Satirou formovat dějiny - antikvární redukce

Je to zvláštní paradox: když se v roce 1967 psalo o smrti Ilji Erenburga, vytyčila se linie, na jejíž jedné straně údajně stojí Erenburg „zastalinský“, ten, jejž Goebbels nazýval „nejzaangažovanějším protiněmeckým válečným žhářem“, a proti němu pak Erenburg „protistalinský“, Erenburg mírotvůrce. Dělicí mezí byl jeho román Tání, v němž se naplno ukázalo to, co Mukařovský velmi opatrně obešel tvrzením, že Erenburg neústupně trval „na právu zůstat sám sebou a mít o věcech vlastní mínění“. Co ovšem takové dělení přehlíží, a v tom spočívá onen paradox, je Erenburgova tvůrčí perioda následující po Říjnové revoluci. Sem spadají Neobyčejná dobrodružství Julia Jurenita (a jeho žáků) (1922), Trust D. E. Historie zkázy Evropy (1923) nebo Janem Zábranou přeložený Bouřlivý život Lazika Rojtšvance (1928) – ten také tuto tvůrčí etapu uzavírá, poté, co jej Bucharin označil za literární zvratek. Už tehdy možná mohlo Erenburgovi, trpícímu občas duchem orákula, dojít, že jeho nejlepší prózy jednou pohřbí s tělem stalinského impéria.

Erenburg se na dlouhý čas stal kronikářem, kritikem, po smrti také „spolutvůrcem“ svého století. Poslední označení je, myslím, vcelku trefné. Není úplně od věci přiznat Erenburgovu Trustu D. E. performativní potenciál, který bylo zpětně snadné považovat za jakýsi literární předobraz skutečných dějin Evropy. V jeho centru stojí, respektive neustále někam utíká bláznivý americký miliardář Jens Boot, nešťastník, který jednoho dne pochopí, že „Evropa je stará a ohyzdná, že je ji možno milovat jenom potmě, neotevírat přitom oči a nedotýkat se prsty její hrubé, svraskalé kůže“. „Jens Boot totiž nebyl filosof ani politik, ani nepsal knihy o soumraku starého světa a nezasedal na kongresech kominterny.“ Svůj miliardářský komplex se rozhodl vyřešit plánem, jehož radikalita tehdejší sovětské kritice vyrazila dech: Evropa musí být zničena, její města rozvrácena a obyvatelé zahubeni. Spolu se 147 cestujícími, vládnoucími kapitálem 12 miliard dolarů, Boot nastoupí na parník Mauretánia a rozjede se vstříc své bizarní ideji. To, co následuje, není žádná stranická agitka ani souhrn základních pouček leninismu. Naopak, všechen tento ideologický podklad je na Bootově cestě kompromitován pozoruhodnou imaginativní metodou vršení surrealisticko­-expresionistických obrazů zkázy; takových, které z příběhu o staré Evropě a nových časech udělají pořádnou taškařinu.

Erenburg v této tvůrčí fázi ještě musel moc dobře vědět, že má­-li bojovat proti moci kapitálu, musí si nejprve ideálního kapitalistu vytvořit. Dále: musí ho obdarovat zbraněmi hromadného ničení, zahrnout ho tím nejdivočejším luxusem – a až poté vše obrátit naruby, abychom tu měli zvrhlého héroa, který se vrhne do života, jediným podpisem se vzdá majetku a vyrazí do světa s odhodláním ničitele opovrhujícího lidmi, majetkem a nakonec i sebou samým. „Jens Boot vytáhl z kapsy malé zrcátko a zadíval se do něj. Neuviděl však svou obvyklou tvář, do červena ošlehanou všemi větry světa. Hleděl na něho sádrový ovál. ‚Umírám,‘ pomyslel si. ‚Co se stane s trustem? Ale vždyť je to jedno…‘“

Lehkomyslná anihilace světa, jejímž spouštěčem bylo milostné ztroskotání Jense Boota, ozvučila dobu velkolepých očekávání. Jak veliký byl najednou Svaz socialistických republik a jak uboze proti němu působily parníky amerických milionářů! Trust D. E. je psán dle dikta „máme vše, co si představíme“, v jazyce výsměchu a pod tlakem bouřlivé imaginativní hry s obrazy. Psaní revoluční praxe – jen tak lze rozumět údajnému Erenburgovu podílu na tvorbě 20. století. Komunisté jistě svému autorovi dobře porozuměli, protože si ale nechali vnutit rozpor „zastalinský“ versus „protistalinský“, přehlédli, že v tomto duchu psal Erenburg úplně jiné romány, než byl věčně omílaný Pád Paříže.