Účetní knihy útěchy a bolesti

Kadri, hrdinka románu Aritmetika bohů (Arith­­métique des dieux, 2013; česky 2017), pochází stejně jako jeho autorka Katrina Kalda (nar. 1980) z Estonska a žije ve Francii. „Ne­­jsem pověrčivá; nevěřím na duchy ani na prorocké sny,“ říká o sobě hned na první straně. „Jsem ten nejracionálnější člověk z rodiny,“ dodává dále, aby bylo jasno. A přece nás do svého vyprávění uvede popisem děsivého snu, v němž pluje na hladině jezera pokrytého useknutými dětskými údy, věnuje se ugrofinskému orálnímu folkloru plnému víl a skřítků, trpí těžkými depresemi a nezvladatelnými panickými ataky, přehrabuje se v minulosti a sebemenší připomínka Estonska, které s matkou opustila v devíti letech, ji zcela neracionálně rozhodí.

Sestup do rodinného podsvětí

Noční můry ji začaly trápit po smrti babičky Edy. „Říká se, že sny jsou duchové, kteří zůstali na Zemi, protože jim nějaké tajemství brání se osvobodit. Tehdy trýzní živé, dokud konečně jeden z nich jejich tajemství nevyluští.“ A tak Kadri sestupuje jako bájný Orfeus do podsvětí, na samé dno temné rodinné propasti, aby tam pro sebe našla vysvobození a naději, že dokáže normálně žít.

Její iniciační cesta se neodehrává v žádném mytickém časoprostoru, ale v ­Estonsku v období mezi druhou světovou válkou a pádem Sovětského svazu a částečně i ve Francii. Kadri nás provází stísněným bytem v Tallinnu, kde spolu žily hned čtyři generace rodiny Raudových, sibiřskou vesnicí, kam Rusové v průběhu války i po jejím skončení odvlekli tisíce nežádoucích Estonců, a také šedivou Paříží devadesátých let. Rodina Raudových je jako kabinet kuriozit, zašmodrchané klubko vztahů, plné neuralgických bodů. Každý její člen si životem nese nějakou křivdu či bolest a někteří i hluboká tajemství odrážející dějiny Estonska. A každému jeho vzpomínky jinak umožňují žít přítomnost. Strýček Oskar například stále dokola maluje chorobné obrazy obydlené plazícími se pokroucenými lidmi bez tváře a s příliš velkýma rukama.

Knihu lze číst mnoha způsoby – jako historický román, rodinnou ságu či psychologickou sondu. A rovněž jako příběh s tajemstvím, které se Kadri i čtenáři postupně odhaluje. Klíč k němu bezpochyby představuje lepenková obálka, na kterou babička Eda před smrtí napsala Kadriino jméno. Jsou v ní svazky dopisů, dědečkovy novinové výstřižky, babiččiny fotografie. To všechno Kadri znala. Obálka ale obsahuje i staré rodinné fotografie, pořízené dávno předtím, než se narodila. A ty vyvolávají nepříjemné otázky a pochybnosti. „Měla bych ty pochybnosti a ty předpoklady zaplašit z mysli, jinak mě to pohltí a vtáhne do světa duchů, na druhý břeh, odkud ke mně Eda promlouvá. Pod hladinou všednosti se vynořoval onen jiný rozměr, v němž vznikají morbidní nápady, noční děsy, předtuchy.“ Kadri vyděsí náhlý pocit smutku – pochopí totiž, že tomu, co v obálce najde, bude čelit sama. Všichni, kdo jí mohli pomoci, buď zemřeli, nebo – jako její otec Juhan – utápějí minulost v alkoholu. „Nesmíme míchat živé s mrtvými.“ A uloží obálku zpět pod fotografická alba. Sestup do propasti nelze uspěchat, protože „poklady ukryté pod zemí čekají na to, až se objeví člověk, který se nebude ničeho bát“.

Kolik neštěstí je nezbytné?

Čtenáři však autorka tento luxus rozhodnutí, zda a za jakých okolností tajemství odhalí, nedopřeje. Neptá se, jestli se cítí připraven. Ještě dřív, než si Kadri vzpomene na obálku, připlete se mu do cesty dopis napsaný v roce 1945 jistou Lisbeth kdesi na západní Sibiři. A jako drobnou, nenápadnou indicii dopis přináší jméno Johannes – jde o chlapečka, kterého musela Lisbeth před odsunem z Tallinnu nechat u tety a o němž nemá žádné zprávy.

Román má jasně strukturovanou kompozici a každá jednotlivá část nabízí jednu konkrétní interpretaci. Po citátu Christy Wolfové o přeludu zemřelého bratra, jímž je text uveden, následuje rodokmen rodiny Raudových. Samotné tělo románu pak představují přesně datované záznamy vzpomínek, snů, úzkostných stavů a vyprávění o minulosti – rozprostírají se od 5. ledna do 30. července 2010, zahrnují však období od čtyřicátých let 20. století do současnosti. Záznamy více či méně pravidelně přerušují Lisbethiny dopisy Edě z let 1945 až 1948, jež jsou vysázeny kurzivou. Ty zároveň vnášejí do Kadriiny introspekce rytmus a posouvají vyprávění. Poslední pasáží je jakýsi epilog, přinášející informace o Estoncích zabitých a zatčených mezi lety 1939 a 1951, který svou úsporností svádí k odbornému historickému výkladu.

Kadri vyrůstala obklopena babiččinou ne­­smlouvavostí, otcovou lhostejností a matčinými stesky o tom, „že vzít si manžela znamená pohřbít se zaživa“. Neustále ji pronásledoval pocit viny, protože svým narozením prý způsobila naprostou zkázu matčiny kariéry nadané klavíristky. Ve třech letech se začala znovu počůrávat, a dokud lékař vlastně náhodou neodhalil vážnou nemoc močového ústrojí, celá rodina jí to neustále předhazovala a ponižovala ji. Dokonce i mladší bratranci a sestřenice se proti ní spikli a začali mnohem rychleji růst. Teď je jí čtyřiatřicet, její milostný život je bída s nouzí, neustále se lituje a trpí zoufalým pocitem nedostatečnosti: „Je zjevné, že ta větev rodiny, z níž pocházím, má nebývalé nadání, jak promarnit svůj život.“ Když pak autorka ještě přidá sexuální zneužití nechutným majitelem francouzského hotelu krátce po příjezdu do Francie, kdy Kadri není ještě ani deset let, klade si čtenář otázku, jestli to bylo nutné.

Geografie známého světa

Co však Katrina Kalda zvládá mistrně, je vyvolávání minulosti. Šeď života v Sovětském svazu, zprostředkovaná břitkými poznámkami o nuceném soužití několika generací nebo rozvedených manželů v jednom bytě, o odpudivých poměrech v socialistických porodnicích nebo o naprosté nemožnosti získat bez stranické příslušnosti auto či ledničku, patří spolu s Lisbethiným líčením fyzické i morální bídy ve vyhnanství mezi nejsilnější pasáže románu. Dojem umocňuje poetický jazyk, jímž autorka velmi citlivě vládne – s oblibou používá třeba zapomenuté názvy květin.

Kolektivní minulost se proplétá s minulostí rodinnou a obě se jako pečetní razítko otiskují do osobní historie jednotlivých postav. „Svou daň neštěstí jsme už zaplatili, zaplatili i s úroky, ale kdo vlastně vede účetní knihy útěchy a bolesti?“ ptá se v závěru prvního dopisu Lisbeth. Kadri na své cestě za rozluštěním rodinných tajemství musí pochopit, že svou účetní knihu života si vede především ona sama. Pokud svou babičku, s níž si toho má tolik co vyřídit, nezradí, nezapře, „jako člověk musí zapřít ty, kteří v jeho životě hrají zásadní roli“, nikdy nebude schopna žít svůj vlastní život, bude se jím jen ploužit jako stín na Oskarově obraze. Tak jako každý z nás dříve či později dojde k poznání, „že důvěrně známý svět nabývá jiné podoby, že se jeho geografie mění“ a že se musí „naučit orientovat v tomto zničeném a obnoveném prostoru“. K poznání, bez něhož jsme jen hříčkou v absurdní aritmetice bohů.

Autorka je překladatelka.