Bájné zvíře mnoha tváří

Ve vzpomínkách na rok 2017, který byl plný zapamatováníhodných událostí, září jedna obzvlášť nápadně: obě vnoučata současného amerického prezidenta po boku svých rodičů Ivanky Trumpové a Jareda Kushnera zpívají čínskému prezidentovi píseň v jeho rodném jazyce. Tříletý Joseph se sice ještě poněkud nejistě opírá otci o nohu, ale pětiletá Arabella se toho aprílového dne ocitá ve svém živlu. Chvíli předtím oba svou dětsky precizní čínštinou pozdravili státníka jako „dědečka Si“. Nacházíme se v přijímacím sále rezidence Donalda Trumpa na Floridě. Zlaté táflování, krémová pohovka a točité sloupy – vše působí natolik dvorsky, jako bychom ani nestáli na území nejstarší západní demokracie. Na levém okraji fotografie se sice nachází usměvavý prezident i se svými oranžově blonďatými vlasy, ale ve středu celého výjevu tentokrát stojí někdo jiný – Si Ťin­-Pchingova manželka Pcheng Li­-Jüan, která po boku svého manžela s vlídným úsměvem shlíží na děti. Mnohým pozorovatelům v tu chvíli musel běžet mráz po zádech, takový výjev totiž jako by ztělesňoval změnu poměrů: nekončí v Mar­-a­-Lago éra Západu?

Všudypřítomná předrážděnost dnešní doby má za následek, že se na své okolí díváme jinak. Mnozí sice byli přesvědčeni, že v době „rozpínavé přítomnosti“ (slova literárního teoretika Hanse Ulricha Gumbrechta) ubývá budoucnosti, ale po více než půldruhém roce trumpismu se taková představa jeví jako poměrně naivní. Budoucnost existuje, ale najednou se odehrává jinde – ano, snad právě v Číně – a její součástí jsou volný obchod, ekologická revoluce, umělá inteligence, vesmírný výzkum, hypermoderna. Co se svého času nacházelo „na okraji“, tlačí se dnes s nezvyklou silou do vyprázdněného centra. Ale co tenhle sílící multipolární koncert mocností znamená kulturně? Jak se proměňují globální prostory duše? Koho zasáhla Arabellina čínská písnička (která se mimochodem jmenuje Jasmín), ten by se měl také zamyslet nad tím, co všechno by se mohlo změnit vpádem čínského živlu do globální literatury.

Rozpadající se klec

O Číně toho bylo napsáno tolik, že mluvit o těžkostech spjatých s psaním o Číně už je dávno pasé. Touha pochopit Čínu často vede na scestí: to je případ Číny chápané jako radikální odlišnost, jako Leibnizova „Antievropa“, jako nedotčená zaslíbená země zahalená v mlze. Kdo při slově „Čína“ ještě stále myslí na fiktivní čínskou encyklopedii Jorgeho Luise Borgese, dává jasně najevo, že problematika Cizího zůstala mimo jeho zorné pole. A kdo vůbec zná v našem euroatlantickém prostoru jména jako Tu Fu, Su Tung­-pcho, Cchao Süe­-čchin, Mao Tun nebo Čang Aj­-ling? Kde při vší té slepotě začít?

Ve skutečnosti je současná čínsky psaná literatura pestrá jako bájné zvíře mnoha tváří. Na globálním literárním trhu se prosazuje stále úspěšněji, a to nejen proto, že svým způsobem musí reprezentovat 1379 milionů lidí (extrémně nervózních, toužících po úspěchu a zvyklých na ledacos) žijících na okraji světa. V tomto čase historických proměn musí dojít k mnohým revizím – například ve vnímání literatury z Číny, Hongkongu, Tchaj­-wanu nebo Malajsie, která jako by byla odsouzena k tomu být považována za úzkoprofilové zboží zavřené do „čínské klece“ (slovy Evy Lüdi Kong). Jedná se ovšem o klec již značně rozlámanou, jak dokazuje zpráva, která zní zcela aktuálně, ačkoli je z konce března: Amazon zakoupil za miliardu amerických dolarů práva na sérii Vzpomínka na zemi (2008, česky 2017–2018, známou také pod názvem Trisolaris) čínského sci­-fi autora Liou Cch’­-sina, z níž by zřejmě rád vytvořil pokračovatele ­seriálu Hra o trůny.

John Updike nad četbou nobelisty Mo Jena suše konstatoval, že čínský román zkrátka nikdy neprožil „viktoriánský rozkvět“. Ať už tím myslel cokoli, tahle poznámka v sobě nese určité prvky blahosklonnosti: jako by si americký spisovatel neuměl představit, že někdo napíše zásadní knihy, aniž by kdy slyšel o Jane Austenové, Charlesi Dickensovi nebo Henrym Jamesovi. Povšimněme si ovšem, že Mo Jen ve své řeči u příležitosti udělení Nobelovy ceny roku 2012 složil poklonu Williamu Faulknerovi a Gabrielu Garcíovi Márquezovi, neboť právě oni jej měli inspirovat při koncipování Kao­-mi, ústředního prostoru jeho díla. Důkladně ovšem nepročítal ani jednoho z nich, vliv lokální vypravěčské tradice pro něj byl očividně daleko zásadnější. Proč by také měl mladý Číňan přebírat literární vzory, které s jeho světem nemají příliš společného?

Hybridní Čína

Život na vsi je mnohým Číňanům doposud bližší než nám a našim přecitlivělým, mnohonásobně pojištěným, lifestylově zběhlým blahobytným tělům. A mnohým praktikám bychom se v případě přesídlení do Číny asi jen těžko přizpůsobovali: zemědělci rádi komunikují prostřednictvím sociální sítě Qzone třeba i se svým místně příslušným stranickým tajemníkem, který si nedávno musel osvěžit Maa a Marxe. Věří v buddhistické podsvětí nebo zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Na Nový rok – během krátké dovolené v kasinech Macaa – nosí červené spodní prádlo (pro štěstí!). Čítávají si duchařský komiks od Pchu Sung­-linga (1640–1715). A v neposlední řadě se i při nákupech na serveru Taobao s potenciálními 650 miliony uživatelů ocitají v úplně jiném měřítku než typické obyvatelky a obyvatelé evropských národních států.

Čína je velmi hybridní, neohistorická, difuzní pluralita Západu a Východu, moderny a předmoderny. Chanel a Gucci se tu prodávají vedle projevů socialistické estetiky (všeobecně oblíbené dřevoryty), život je výrazně materialistický, ale zároveň se opětovně hledá jeho smysl a náboženská hloubka. Současně se však politické klima v posledních letech až děsivě rychle zhoršilo, na místo dřívějších svobod se tlačí absolutní podřízenost (Skynet, software rozpoznávající obličeje, dokáže údajně během sekundy rozpoznat každého jednotlivce tohoto miliardového národa). Najednou je na všech stanicích slyšet hlas Velkého kormidelníka, který vyhrožuje masovými kampaněmi jako v šedesátých letech… Jak si stojíme vůči tomuto „jinému světu“, který se k nám stále více přibližuje?

Pravda, nebo příběh?

Mo Jen a Jü Chua jsou asi mezinárodně nejznámější zástupci současné čínské literatury. V jejich díle se zračí mnohé fasety literárního vědomí dnešní Číny. Oba ještě na vlastní kůži zažili kulturní revoluci i všechny ostatní brutální excesy maoistického totalitarismu. Jejich románové dílo má svůj prapůvod v rozhodné vůli po sexuálním a jazykovém osvobození. Za pomoci bujné fantazie a vzdorovitého, často až dětsky působícího jazyka se pokoušejí vyjádřit traumata, která v Číně utrpěli obyčejní lidé (a mezi nimi především obyvatelé venkova) před komunistickou revolucí, během ní i po ní.

V osmdesátých letech působilo jejich dílo na mnohé čtenáře osvobodivě, protože viděli, že se mlčení nařízenému Stranou postavila na odpor alespoň literatura a její břitká slova popisující nepopsatelné. Ještě Mo Jenovy romány jako Santalová smrt (2001) nebo Žáby (2009) tuto sílu měly. Jü Chuův portrét divokého světa moderní Číny, román Bratři (2005–2006), se vyznačuje mnoha násilnými scénami, z nichž je cítit hluboký soucit s oběťmi: jako když nevlastní bratři Sung­-kang a Plešatec Li nemohou pro svůj žal rozpoznat mrtvolu otce, kterého k smrti ubil rudý gardista, a tak hledají útočiště ve zprávách od sousedů, což je vyprávěno s poutavou smělostí a mnoha bez ladu a skladu navršenými detaily.

A přesto tato díla vyvolávají protichůdné reakce u západní kritiky. Ta si často stěžuje na tíživý patos, chybějící psychologickou hloubku či vulgární, proti ženám namířené vtípky. Právě dnes, v době zostřující se čínské cenzury, se západní literární kritika stává jakýmsi lakmusovým papírkem: vmžiku se může objevit podezření, že ten či onen spisovatel obhajuje čínský režim. A tak byl i Mo Jen obviňován z toho, že jeho romány prostupuje „daft hilarity“, tedy jakési tupé veselí, které je vlastně jen způsobem, jak nakašírovat hrůznou realitu represivního systému. Neměly by snad dobré romány umět popsat současnou sociální realitu precizněji? Je snad magický realismus čínského ražení „infikován“ jazykem maoismu? Pokud se někdo posune ještě o kousek dál a napíše jako Jen Lien­-kche výborný polyfonní román Čtyři knihy (2011, česky 2013), v němž o poznání realističtěji než Mo Jen ztvárnil realitu pracovních táborů a hladu, pak to samozřejmě na druhého čínského nobelistu vrhá kritické světlo (ten první, Kao Sing­-ťien, je v Číně tak jako tak tabu).

Přesto bychom se měli ubránit dojmu, že naše nenapadnutelné moralizující reakce představují celou pravdu. Jistě, mnoho západních intelektuálů bohužel trpí sklonem oslabovat svou kritiku cizích vlád odkazem na nedostatečnost vlády vlastní a sama schopnost vnímat realitu je navíc snadno zkorumpovatelná tou či onou formou orientalismu. Avšak morální rozhořčení a bezpodmínečná solidarita jsou dnes pro mnohé básníky­-disidenty jednoduše příliš málo – žádaná je stále větší otevřenost vůči matoucímu chaosu současnosti! Kritici režimu, jako například v londýnském exilu žijící Ma Ťien, v Německu tolik velebený Liao I­-wu nebo v Číně žijící autor Mu­-žung Süe­-cchun napsali důležité knihy, ve kterých bez příkras odhalují neuvěřitelnou realitu čínského kapitalismu. Ale mezinárodní recepce čínské literatury je stále uvězněná ve dvojích poutech morální sebejistoty a rozsáhlé neznalosti kontextu jiného literárního světa. Má se tu tedy odkrývat pravda, anebo spíš vyprávět příběh?

Protože náš pohled stále přitahuje kulturní revoluce a další zločiny čínských komunistů, dostává se dalším esteticko­-politickým fenoménům méně pozornosti. Přitom je zde kupříkladu Druhý rok éry Ťiang­-fenga (2015), nejnovější román hongkongského autora Chana Koonchunga, jenž vypráví alternativní historii o tom, co by se stalo, kdyby Mao Ce­-tunga v občanské válce porazil Čankajšek. Z této velmi detailní knihy se toho lze o možné budoucnosti Číny dozvědět snad i víc než z nejnovějších knih tamních disidentů. Jen je k tomu zapotřebí trocha trpělivosti: knihy z opačného konce světa se k nám dostávají o celá desetiletí později. Ostatně i Ťin Jung, mistrný spisovatel z Hongkongu, jehož knihy obsahují víc než jen fantasy, stojí teprve na prahu svého západního úspěchu.

Lidé jsou všude jiní

Pohled do literárních časopisů dnešní Číny může být velmi frustrující. Harvest Literary Bimonthly, People’s Literature, Literature Press – vše působí navýsost oficiálně, nediskutuje se tam o ničem literárním, namísto toho jsou zde mladé spisovatelky představovány skrze počet napsaných znaků a ve zprávách ze sjezdů se stále častěji probírá „obrození národa“.

V literárním časopise Harvest vyprávěl Jü Chua dva vtipy, jeden čínský a jeden francouzský, ve kterých je řečeno vše. Nejprve ten čínský: muž s velmi dlouhou bambusovou tyčí stojí před městskou bránou: tyč se však ani na výšku, ani napříč do brány nevejde. Tu jde okolo jiný starý muž a vysvětluje, že sice není žádný mudrc, ale přesto dá návštěvníkovi jednu radu – ať prý zlomí tyč napůl, pak bránou určitě projde. A teď ten francouzský: řidič náklaďáku chce projet pod mostem, ale vůz je příliš vysoký a nevejde se pod mostní oblouk. Kolemjdoucí řidičovi říká: „Mám nápad. Proč prostě neodmontuješ kola? Pak se tam určitě napasuješ.“ Čínský vtip pochází ze 17. století, ten francouzský z naší podivně hybridní současnosti, ale přesto se, jak se domnívá čínský spisovatel, v obou případech smějeme té samé hlouposti – člověk je přece všude stejný! Jü Chua to ovšem píše čínsky a pro své čínské čtenáře a čtenářky; a pokud jde o univerzalitu, pravděpodobnost, že vy (v Evropě) už jste onen čínský vtip alespoň jednou slyšeli, je malá, možná vám ani nepřijde obzvlášť zábavný, zato ten francouzský zafunguje okamžitě. A podobně i pravděpodobnost, že si ceníte Balzaka a Dostojevského, je výrazně vyšší, než že oceníte zmíněný vtip od Pchu Sung­-linga. Pro modernu už neexistují žádné jistoty, jen pravděpodobnosti – ty se ovšem rády vydávají za síly osudu.

Kdo co čte, to je také otázka reálné, geopolitické moci. Na glóbu najdeme spoustu zemí a spoustu knih, které bojují o pozornost a snaží se procpat bránou celosvětového uznání na poli kultury – tomu samozřejmě pomáhá, pokud je národní literatura podporována určitým obnosem peněz a široce rozepjatou sítí institucí. Univerzalita takzvané světové literatury bývá vlastně jen domnělá. Přesvědčení Milana Kundery, že geografická distance osvobodí text z lokálních kontextů, a umožní tak estetické hodnotě románu, aby se naplno projevila, je příliš optimistické: pokud se estetická kritéria – jako v případě Číny – příliš odlišují od těch západních, musí být skrze překladatelské či ediční zásahy nějak zmírněna, neboť jen tak je text pro čtenáře únosný. Esteticky náročné texty se pak do globálního cirkulačního procesu vůbec nedostávají.

V této souvislosti se často odkazuje na Goethovu ideu světové literatury (Weltliteratur). Daleko méně známé je varování z románu Spřízněni volbou (1809, česky 1932), na něž v nedávno zveřejněné knize esejů Wege zur Weltliteratur (Cesta do světové literatury, 2017) upozornil spisovatel Hans ­Christoph Buch: „Pod palmami se nikdo neprochází bez následků…“ Protože Čína svůj globální nárok na vůdčí úlohu prosazuje čím dál tím agresivněji, lze očekávat, že její odlišná hodnotová orientace se stane patrnou i pro okolní svět. Začne měnit i nás?

Dodejme, že Jü Chua vyprávěl oba vtipy v eseji o své návštěvě památníku Jad vašem. Kdo už někdy s Číňany diskutoval o holocaustu a jeho dopadech na současnost, ten ví, že se takové rozhovory odehrávají v naprosto odlišném diskursivním prostředí a mnohdy končí znepokojivým mlčením. Chtělo by se Jü Chuovi věřit, že teror a násilí pobuřují lidi všude na světě úplně stejně – jenomže je tu sociální realita Čínské lidové republiky, již nelze od čínské literatury zcela oddělit, a ta příliš naděje nepřináší.

Pozorovatelský talent

Je bez diskuse, že kdo je zvyklý na temné popisy vzteku a hyperreflexivitu Jonathana Franzena nebo Joshuy Cohena, toho snadno rozruší hrubost magického realismu na čínský způsob. Není v něm téměř ani stopy po sebeironickém, světaznalém, překomplikovaném, měšťáckém subjektu, který stál v centru evropské románové literatury 19. a 20. století. Nicméně takové romány samozřejmě existují i na druhé straně zeměkoule. Mezi jejich důležité autory v Číně patří Čang Aj­-ling a Čchien Čung­-šu. Oba si drží odstup od brutální jednoznačnosti komunistických stranických direktiv a stojí na esteticky povýšených pozicích, které právě díky svému ukotvení v tradici mohou zrcadlit některé nově vyvstávající společenské odlišnosti. Čchienova velkolepá společenská satira Obklíčené opevnění (1946–1947) čeká, až ji Západ znovuobjeví. Brilantní povídka Touha, opatrnost od modernistické spisovatelky Čang Aj­-ling neboli Eileen Chang (1978, česky 2012) sice poté, co ji zfilmoval Ang Lee, našla nové čtenáře, ale širší čtenářské recepce se toto dílo stejně nedočkalo – což je neomluvitelné pochybení, uvážíme­-li, že se o všedním životě běžných obyvatel velkoměst Šanghaje a Hongkongu jen zřídkakdy píše s takovou lyrickou precizností a narativní komplexností.

I když se mladší čínští spisovatelé jako Ke Fej, autor trilogie Ťiang­-nan (2005–2012), nebo Pi Fej­-jü, autor knihy Vidoucí ruce (2008), nechali inspirovat Čang Aj­-linginým pozorovatelským talentem, je její vliv stále patrný spíš v okrajových částech čínsky hovořícího světa, tedy v Hongkongu a Čínské republice (známé spíš jako Tchaj­-wan). Je totiž třeba velké míry distance od palčivých politických témat, má­-li se v čínštině a s literární nápaditostí psát o postavách nahodile jednajících snílků a letmých milostných epizodkách, o hlubinách lidského vnímání závislého na samotném pozorovateli, ale i o pomíjivosti moderních osudů – poctu jim ke konci života složila Čang Aj­-ling ve svém překrásném fotoeseji Z druhé strany (1994), věnovaném jejímu ženskému „já“. Tento způsob psaní dále rozvíjely autorky jako Ču Tchien­-sin, Lilian Lee a Šu­-čching, ale lehké ozvuky děl Čang Aj­-ling jsou patrné i v textech Chuang Ťin­-šua, tedy autora pocházejícího z Malajsie, či v postmoderně vyhroceném tradicionalismu Luo Jü­-ťüna nebo Tung Čchi­-čanga. Přesto je segment „čínské literatury“ na globálním literárním trhu často překryt drsným, chlapáckým stylem psaní z Lidové republiky.

Kulturní nacionalismus

Ztráta vlastního hlasu, neschopnost nalézat slova, která by ve zpustošené společnosti ještě nesla nějaký význam, to je základní zkušenost čínských spisovatelů. Na začátku posledního dílu Ke Fejovy trilogie Jaro končí v Ťiang­-nanu (2015) se popisuje, jak mladý, jemnocitem oplývající Tuan­-wu, básník a čtenář Pabla Nerudy, jednoho osudného podzimního dne v osmdesátých letech ukradne své horečkou trpící přítelkyni peněženku. Nedlouho po jejich osudném opětovném setkání o několik měsíců později se vezmou. Básník tedy neumírá, ale žije dál jako nešikovný manžel bez finančních prostředků, který se utíká ke klasické literatuře. Z tohoto starého toposu vyzíská Ke Fej utopický přesah, který zpochybňuje všechny ekonomické výdobytky nové Číny. Podobné „kulturní obtěžkání“ dokládá dozajista také sebevražda jedné šestadvacetileté spisovatelky z Tchaj­-pej loni v dubnu: v jejím prvním a jediném románu dojde ke znásilnění třináctileté protagonistky jejím padesátiletým učitelem. Lin I­-chan dala v jednom televizním rozhovoru krátce před svou smrtí na srozuměnou, že děj její knihy vychází ze skutečné události – a s manicky planoucíma očima pak vyjádřila bezpodmínečnou loajalitu „velkolepému, pět tisíc let přetrvávajícímu jazyku“ (onen učitel ji totiž svedl křehkým popisem ženského těla a archaickými znaky jako chuaj cchaj pu jü
– 懷才不遇, doslova „talentovaná, ale nešťastná“). Takový kulturní nacionalismus slouží komunistické straně už dlouho a dokonce je na vzestupu – sportovci a herci v poslední době deklamují propagandistická hesla v klasické čínštině.

I v budoucnu čínština patrně zůstane pro západní polokouli spíše okrajovým jazykem. Bude pro nás však čím dál tím obtížnější tyto jiné kulturní formy, které k nám vyzařují s novým sebevědomím, nadále ignorovat. Proto si musí evropská literatura uvědomit, že už dlouho na globálním literárním trhu neexistuje žádné přirozené domácké právo jakési imaginární národní literatury. A bylo by tedy opravdu načase popřemýšlet, co pro nás znamenají významové horizonty z Dálného východu a jaké nové možnosti poznání nám mohou nabídnout. Světová literatura v čínském podání je možná chaotičtější, fantastičtější, sériovější, hybridnější a prostopášnější jednoduše právě proto, že zrcadlí osudy daleko většího množství lidí. Ale v každém případě platí: s čím otevřenější myslí čteme literaturu přicházející ze světa, tím větší pak máme důvod cítit se v tomto novém světě jako doma.

Autor je sinolog, působí na tchajwanské univerzitě Čcheng­-čch’.

Z německého originálu Wer China verstehen will, muss lesen, publikovaného na webu Zeit Online, přeložila Eva Marková. Transkripci čínských jmen přehlédla Jitka Černošová.