Utřiďování světa

Z kartotéční krabice s lístky, na něž si Bohumila Grögerová (1921–2014) zapisovala různé poznámky, vybrala Michaela Jacobsenová s pomocí Marka Staška soubor textů, které nám zpětně odhalují oblasti zájmu autorky, jejíž jméno je spjato především s experimentální poezií a překlady z německé literatury a jež v posledních letech života upoutala pozornost prozaic­kými i poetickými konfesijními texty (Čas mezi tehdy a teď, 2004; Rukopis, 2008; Dva zelené tóny, 2012; Můj labyrint, 2014).

Aforismy, hesla, výpisky

Člověk se těžko může ubránit myšlence na to, co zůstalo z onoho „širšího celku“ nezařazeno, obzvlášť jestliže doba průběžného vzniku daného konvolutu textů – podle osobní poznámky Michaely Jacobsenové v úvodu ke knize – pokrývala dvacet až třicet let. Na lístcích se nacházejí různě dlouhé pracovní zápisky, aforismy, výpisky z četby (opakovaně například z děl Sigmunda Freuda, Fernanda Pessoy, Jana Vladislava, Carla Gustava Junga nebo Jana Patočky), poznámky k poetice vybraných autorů, „slovníková“ hesla (akrostich, proxemika, sarkofág aj.) či lehce črtané popisy výtvarných artefaktů (hyperrealismus, obrazy Gérarda Fromangera nebo instalace Jochena Gerze). Kromě (očekávatelných) témat literárních a uměleckých se autorčina pozornost soustředí i na náboženství, filosofii, fyziku nebo historické zajímavosti („Říkali jsme mu [Salvadoru Dalímu], nevím proč, ‚československý malíř‘. Luis Buñuel, Do posledního dechu“).

Grögerová nicméně není aforistka. Její formulace nedosahují brilantnosti autorů rodu La Rochefoucaulda či Theodora Adorna. V jejích zápiscích nenajdeme překvapivá odhalení ani nové, objevné nazření dané problematiky – explicitní zaznamenání mnohých postřehů mělo spíše funkci uspořádání či utřídění myšlenek: „Příliš hluboce chápat je opravdová, vážná choroba. Člověku vrchovatě stačí obvyklé lidské chápání.“ Formulace na lístcích jsou podobné jako v jejích posledních beletristických textech: cílem je především vyjádřit se, zanést slova na papír a ukotvit je. Forma není nijak výrazně ozvláštněná, zároveň to však nejsou neutrální, bezpříznakové záznamy. Spíše než v oslnivé stylizaci zápisů spočívá hodnota lístků v zachycení autorčina nevyčerpatelného úsilí proniknout k podstatě, rozkrývat to zdánlivě jasné a jednoduché, znovu zvažovat a ptát se, co je čas, Bůh, poznání, víra, spánek a další „věčné otázky“. Hlavním tématem vlastně stále zůstává nesamozřejmost a neukončenost tvorby a sebetvorby. Za mnohými pasážemi je tak slyšet onen zvláštní stydlivě sebe­-jistý hlas, který se objevuje už v Letu let (samizdat 1987–1988); hlas, jenž reflektuje své slabosti, zároveň si však je vědom vlastních kvalit.

Les věcí

Vzpomínkovou knihu Let let, již Grögerová vydala společně se svým životním partnerem Josefem Hiršalem a v níž se kombinují záznamy obou autorů a citáty ze soudobého tisku, propojuje s Lístky odstředivost a rozmanitost témat. V polské literární vědě se tato polyfonní a otevřená forma současné prózy připodobňuje k raně novověkému žánru silva rerum (les věcí), domácím kronikám, do nichž se zapisovaly rodinné i veřejné události, rady, recepty nebo útržky poezie. A tato silvičnost, schopnost absorbovat do sebe různé žánry i styly, je příznačná i pro Lístky. Ve svém celku tvoří jakýsi deník či zápisník, který se podobá (nikoli náhodou i názvem) Spadaným listům Vasilije Rozanova (1913 a 1915, česky 1998), fragmentární knize aforismů a neodbytných myšlenek bez jasného kompozičního záměru. Oproti Rozanovovi však Grögerová do zápisků až na drobné výjevy nepouští svou osobní každodennost a profánní „obyčejný život“; pohybujeme se pouze na rovině intelektu a úvah.

Tomu odpovídá samotná forma abecedně seřazené kartotéky. Lístky se tak zařazují do rozsáhlé oblasti soupisů a výčtů – v literatuře produktivně využívaných od Homéra přes Whitmana až k Calvinovi a Borgesovi –, kterou mimo jiné v Bludišti seznamů prozkoumával Umberto Eco. Autorka na jednom místě cituje Marshalla McLuhana: „Primitivní a před­­abecední lidé integrují čas a prostor jako jeden.“ Naproti tomu ona jakožto „abecední člověk“ rozsekává svět na kategorie, jakkoli prostupné a subjektivní – neboť motivace zařazení jednotlivých výpisků pod určitá hesla mnohdy není úplně jasná. Grögerová chce roztřiďovat a zařazovat, protože „jakékoliv utřídění je lepší než chaos“. Abecední kompozicí se kniha podobá autobiografii Roland Barthes o Rolandu Barthesovi (1975, česky 2015), ale zatímco francouzský autor hraje se čtenářem hru na schovávanou a abecedním řazením chce unikat a vyhnout se scelujícímu narativu, pro Grögerovou je podstatné gesto utřiďování a katalogizování. Tímto zaměřením Lístky zvláštním způsobem navazují na Můj labyrint, poslední autorskou knihu Bohumily Grögerové, protože čím jiným je kartotéka než vědomým úsilím vyznat se v bludišti světa, přičemž „labyrint“ u Grögerové nese negativní konotace. Sama autorka tento svůj sklon reflektuje – vždyť i její memoárové texty jsou vedeny snahou vše utřídit a uklidit po sobě: „Nemohu psát, začnu uklízet šuplata psacího stolu. Pozvolna mne ovládá jakási forma pořádkumilovnosti, jíž tu a tam trpím.“

Konstrukce a maso slov

Je nicméně třeba mít na paměti, že autorčina kartotéka nebyla původně určena k publikaci. Grögerová se explicitně rozloučila se čtenářem v Mém labyrintu, jehož vyprávěcí tempo i kompozice evokovaly odcházení a mizení: „Když jsem sama, odkládám sluchadlo a slyším jen tep svého srdce.“ K čemu lístky konkrétně sloužily, se můžeme jen dohadovat, jistě mohly být v autorčině tvorbě dále produktivně využity – Alice Stašková v doslovu cituje autorčino pojetí tvorby z šedesátých let: „I moje psaní vyžaduje konstrukci, přehlednou a doslova průhlednou. Teprve při psaní ji obalím masem slov, takže surový půdorys není nápadný.“

Zde se onen půdorys stává díky editorskému rozhodnutí nikoli polotovarem, ale dílem. Zařazením Lístků do Edice současné české poezie se zvýrazňuje jazyková stránka jednotlivých zápisů, které v mnohých případech mohly mít ryze praktický účel (ostatně už zařazení autorčiných předchozích prozaických textů do této edice bylo na pováženou). Citované úryvky cizích děl, vytržené z kontextu, se zvýznamňují a získávají poetickou hodnotu, což platí i o textech náboženských či fyzikálních (zvláště Johna Barrowa či Stephena Hawkinga). Diskurs fyziky se tak stává součástí poezie, podobně jako třeba v Prosvítání Miloslava Topinky (2015). Proti této estetizační tendenci výboru však jde rozhodnutí připojit na závěr knihy jmenný rejstřík – tedy katalog katalogu. Ten dodává Lístkům nepřípadný příznak odborné práce, respektive zpětně rozbíjí onu celistvost výběru, spoutaného abecedním řazením.

Autorka je komparatistka.