Hledání dějinné možnosti

Významnými daty se to v osmičkovém roce jen hemží. Bitva na Moravském poli, založení pražské (dnes Karlovy) univerzity, pražská defenestrace, jaro národů, založení Československa, mnichovská dohoda, únorový převrat (pro některé Vítězný únor), pražské jaro a srpnová invaze. Politolog a historik Jacques Rupnik ve své vídeňské přednášce The 8s in Czecho­-Slovak 20th Century History as European Turning Points (Osmičkové roky v česko­-slovenské historii 20. století jako evropské body zlomu) v březnu letošního roku s „přimhouřeným okem“ rovnou do „českých osmiček“ přibral i „annus mirabilis“, tedy rok 1989. Příležitostí připomínat a reflektovat, ale i tázat se a přehodnocovat je v tomto roce tedy dost.

Naplňování dějinného smyslu

Zatím ovšem na celé čáře vyhrává sté výročí založení Československa. Pořádají se nejrůznější výstavy, přednášky, zakládají se tematické weby. Česká kosmetická značka Manufaktura se rozhodla vytvořit speciální kolekci Viola, která je údajně „v designu a vůni inspirovaná První republikou“, na internetu pak můžeme nalézt bezpočet textů a blogů na téma „založení Československa“. Český rozhlas zmapoval sté výročí podpisu dohody o vzniku Československa a podíval se na osud místa, kde byla dohoda podepsána. Po zbořené budově zůstala již jen pamětní deska na parkovišti. Dozvídáme se ovšem, že vnuk Milana Gettinga, který se podpisu účastnil, se jmenuje Thomas Masaryk a svého syna pojmenoval Jackson Thomas Masaryk: „Své jméno beru jako milou poctu Masarykovi. Řekněme, že byl v rodině,“ dodává.

Celý rok si tedy připomínáme, jak pro naši vlastní identitu bylo významné rozbití Rakouska­-Uherska a vybudování podivně labilního státního útvaru, který postrádal logiku historickou i jinou. Přesto v době svého vzniku i dlouho poté v něm mnozí politici i filosofové viděli jakési imanentní naplnění „smyslu českých dějin“. Ideál pravdy, humanity a demokracie, jehož historickým nositelem měl být český národ nejméně od patnáctého století, byl pokládán za základní pilíř nové státní ideologie. „Ježíš, ne Caesar“, znělo slavné Masarykovo krédo, uznání existence vyšší autority, která měla překonat materiálnost potřeb nového státu a aktivizovat jeho budování ve jménu vyšších hodnot.

Padesát let po založení československého státu se opět objevila potřeba „osmyslnit“ český historický vývoj a s touto potřebou přišla i renesance Masarykova díla. Po letech odmítání jeho idejí jako buržoazní středostavovské ideologie se od počátku šedesátých let Masarykovo jméno navrací do intelektuálních a veřejných diskusí, aby jeho „odkaz“ symbolicky vyzdvihl přední český filosof šedesátých let Karel Kosík v textu Naše nynější krize. Text vycházel na jaře 1968 na pokračování v Literárních listech a nesl stejný název jako Masarykův text z roku 1895. Kosík, brilantní marxistický myslitel, se po letech hledání „smyslu“ českých dějin obrací k Masarykovi a jeho „české otázce“ a právě zde nalézá filosofická východiska pro budování nové československé cesty k socialismu, která se stane v rámci 20. století osvobozující alternativou. Smysl českých dějin v roce 1968 spočíval pro Kosíka v „tázání po totalitě národního života, který má být postaven na pevný základ pravdy a opravdovosti“. Ale naplňovala česká společnost v roce 1968 opravdu nějaký dějinný smysl?

Vzpomínání na pražské jaro

Tak jako každá významná historická událost i pražské jaro je předmětem střetu různých pamětí, které mají více i méně politickou funkci. Exkomunisté, respektive bývalí reformní komunisté přicházeli s vlastní interpretací „smyslu jara“ již krátce po intervenci. Jiří Pelikán, zakladatel exilového časopisu Listy, které měly ideově navazovat na Literární listy z roku 1968, vyzdvihoval významnost pražského jara pro socialistickou teorii a praxi, chápal jej jako krizi sovětského modelu socialismu a pokus o významnou a jedinečnou společenskou alternativu. Konzervativní kritiku, méně početnou a dlouhodobě systematicky potlačovanou, představoval například filosof Rio Preisner, který zdůrazňoval roli mnohých předních reformních komunistů ve stalinské likvidaci kultury a v pražském jaru viděl pouze mocenskou hru uvnitř komunistické strany, která jen trpce akceptovala návrat nekomunistických aktérů do veřejného života, a která tak podle něj neměla žádný potenciál přinést osvobozující plně demokratickou společenskou alternativu. Se svou svébytnou interpretací přišla pochopitelně i oficiální normalizační rétorika v podobě svého „zakládajícího dokumentu“ Poučení z krizového vývoje: vývoj v roce 1968 označil tento dokument jako „kontrarevoluční“ a varoval před návratem pravicového revizionismu a kapitalismu, sovětská vojenská okupace pak byla označena za „bratrskou pomoc“.

Po roce 1989 převažovalo obecně vzpomínání na komunismus jako na čtyřicet let homogenní „totality“. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu z roku 1993 právně ustanovil výklad dějin, když deklaroval, že „komunistický režim panující v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“. Období pražského jara zde nijak specificky zmíněno není a zákon ho nepovažoval za něco, co by se kvalitativně odlišovalo od zbytku zmíněné doby (zákon pochopitelně primárně nemířil na kritickou historickou interpretaci, nýbrž sloužil jako důležitý a nutný nástroj v trestně­-právním a majetkovém vyrovnání). Ovšem například v lustračním zákoně z roku 1991 nalezneme formulaci, jež ospravedlňovala občany, kteří zastávali vysoké politické funkce v období od 1. 1. 1968 do 1. 5. 1969.

Důraz na invazi

Polistopadová doba přinesla pohled na pražské jaro především jako na demokratický moment, který přišel navzdory komunistické diktatuře. Dominantními tématy se v tisku i odborných kruzích staly nekomunistická opozice, KAN a K 231, zakládání sociální demokracie, obnovování Sokola, Junáka, legionářských spolků či zahájení rehabilitací obětí z padesátých let. „Smysl jara“ v tomto pohledu tkvěl spíše v jeho nekomunistické rovině, jako čehosi, co tvořilo výjimku z pravidla, než že by byl chápán jako součást dynamiky československého poválečného vývoje. V tomto smyslu se v připomínání pražského jara postupně stala tématem číslo jedna sovětská vojenská invaze ze srpna 1968, která je stále dominantním obrazem komemorace osmašedesátého. Proč ale tolik potřebujeme připomínat samotnou vojenskou invazi? Snad proto, že nám dává uklidňující pocit, že to špatné, co přišlo během následujících let, ony „pokřivené páteře“ a „zlomené charaktery“, intelektuální marasmus či „Biafra ducha“, zkrátka nástup nových mechanismů společenského útlaku a manipulace, že toto všechno přišlo především zvenčí, odjinud a že za to všechno nese odpovědnost někdo jiný.

Invaze je mediálně velice vytěžené téma: invaze pohledem „obyčejných lidí“, pohledem straníků i nestraníků, pohledem ruských okupantů či zahraničních studentů žijících v Praze. Invaze v západním tisku. Invaze z pohledu Josefa Somra, který v srpnu 1968 natáčel Žert podle Kunderova románu. Invaze z pohledu našich středoškoláků a ruských mladistvých, kteří už ani pomalu nevědí, že existoval Sovětský svaz. Tohle všechno není nepodstatné. Jsou to důležitá svědectví o události, která se stala traumatem české společnosti na dalších více než dvacet let. Ovšem akcent na samotné srpnové dny se stává místy až kýčovitým výjevem určeným k dojímání. Na dojímání samém není nic špatného, nicméně jeho předmětem by neměl být zploštělý, jednorozměrný a neproblematický výklad, ve kterém intervence představuje jakýsi nevyhnutelný a nutný „konec“ pražského jara. Tak se v důrazu na sovětské tanky ztrácí velký kulturní a intelektuální potenciál předchozích měsíců či let jako pouhý naivní a předem prohraný pokus o souboj Davida s Goliášem. V této dějinné reprezentaci, která se stala dominantní především po roce 1989, jsme si museli na „naplnění smyslu dějin“ počkat ještě dalších jednadvacet let, až do doby, kdy se projevily vrozené demokratické a humanitní tendence české společnosti a pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí.

Nechceme zde v žádném případě téma intervence zlehčovat. Důraz, který je na ně kladen, měl a stále jistě má důležitou společenskou i terapeutickou roli. Jasné odsouzení sovětské okupace reprezentuje ztracené naděje mnohých lidí, kteří nepatřili k těm, již se rychle a pokojně adaptovali na nové normalizační podmínky. Kritický postoj vůči komemoraci osmašedesátého by nás neměl vést k cynismu a neměl by nám bránit v úctě a respektu vůči těm, kterým „porážka“ pražského jara zničila životy (včetně více než sta československých občanů, kteří o život tragicky přišli, nemluvě o Janu Palachovi a dalších). Desítky až stovky tisíc lidí přišly o svoji práci, šanci na vzdělání, možnost cestovat za hranice, desítky až stovky tisíc lidí ztratily příbuzné, kamarády a partnery, kteří se rozhodli pro emigraci. V tomto ohledu bylo veřejné odsouzení sovětské invaze, toho, co se dvacet let nazývalo „bratrskou pomocí“, možná jen malou, ale důležitou náplastí na tolik zničených životů a poraněných duší.

Klíčový moment pražského jara

Nutno také podotknout, že vzpomínání na rok 1968 se poslední roky postupně mění, a to nikoli jen v historických kruzích, kde se postupně otvírají nová pole výzkumu, jako například filosofie šedesátých let, křesťansko­-marxistický dialog, role rad pracujících během pražského jara či odborné diskuse v expertních komunitách, reprezentované především známými mezioborovými výzkumnými týmy. Zjednodušeně lze říct, že se v odborných kruzích začíná diskutovat o tom, co vlastně znamenal všudypřítomný a mnohokrát skloňovaný pojem „demokratický socialismus“.

Kvitovat s povděkem lze jistě i některé mediál­ní příspěvky, vyzdvihněme zde například projekt Českého rozhlasu „68“, mapující rok 1968 den po dni a přinášející nevšední i zapomenuté informace a příběhy. Za povšimnutí stojí také letní speciál časopisu Respekt, který vznikal pod vedením Marka Švehly a který seznamuje čtenáře nejen s klasickým politickým kánonem (leden – Akční program KSČ – zrušení cenzury – Čierna nad Tisou – invaze), ale především s intelektuálně­-kulturním – a taktéž s konzumním – pozadím představovaného období. Sám Erik Tabery v úvodníku píše, že „když se ilustruje rok 1968, většinou se použijí snímky tanků, které pražské jaro ukončily. Atmosféru roku ale pro mě vystihuje spíše (…) objevování svobody, hranic vlastní odvahy, fantazie, schopnosti či kreativity.“ I proto na obálce vydání nejsou tanky.

Přesto je ovšem i letos společenské vzpomínání upřeno především k „srpnu“ jako ke klíčovému momentu pražského jara. Převládá v něm realistický pohled, který nám říká, že takovýto konec byl z „reálpolitického“ hlediska mezinárodních vztahů zcela nevyhnutelný. Tento historický realismus představuje pohled jistě legitimní. Ochuzuje nás ovšem o něco podstatného.

Člověk reality a člověk možnosti

Ve čtvrté kapitole románu Muž bez vlastností (1930, česky 1980) rozděluje Robert Musil dva typy lidí podle perspektivy vnímání světa: člověka reality a člověka možnosti. Realista vidí to, co je, umí to pojmenovat a přizpůsobit se tomu. Člověk možnosti se ovšem dívá jinak. Tam, kde realista řekne, že cosi se stalo, muselo se stát či se bezpochyby stane, člověk možnosti si pomyslí, co by se mohlo stát. Tam, kde realista tvrdí, že věci se dějí jedním způsobem, člověk uvažující v možnosti se ptá, zda by to mohlo být i naopak. Musil zde poukazuje na jednu ze základních dispozic moderního myšlení, schopnost plně rozvinout potenciál, který tkví v dějinných možnostech, neakceptovat nutnost dějin. Takováto možnost není podle velkého německého romanopisce jen fantazií těch, co mají slabé nervy, nýbrž „doposud nerozvinutým božským záměrem“.

Bylo by snad příliš přehnané mluvit o „božském záměru“ v případě pražského jara. Odkaz, který nám ve své krátké kapitole Musil zanechává, je ovšem jinde: nehledejme v dějinách smysl, hledejme jejich možnosti. Takto postavený problém je obzvlášť pro historiky velkou výzvou a může znamenat i tenký led. Ten by nás ovšem neměl odradit, spíše nabádat k opatrnosti. Ptát se po dějinných možnostech neznamená vytvářet jakési kontrafaktuální dějiny ani zkoumat, co kdyby to dopadlo jinak. Hledání možnosti je respekt k realitě, ale zároveň odmítnutí realistického pohledu na události v dějinách jako nutné a nevyhnutelné. Jaké tedy byly možnosti pražského jara, které byly kvůli intervenci a následné normalizaci dlouho považované za jakousi „slepou uličku“ vývoje českých dějin, naivní intermezzo při čekání na „opravdovou“ demokratickou revoluci v roce 1989?

Velký narativ roku 1968

Hledáním dějinné možnosti zde rozhodně nemyslíme hledání alternativního výkladu pražského jara. Historické interpretace budou vždy konfliktní, a jak připomíná historik Gerard De Groot, ani v globálním měřítku nemůžeme mít žádný „grand narrative“ roku 1968. Abychom porozuměli intencím vývoje československého osmašedesátého, musíme se vyvarovat snahy nutkavě hledat koherenci samotné doby.

Pražské jaro v sobě neslo mnoho idejí, motivů a zájmů. Necháme­-li stranou různé interpretace odlišných zájmových skupin, vyvstane otázka nastolená ve slavné diskusi o „českém údělu“ mezi Václavem Havlem a Milanem Kunderou, která je podle mého názoru pro porozumění povahy společenských změn v roce 1968 poměrně důležitá. Kundera zde československý pokus o reformu hodnotil vysoce pozitivně a chápal ho jako zásadní snahu vytvořit světově unikátní osvobozující formy socialistické demokracie. Ve známost vešel jeho patetický závěr o tom, že „Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světovou výzvu“. Havel viděl v pražském jaru méně radikality. Kunderovi ironicky odpověděl, že „budeme­-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky, směšnými se svým provinciálním mesianismem“.

Abychom se samolibými šmoky nestali, ponecháme tedy problém „světovosti“ pražského jara stranou. Co ovšem zůstává nezodpovězeno, je otázka radikality a inovativnosti šedesátého osmého. Nemůže zde mít pravdu Havel i Kundera? Havel v tom, že v zavádění občanských svobod nelze vidět nic zas tak světově unikátního, ovšem Kundera v objevení náznaku možnosti osvobozující alternativy, která byla jistě ve společnosti přítomna, zatímco se zaváděla „v civilizovaném světě samozřejmá“ svoboda slova. Co bylo radikální možností pražského jara?

Vedle spontánního společenského pohybu se během konce šedesátých let výrazně změnila podoba domácí politické filosofie. Mezi výjimečné zjevy své doby patřil jistě Karel Kosík, který se světově proslavil již na počátku dekády knihou Dialektika konkrétního (1963), či Robert Kalivoda svou prací Moderní duchovní skutečnost a marxismus (1968). Oba autoři vycházeli z odmítnutí dogmatické verze marxismu, respektive marxismu­-leninismu a hledali intelektuální základy pro budování demokratické společnosti a civilizační alternativy jak k liberálnímu kapitalismu, tak i k dogmatickému sovětskému socialismu. Tyto úvahy se rozvíjely vedle techničtěji orientovaných diskusí o možnostech syntézy socialistického plánovaného hospodářství s tržními principy liberální ekonomiky, reprezentované především ekonomem Otou Šikem a jeho výzkumným týmem. Mimo koncepční filosofické i ekonomické disputace, které byly jistě významné a zásadně formovaly tvář doby, považuji ovšem ve výsledku za mnohem radikálnější kulturní potenciál, který se v Československu objevoval již od poloviny šedesátých let. Domnívám se, že to nejsou jen učené texty a diskuse, ale především spontánní občanská a kulturní angažovanost, která se stala tolik symbolickou pro „zlatá šedesátá“.

Zájem o vlastní polis

Nikoli v té či oné verzi nedogmatického marxismu, pojetí ekonomické reformy či nově se objevujících teoriích samosprávy, nýbrž v povaze občanské angažovanosti a její kvality vidím největší možnost pražského jara. Po letech kulturního dogmatismu a šikany abstraktní a existenciální tvorby se vynořila nová kultura téměř jako fénix z popela. Rozmach kvalitního společenskokritického divadla, československá nová filmová vlna či postsurrealistické literární skupiny vtiskly době zcela jedinečnou tvář. Jejich výjimečnost spočívala především v pojetí umění, které se nevzdávalo své političnosti a společenské kritiky a namísto hypertrofované utišující zábavy nabízelo bolestnou sebereflexi a odpovědnost za vlastní okolí.

Tato umělecká angažovanost nespočívala v tupé politické stranickosti a trapně přisluhující a posluhující propagandě, nýbrž vyvstávala v obecném smyslu toho, čím je a měla by být politika – zájmem o vlastní polis, o věci veřejné. V takto pojatém kritickém umění nešlo v žádném případě o legitimizaci určitého světonázoru, společenská kritika zde nepředstavovala banální politickou kategorizaci, kritický potenciál a naléhavost měly Brechtovy hry, Kunderův Žert (1967), Vláčilova Adelheid (1969) či Herzův Spalovač mrtvol (1968), stejně jako niterná a spirituální tvorba surrealisty Mikuláše Medka. Umění odmítlo stát se jen oddechem či zábavou a nárokovalo si roli spolutvůrce světa.

V osmičkovém roce se jistě bude hledat nejeden „smysl“ historických událostí. Zkusme to jinak. Nehledejme „smysl“ pražského jara či interpretaci, která bude více vyhovovat aktuálním politickým potřebám. A nedívejme se na těch několik výjimečných měsíců prizmatem jejich konce. Dívejme se na československý rok 68 očima Musilova člověka možnosti jako na období, které v sobě neslo silný společenskokritický potenciál. Není potřeba ho napodobovat; jeho poselství spočívá v hledání nových cest, způsobů a možností v naší vlastní době. Filosofická východiska konce šesté dekády minulého století nám sama o sobě neposkytnou odpovědi na dnešní otázky. Ty si musíme nalézt sami, tak jako si je hledala československá nezávislá kultura let šedesátých – tím, že budeme tvořit, usilovat, odporovat mocenské zvůli, pečovat o své okolí a mít naději v lepší svět.

Autorka je historička.