V nedávném čísle Tvaru (č. 13/2018), věnovaném literárnímu překladu, vyšel mimořádně zajímavý rozhovor s Vlastou Dufkovou, významnou českou překladatelkou z francouzštiny a portugalštiny. Zaujal mě zvlášť její postřeh, že u nás překlad bereme „jako samozřejmost, ačkoli je to kulturní luxus“. Čeští překladatelé rádi mluví o špatných podmínkách své práce. Opravdu, honoráře překladatelů jsou už léta zoufale nízké, přesto se ale do češtiny překládá ve velkém, pravděpodobně víc než do jakéhokoli jiného jazyka s podobným počtem mluvčích. Podle databáze UNESCO Index Translationum zaujímá čeština mezi cílovými jazyky podle počtu knižně vydaných překladů celosvětově 11. místo (statistika se týká časového úseku let 1979 až 2017). A to jde o absolutní čísla. Paradoxně to vede k tomu, že to, co nevyšlo česky, jako by pro kulturní obecenstvo neexistovalo. Znalost cizích jazyků je přitom rozšířenější než kdy dřív, díky internetu jsou všeobecně dostupné slovníky, výukové aplikace, zahraniční média i sama literatura. Přesto se místní čtenáři raději spoléhají na domácí překladatele a vydavatelství. Nebylo by v konečném důsledku pro všechny lepší víc se učit jazyky a nechat si méně překládat?