, začal boty dotčeně jednu po druhé sbírat a pak na ni zařval: „Bosou si tě ale nikdo nevezme!“

Jako by už tehdy tušil…

 

3

A takhle, s rozpleteným světlým copem a temnými podpaždími vstoupila Pepela do jeho snů. Hlouposti se jí z úst sypaly jako plody z morušovníku. Voněla potem – ostatně o nic víc než jakákoli jiná čistotná žena, která celý den strávila na cestě v otevřené korbě nákladního auta. Ohňodyšná princezna. Bohyně! To ona, to kvůli ní…

Arčil Gomarteli si ji vypočítal již jako dorůstající chlapec. Když v salonu nad kulatým stolem v celé své šílené obludnosti vyvstala otázka lásky, bylo mu jedenáct let. Nora vzlykala a hledala viníky – tu obžalovávala sebe, tu Stalina, tu zase válku. Jenže to nebyl ani Stalin, ani válka. Malý černovlasý chlapec Arčil Gomarteli odpověď znal. Celé hodiny seděl v obrovském křesle a díval se na hák. Od okamžiku, kdy z něj sejmuli křišťálový lustr, změnil se v ocelový otazník. Pepela, ta husa, ta stará panna – to je přece odpověď, to všechno se děje kvůli ní…

Tbiliský lékař Gomarteli otevíral jedny dveře za druhými a ukazoval sestrám svůj dům. Nora mlčela, Tengiz se mračil, kdežto Pepela vykřikovala, žasla, vzdychala a chytala se za hlavu. Vstoupili do salonu – kulatý stůl, obrovské křeslo, přehozené purpurovým kobercem, na zdi podobizna Tengizovy matky. Starý Gomarteli se při pohledu na portrét chvilku odmlčel a pak v líčení pokračoval:

„Víte, tohle křeslo se upevňovalo na hřbet slona a do něj usedala princezna.“ Usmál se na Noru. Líbila se mu stále víc. Tengiz je chlapík, kdo by to do něj řekl? Pepela najednou před sebe směrem k portrétu vymrštila holou paži a vyhrkla: „Kdo je to? Kde je?“

Gomarteli starší jí odpověděl prostě, týmž hlasem, jímž před chviličkou vykládal o slonech:

„Je tam, děvče, kam si každou chvíli můžou vzít i mě.“

Na mysli měl Čeku, ale Pepela se rozhodla, že je to onen svět. A rozesmála se, jako když štěbetají ptáčci, poskakující po větvích morušovníku – ale ne, tak starý přece nejste! A Gomarteliho­-otce znovu napadlo, jak šikovný je ten jeho Tengiz!

V tomhle křesle, červeném s inkoustově fialovým vzorem, takže na první pohled působilo jako purpurové, trávíval Tengiz celé dny v očekávání vlaku. Jeho vrstevníci lítali po dvoře a trhali moruše, kdežto on celou tu dobu seděl v křesle, do nějž po schůdcích na sloní hřbet stoupala a pak usedala krásná princezna, a čekal. V klíně mu ležela otevřená kniha, ale jeho pohled se velice často zastavil na křišťálovém lustru, který se při sebemenším podnětu chvěl, a kdesi právě tam, u stropu, Tengizův pohled obvykle ustrnul. Když v takovém okamžiku vstoupil do salonu jeho otec, rozesmál se – ty si na to snění opravdu potrpíš, synku!

Jednou takhle Tengiz seděl v purpurovém křesle s knihou na kolenou a tu se odkudsi zdáli ozval hluk blížícího se vlaku – zvonění, řinčení, hukot, lustr se zachvěl a jemu se zdálo, že vybíhá po schůdcích nahoru, stále nahoru, vlak je blíž a blíž, princezno! A… ááách! Uviděl sebe sama v křesle, přehozeném kobercem, a s mokrou knihou v ruce. To rozčarování! Ani si princezninu tvář nedokázal pořádně prohlédnout.

Jeho vlak nějaký jízdní řád nedodržoval – jednou měl zpoždění, jindy zase nepřijel vůbec. Zato někdy se zjevil ve chvíli, kdy to vůbec nečekal. Tengiz ženě rychle svlékl šaty s modrými kytičkami a chvěl se strachem, aby vlak nezklamal. Uložil ji do postele a zaposlouchal se do ticha. Jenže nikde ani zvuku, ani hlásku, a Nora taky mlčela. Bojme se nevěst mlčenlivých! Anebo že by věděla, že v domě tbiliských Gomarteliů vlakový jízdní řád příliš nefunguje? A najednou Tengiz uslyšel za zdí Pepelin smích, to ptačí švitoření, a ze zatáčky se okamžitě s hvizdem vyřítila ohňodyšná souprava, rachotící železnými koly…

„Ještě den nebo dva, a pověsím se v salonu místo lustru,“ řekl jednoho nedělního rána Gomarteli starší Tengizovi. „Ta holka mě přivede do blázince. Jak je možné, že rodné sestry mohu být tak různé? Homo idioticus.“

Stáli u okna se sklenicemi čaje v rukou – v téhle rodině se čaj odjakživa pil vestoje – a dívali se do dvora. Pepela se tam pokoušela utrhnout si pár moruší ze stromu, ale nedosáhla na ně, a tak nadskakovala jako cirkusový pejsek, chňapající po míčku.

„Včera se hystericky rozesmála, když v pokoji uviděla normální bubínek,“ pokračoval otec. „Ach bože, takže vy si můžete vařit rovnou v pokoji, když tu máte kamínka? Tak jsem se jí zeptal: Slečno, a už jste někdy viděla kolo?“

Pepela je mezitím zahlédla oknem a zamávala na ně, aby vyšli na balkon.

„Kdy už konečně odjede?“ zeptal se Gomarteli starší jen tak do prázdna a očima začal hledat, kam postavit sklenici, aby mohl jít na ten balkon.

Tengiz se konečně zmohl na pár slov. Poprosil otce, aby u nich Pepela mohla ještě pár dní zůstat. Kvůli Noře.

„Ne!“ odsekl rezolutně otec. „Ledaže by začala válka…“

Vyšli na balkon a uslyšeli Pepelin křik:

„Válka, válka!“

 

4

Válku obvykle ohlásí idiot.

Homo idioticus.

První Hitlerovou obětí v rodině Gomarteliových se stal otec. Vstoupil z balkonu do místnosti, chytil se za srdce a upadl. Položili ho do postele. Nejevil známky života. Když ale Nora k jeho ústům přiložila malé zrcátko, nepatrně se zamlžilo.

O dva dny později přistoupil k otcovu tělu Tengiz, rozloučit se – odcházel totiž na frontu. Starý Gomarteli najednou otevřel jedno oko, zatímco druhé zůstávalo dál pevně zavřeno, a podíval se na syna téměř jasným pohledem.

„Poslyš,“ zeptal se dost podivně, „kterým okem se na tebe dívám?“

„Pravým,“ odpověděl Tengiz

„To znamená, že se mi řeč vrátí,“ zamumlal otec. Mluvil tak, jako by se mu jazyk nechtěl vejít do úst.

„Kam jdeš?“ otázal se syna.

„Tatínku, začala válka,“ spustil Tengiz, protože si myslel, že otec všechno zapomněl. „Němečtí fašističtí uchvatitelé věrolomně napadli…“

„Kam jdeš?“ zeptal se znovu otec. „On přece bojovat neumí, ten za jednoho Němce klidně obětuje pět našich vojáků, protože jemu není líto nikoho… Synku můj milovaný,“ zašeptal otec a oko zase zavřel. Po tváři mu sklouzla slza.

„Tatínku, ale já se vrátím,“ odpověděl Tengiz taky šeptem a sklonil se k otci, aby ho políbil. „A moc tě prosím, neposílej Pepelu pryč, mohla by vám doma hodně pomoct.“

Po starcově tváři sjela další slza.

Válka vystřelila lidi z křesel, z infantilních snů o princeznách, shodila je z ocelových jízdních kol, vytáhla je zpod korun pomerančovníků a mrštila jimi pod tanky, předhodila je napospas kulkám a začala je zabíjet.

Pět bratrů Beridzových – všichni kromě nejmladšího Othara – odešlo na frontu. A téměř vzápětí domů dorazilo první frontové úmrtní oznámení. Jako by se předpověď nejstaršího Gomarteliho začala naplňovat a Stalin zahájil výměnu svých pěti vojáků za jednoho německého.

„To není člověk, ale ďábel,“ říkala Noře Pepela. „Podej mi ikonu, pověsím ji blíž ke dveřím. Ale jak se dověděl o tom kole?“

Pepela už v domě Gomarteliových našla ikonu i dávno neplatné peníze, nalepené na zadní stěnu almary. Našla také zlaté a stříbrné mince z carských dob, které při domovní prohlídce neobjevili ani čekisté, a tak si připadala velmi chytrá. Ale copak tohle si o sobě nemyslí každý pitoma?

Nora neodpověděla, dělalo se jí špatně.

Řeč se nejstaršímu Gomartelimu opravdu obnovila rychle. Občas dokonce i žertoval – lehce a elegantně, jako později jeho vnuk Arčil. Těžko říct proč, ale smysl pro humor jednu generaci, tedy Tengizova syna, přeskočil a k potěšení všech žen přešel přímo k Arčilu Gomartelimu. I takové věci se stávají. Neobnovila se ale funkce levé ruky. Proto slavnou gomarteliovskou mast musela míchat Pepela Beridzová, kdežto starý Gomarteli jí uděloval pokyny z křesla, které se dřív umisťovalo na sloní hřbet. Starý pán do laboratoře přicházel až úplně nakonec, kdy bylo třeba mast „zaříkávat“, a zamykal se uvnitř na klíč. Pepela byla jedno ucho, ale z místnosti nezaslechla ani hlásku.

„Ďábel jeden,“ říkala Pepela. „Radši mu měl ochrnout jazyk, a ne ruka! Už abych jeho rakev mohla postavit doprostřed pokoje! Už abych ho hlínou zasypala. Ale odkud se mohl dovědět o tom kole?“

(…)

 

Z ruského originálu Volšebnaja maz, uveřejněného ve svazku Golova mojego otca (Corpus, Moskva 2012), přeložil Libor Dvořák.