V nových textech Dominika Melichara se kusy těl kombinují s nejrůznějšími přírodninami. Stvořitelské momenty střídají břitké glosy i nejasné pocity lásky. „Pýcha je dress code a dress code je kroj. Human code je stroj. Láska je oj.“
1
na počátku všeho
byla jen louže stojaté vody
páchnoucí tlejícími tvory
a divokými bakchanáliemi
virů a bakterií
A
Postavili kostel. Zrovna dneska. Na břehu. Ráno s kokrháním začali, vydatně pršelo, plácalo se jim dobře. S obědovou pauzou po sobě významně pokukovali. Práce šla od ruky, rozeta, vitráže, fiály. Detaily se jim dařily. Pořád pršelo. Nemělo smysl být dál oblečení. Pokračovali tedy nazí. Nazí stavěli kostel od poledne až do večera. Kupole byla nejtěžší, ale naštěstí pořád velmi pršelo, voda a písek se s radostí pojily v lásce a souznění. S klekáním skončili. A postavili kostel. Usmáli se na sebe. Dneska se už kostely nestavějí. Dnes ne. Dnes lidé prostě jsou. Bez kostela. Ale oni dva ho postavili. Za jeden jediný den a vlastními silami. Unaveně před ním seděli, choulili se k sobě, aby se ohřáli, hladili své mozolnaté kůže. Nazí a šťastní. Před půlnocí přišel příliv.
1
na počátku všeho byla okna v přízemí
zamlžená
a my přeživší čekali
až je těla setřou z pantů vysadí
až krev z mléka steče
obyvatelé zas myslí na reprodukci
další rozšíření společenský hry
to zas bude zábavy
inflace masa
A
Láska na první pohled. Když se na ni podívá, holka gilotinuje stoly, řady stolů, než se k němu dostane. Prší svůj dech. Sráží se v okně. Na stole schnou játra a další pajšl. Dohořívají v něm ohně hodinového sledování klipového pořadu. Těla se hýbají a hýbají v kubických ohňostrojích. Nikdo není tlustý, žádný spánek není bezesný, pýcha je dress code a dress code je kroj. Human code je stroj. Láska je oj.
1
na počátku všeho byly stopy v sádře
erekce vápenatých vod
v nekončícím rozmýšlení
ta plynulost až strnulost
pohyb až socha
ano až ne
stálo stojí šlo a jde
od počátku do dnes
nohy ruce tváře v sádře
vápenatý holocaust
A
Zamilovat se do barmanky, která je tu jen jednou za čtrnáct dní. Má tvář jako jedna z holek, se kterými už kdysi chodil. Nebo ji aspoň miloval. Nebo na ni aspoň myslel. To je ovšem jen tvář. Dál je tu: krk, prsa, břicho, stehna, lýtka, kotníky, paty, palce, lino, beton, jíl, kosti mrtvých, rozpálená zem, tekuté jádro. Barový pult švédským stolem chiliasmu.
1
na počátku všeho byla smrt
jak jinak
louže s mastnými oky
magnetický tlak
stáli jsme vzhůru nohama
a z kapesníků padaly vnitřnosti
byli jsme nervózní
naše roxory rezly
obrubníky se ujaly vlády když slezly ze stolů
z rozviklaných stolů
měnily se stařešiny stejně rychle
jako hmyzí rody
měnily se rodné louže
čmárali nám na mechy
a rozmnožování probíhalo zásadně
na pomnících
zrovna vyndaných z pece
ale tančili jsme
a zpívali jsme
A
Kdo kouří, přemýšlí o životě, řekl Goethe. Nedořekl o smrti. Nedořekl o ženě a o muži. O ruce na rameni tetující polárku. O vyhrnutém tričku měsíce vztyčujícího prostředník slunci. O prokletí osobnosti. Mlčel Johann u popelníku o gordickém uzlu prstů, o bludném kameni v lebce.
Dominik Melichar (nar. 1987) působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR jako odborný bibliograf, v redakci Divadelních novin a jako příležitostný nakladatelský redaktor. Vede literární rubriku magazínu Lógr. Za básnický debut Schýlené tělo (2016) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Přítomné texty jsou ukázkou z připravované sbírky Mizanscény.