Jsme na kulturní misi

Proč jste do Prahy přijeli právě se Stalkery?

Stalkeři jsou taková vizitka dnešního ukrajinského divadla. Je to drsná, moderní, velice upřímná inscenace. Má dokonce určitý reálný základ. Za prvé Pavlo Arje, který ji napsal, opravdu navštěvoval černobylskou zónu a hovořil s lidmi, kteří tam žijí, včetně prototypu hlavní hrdinky, báby Prisji. Za druhé to je skutečný případ poslance Viktora Lozinského, který v roce 2009 na lovu zastřelil vesničana. Ve hře má významné místo také naše lidová mytologie, víra v nadpřirozené jevy a bytosti, která u nás v žádném případě není mrtvá. Tahle hra svého času vzbudila velký rozruch, mluvilo se o ní a psalo, jako by to bylo nějaké palladium, a ne divadelní hra.

Nezdá se vám, že Stalkeři napomáhají tomu, aby se černobylská katastrofa stala v zahraničí čímsi jako značkou Ukrajiny?

Je to naše značka. Ukrajina se bohužel lidem nespojuje s Kazimírem Malevičem nebo Ivanem Frankem. Ukrajinu si lidé pamatují spíš kvůli korupci, válce, Porošenkovi a černobylské katastrofě. Pokud naši hru ale znáte, pochopíte, že černobylská havárie jenom vytváří něco jako Stanislavského „dané okolnosti“. Celá naše země bohužel doteď žije v situaci té katastrofy. Proto si myslím, že to není špatný způsob, jak v zahraničí Ukrajinu a její umění prezentovat.

Vypadá to, že jste zklamaný tím, jak málo toho lidé v Evropě o Ukrajině vědí.

O žádných spisovatelích nebo básnících neslyšeli, znají nanejvýš tak bývalého fotbalistu Andrije Ševčenka a bratry Vitalije a Vladimira Klyčky, boxery. Gogolova Revizora například uvádějí ve všech německojazyčných zemích. V Berlíně jsem nedávno viděl jeden rakouský soubor. Na scéně jejich Revizora stojí polorozpadlý panelák a herečky mají po sobě rozmazanou rtěnku. Kdyby hráli v tradičních ukrajinských vyšívaných košilích, a satiricky tak ztvárnili Ukrajinky, řekl bych si: To je vtipné. Oni ale hrají v ruských krojích, protože Gogol v nich žádné asociace s Ukrajinou nevyvolává.

Viním ale hlavně naše ministerstvo kultury. Mám dost specifický vztah k Bělorusku, není to pro mne zaostalá postsovětská země; naopak, vím, že je tam spousta moderních umělců evropské úrovně, úzce spolupracuji s běloruskými divadelníky a v srpnu tam budu dokonce režírovat inscenaci. A teď tam naše ministerstvo kultury organizuje jakési Dny ukrajinské kultury. Nás ale nepozvali, jedou tam zpěváci Oleh Vynnyk, Ivo Bobul, folklórní taneční soubor Pavla Virského a tak dále. Nechápu, proč naše ministerstvo nemá přehled o tom, co se děje, proč nedokáže sáhnout po tom, co se samo nabízí. I naše pražské představení se může konat jen díky soukromé iniciativě – pozvala nás novinářka Valentyna Ljulja, která zastupuje ukrajinské odbory v Česku.

Není jeden z důležitých motivů Arjeho hry – to, že Ukrajinu ve skutečnosti ovládají mimozemšťané – příliš silně spojen s obdobím prezidenta Viktora Janukovyče, tedy s dobou před Majdanem? Nevnímají tento motiv dnes diváci jako neaktuální?

Dnešní vláda se od té předcházející příliš neliší, jen pracuje jinými metodami. Pokud u nás dochází k nějakým změnám, je to proto, že je někdo vyžaduje. Světová banka nám dá peníze a politici musí něco změnit. Kdyby jim peníze dával někdo jiný a nic za to nechtěl, ani by je nenapadlo něco podnikat. Teď se zase blíží volby, takže si politici řekli: „Zařídíme cestování do EU bez víz.“ Až budou další volby, hádám, že dovolí třeba dovážet bez cla ojetá auta z Evropy. Ti lidé to ­nedělají proto, že to je jejich práce, za kterou dostávají plat, jako je to normální třeba v Německu. Poslance, kteří se projevují nějak rozumně, věnují se zajímavým věcem a jsou ochotní v zemi něco měnit, můžu spočítat na prstech jedné ruky. Třeba novinář Mykola Kňažyckyj z Lidové fronty, strany bývalého premiéra Arsenije Jaceňuka, nebo Iryna Podoljak a pár dalších lidí ze strany Svépomoc. Moc jich nebude – ale jsou.

Po Majdanu na Ukrajině pozorujeme opravdový kulturní boom. Projevuje se i v oblasti divadla?

Divadlo na Ukrajině bezpochyby boom zažívá, nejsem si ale jistý, jestli to tak úplně souvisí s Majdanem. Jde spíš o to, že v ukrajinském divadle probíhá generační výměna. Objevili se mladí umělečtí vedoucí a režiséři, kteří jsou víc než jejich předchůdci otevřeni spolupráci. Když jsem se já stal uměleckým ředitelem divadla, byl jsem na Ukrajině nejmladším člověkem v podobné funkci, bylo mi teprve sedmadvacet. V roce 2014 to bylo něco neslýchaného, tehdy se tomu ve všech divadlech podivovali, ale dnes je situace jiná. V Kyjevě i ve Lvově se objevila mladá divadla. Máme celou řadu režisérů ve věku mezi osmadvaceti až osmatřiceti lety a tato nová generace už, řekl bych, není tak ochotná ke kompromisům jako ty předcházející.

Poté, co jste se stal ředitelem, tržby v divadle Zoloti Vorota prý vzrostly na dvanáctinásobek. Stejně ale říkáte, že divadlo je na Ukrajině ztrátové. Jak to tedy přesně funguje?

Divadlo je ztrátové na celém světě, bez dotací by nemohlo existovat. Funguje to u nás podobně jako v Německu – většinu financí dostáváme od státu. Ale na rozdíl od Německa u nás jdou státní peníze jenom na mzdy, přičemž pokryjí jenom devadesát procent mzdových nákladů. Takže všechny ostatní peníze, které potřebujeme na nastudování nové inscenace, si musíme vydělat sami ze vstupného. I když nám tedy tržby opravdu výrazně stouply, všechny ty peníze jsou po­užity na rozvoj divadla. Dokonce i naše cesta do Prahy, ačkoli dopravu nám organizátor samozřejmě zaplatil, přináší další náklady, které si hradíme sami, protože chápeme, že jsme sem spíš než vydělávat přijeli na kulturní misi.

Je podle vás ukrajinské divadlo dostatečně rozvinuté a rozmanité?

Celé ukrajinské divadlo je hlavně tak trochu zakomplexované. Musíme konečně vyrůst z těch umazaných dětských kalhot. Musíme pochopit, že třebaže máme hodně problémů a hodně toho neumíme a třebaže divadelnictví je u nás organizačně na nízké úrovni, máme světu co nabídnout: talentované mladé režiséry a herce, vlastní dramatickou literaturu, styl i dobrou divadelní tradici, kterou pro mě zosobňuje Les Kurbas – ukrajinský režisér, který studoval ve Lvově, ale i ve Vídni, ve dvacátých letech založil v Kyjevě avantgardní studio Berezil a dělal divadlo evropské úrovně. Musíme si to uvědomit a jít dál, nezůstávat věčně v postsovětském světě.

Vy sám pocházíte z ruskojazyčného regionu, vaší mateřštinou je ruština. Proč jste se rozhodl věnovat právě ukrajinskému divadlu?

To pro mě nikdy nebyla otázka. Hned jsem věděl, že na jevišti musíme mluvit ukrajinsky. Pocházím sice z okolí Oděsy, z ruskojazyčné oblasti, ale celý můj rod je z okolí Černovic na Bukovině, z pomezí Ukrajiny a Rumunska. Jiná věc ale je, že neustále velice aktivně pracujeme se suržykem [směs ukrajinštiny a ruštiny, kterou v každodenním životě mluví velká část Ukrajinců – pozn. MT], dokonce si myslím, že jsme byli jedni z prvních, kteří s tím začali. Používáme ho ve většině představení. Je to určitý jazykový kód dnešní Ukrajiny. Je těžké jednoznačně říct, jakým jazykem se na Ukrajině mluví – ukrajinsky, rusky, nebo snad bulharsky či rumunsky? V suržyku jsem pro sebe našel určité východisko. Když totiž z jeviště slyším dokonale čistou spisovnou ukrajinštinu, nedělá mi to dobře. Vždyť takový jazyk neexistuje, na ulicích se tak nemluví. Scénický jazyk dnes pro ukrajinské divadlo a film představuje jednu z nejpalčivějších otázek a zatím nemá řešení. Naši profesionálové se nemohou smířit s takovou rozmanitostí, na jakou jsou například Angličané hrdí. Angličtí herci si do životopisu píšou: ovládám ty a ty přízvuky, třeba sussexský a velšský. A my, ačkoli máme k dispozici širokou jazykovou paletu – od Zakarpatí po Oděsu, jinak se mluví v Charkově, jinak v Dněpru, jinak v Kryvém Rohu a Poltavě –, nejenže toho nevyužíváme, ale dokonce jako bychom se za to styděli.