Větrné mlýny 2017, 82 s.
Ohledně básnické sbírky výtvarnice a performerky Jany Orlové Újedě jsem si jistý jednou věcí – její líbivá obálka vábí pozornost, když si ji čtu v metru, a to mi dělá dobře. Jestliže se ale mám zamyslet nad obsahem, jistotu střídají pochyby. Nevím, zda podobné verše vznikly jako důsledek těžkého osudu autorky, zda je to kalkul s cílem přilákat pozornost čtenářů, nebo zda jde přece jen o to pravé současné umění, „na úspornosti postavenou poetiku“ s pořádným drajvem, jak řekla sama Orlová na Vltavě. Autorka totiž ve stejném rozhovoru sice tvrdí, že „má tělo ráda“, ale nezdá se, že by to opakující se témata jejích básní potvrzovala. Lyrický subjekt v nich zakouší neuspokojující vztahy plné sexu (snad proto, aby to nebyla nuda, se v básních sex objevuje znovu a znovu – jenže nakonec vždy ve stejné podobě), smutek zahání alkoholem a reflektuje přetrvávající pocit odcizení („Ve svém životě jsem cizinkou/ pozorovatelkou svého těla“). Vypočítavé snaze o efekt by napovídalo to, že některé básně připomínají spíš náhodná uskupení pěkně vypadajících slov – nenajdeme tu prostor pro fantazii, představy, asociace, různé výklady nebo snad pro pokračování existující jen v hlavě čtenáře. Nic kromě efektní pózy. Jen pár textů v celé knize dá čtenáři díky bezprostředním výrazům a neočekávaným setkáním jevů z různých oblastí každodennosti skutečně prožít dotek poezie, třeba: „Když se udělal/ utřel péro do utěrky/ A já se smála/ Jaká jsem to hospodyňka!“