Co přetrvá?

Pokud chceme patřičně posoudit knihu a její význam, je dobré mít jistý odstup. Oslňují a zaslepují nás novinky a veškerá s nimi spojená pozornost. Další a další vlny nových knih a jejich autorů se derou do popředí, nakrátko se ukážou na výsluní a ve vší té přeexponovanosti je těžké rozpoznat jejich hodnotu. Každou sezónu se nicméně většina miláčků kritiky – často do této role pasovaných dříve, než mají kritici (a tím méně čtenáři) příležitost je patřičně posoudit – zase vytratí z paměti, jakmile pomine prvotní zájem. Existují ale i knihy, které se zpočátku setkaly jen s vlažným přijetím kritiky i veřejnosti a trvalo jim celá desetiletí, než byly uznány za klasiku a zahrnuty do kánonu, jehož jsou dnes nepochybnou součástí – například Bílá velryba (1851, česky 1933) nebo Velký Gats­by (1925, česky 1960). Jak tedy posoudit, které z knih tohoto století – mnohdy tak nedávných, až můžeme mít pocit, že inkoust na jejich stránkách ještě ani nezaschl – si zaslouží zařazení do kánonu?

Senzace a tradice

Od jakékoli knihy, která by přicházela v úvahu, se především očekává jistá literární kvalita. V posledních letech vyšly nesmírně oblíbené romány, které sehrály zásadní roli v přetváření současného knižního trhu, ale přestože Brownově Šifře mistra Leonarda (2003, česky 2008) nebo trilogii Milénium Stiega Larssona (2005–2007, česky 2010) nemůžeme v literární historii počátku tohoto století upřít místo, nikdo se asi nebude zastávat jejich zařazení do kánonu; jejich renomé nejspíš přetrvá podobně jako u knih typu Tajností pařížských (1843, česky 1862) Eugèna Suea, senzací své doby, které vyprovokovaly spoustu nápodob, ale nejsou podle žádných standardů nijak zvlášť dobrou literaturou. Co se týče největšího díla poslední doby, série Harry Potter (1997–2007, česky 2000–2016), ta je také fenoménem, který nelze opomíjet, pro svou pochybnou literární hodnotu či „nedospělost“ nicméně zůstává na periferii kánonu.

Dnešní politické, sociální, kulturní podmínky mají obrovský dopad na to, jak hodnotíme novou beletrii v kontrastu s kánonem. Bezprostřednost dnešního kontextu ovšem během následujících generací vymizí – a proto ze své perspektivy jen stěží posoudíme, co z románů našich dní zůstane. Průzkumy a žebříčky kritiků ukazují na některé tituly 21. století, které se v současnosti považují za aspiranty na zařazení do kánonu. Mohou si ale svoji pozici udržet ty, které se věnují specifickým záležitostem naší doby, jako například Amerikána (2013, česky 2017) Chimamandy Ngozi Adichie nebo Bílé zuby (2000, česky 2003) Zadie Smith? Nebudou mít trvalejší význam spíš romány s tradičnějšími obecnými motivy, jako je Pokání (2001, česky 2003) Iana ­McEwana nebo neapolská tetralogie (­2011–2014, česky 2016–2018) Eleny Ferrante? Osobně očekávám, že tyto čtyři tituly budou nadále figurovat v každé diskusi o kánonu 21. století, ačkoli žádný z nich nejspíš nemůže sázet na jistotu.

Primát angličtiny

Proměnlivost politické situace, postojů a celosvětových podmínek – politických, ekonomických i environmentálních – má přirozeně svůj dopad i na literaturu. Znovuožívající autoritářství přidává na váze dílům, jako je alternativní historie Philipa Rotha Spiknutí proti Americe (2004, česky 2006), zatímco znepokojivá kniha Neopouštěj mě (2005, česky 2007) Kazua Ishigura vznáší palčivé etické otázky, které jsou dnes stále relevantnější. Roth i Ishiguro napsali řadu významných děl, která by se o místo v kánonu mohla ucházet, ale při pohledu do blízké budoucnosti se zdá, že všeobecná atmosféra nahrává právě těmto dvěma knihám. Děsivější je, že romány Michela Houellebecqa působí stále víc nejenom senzacechtivě, ale i prorocky, a zdá se, že otázkou zůstává jen to, která z variací jeho pohledu na svět se ukáže nejtrefnější, a který z titulů tak získá své místo v kánonu.

Současný trend směřující k větší izolovanosti a nacionalismu se nejspíš odrazí v posunu k užším a lokálnějším verzím kánonu s tenkou vnější skořápkou „globální literatury“ – děl autorů, jako jsou Orhan Pamuk, Salman Rushdie, Haruki Murakami nebo David Mitchell. Lehká fantastika, méně vázaná na specifický čas a prostor, se může snáz dočkat přijetí i za jinak málo poddajnými národními hranicemi, a tak se romány jako Atlas mraků (2004, česky 2006) a 1Q84 (2009–2010, česky 2012), jejichž výhodou je i velkolepá epická šíře (a zároveň jistý svéráz), nejspíš budou v debatách o kánonu objevovat i nadále (ačkoli v Murakamiho případě bude 1Q84 možná čelit konkurenci jeho dřívějších děl z 20. století).

Podstatnou překážku pro šíření literatury nicméně představuje překlad. Určující je zejména současná prominentní pozice angličtiny. Americký a britský překladový trh dýchá na záda trhům ostatních velkých jazyků, je ale ovládán malými, nezávislými nakladateli, což často přinejmenším zpočátku limituje dosah důležitých děl. Předpokladem pro zahrnutí do kánonu ovšem není jen dostupnost v angličtině, podstatné je také široké přijetí – čtené knihy napsané původně v angličtině tak mají náskok, což se nutně projeví i v prvních snahách sestavit kánon 21. století. A tak beletrie autorů jako Jonathan Franzen nebo Marilynne Robinson, která možná bude časem vnímána jako příliš úzce americká, prozatím zaujímá přední místa. Na druhé straně například vzkvétající čínská literární scéna nebo ožívající ruská mají v zahraničí tak omezený dosah, že si žádný z jejich titulů zatím přesvědčivou pozici nevydobyl, přestože některé osobnosti by si mohly v kánonu 21. století najít místo – například Michail Šiškin, Jen Lien­-kche nebo laureát Nobelovy ceny Mo Jen. Podobně působivá vlna nové arabské beletrie jako by potřebovala teprve protřídit – žádné texty, zdá se, nevyčnívají tak očividně, jako tomu bylo u Mahfúzovy káhirské trilogie At­-Tulátíja (1956–1957) nebo pentalogie Mudun al­-milh (Města soli, 1984–1989) Abdarrahmána Munífa. Ano, epický rozsah je u kanonických děl rozhodně výhodou…

Ještě je brzy

Vydobýt si pozici nezpochybnitelné součásti kánonu je ovšem těžké pro jakékoli dílo. Za poslední zhruba půlstoletí se to podařilo možná jen Stu rokům samoty (1967, česky 1971) Gabriela Garcíi Márqueze a Dětem půlnoci (1981, česky 1995) Salmana Rushdieho, zatímco knihy jako Infinite Jest (Nekonečný žert, 1996) Davida Fostera Wallace, Život: návod k použití (1978, česky 1998) Georgese Pereca nebo Satanské tango (1985, česky 2003) Lászla Krasznahorkaie jsou už poněkud diskutabilní. Z našeho úhlu pohledu se zdá, že jen hrstka beletristických děl vydaných za posledních osmnáct let v tuto chvíli dosa­huje podobného významu. Můj boj (­2009–2011, česky částečně 2016–2018), nevyrovnaný, mamutí, šestisvazkový titul Karla Oveho Knausgårda, jenž je pravděpodobně (doufejme!) apoteózou autofikce, představuje dílo, které podle všeho nemůžeme ignorovat. Jiná díla, jako například kniha Les années (Roky, 2008) Annie Ernaux, jež je vyvrcholením jejího dlouholetého projektu podobně hluboce osobního a odhalujícího psaní, mohou být lepší literaturou, nicméně Knausgårdův opus má prozatím jednoduše drtivější dopad. Mnohotvárný román 2666 (2004) je nejrozsáhlejším příkladem obrovského talentu všestranného Roberta Bolaña. I jako experimentální a kreativní dílo je zároveň pořád dost přístupný na to, aby zaujal širší publikum, a představuje tedy takřka prototyp kanonického textu. A titul Mũrogi wa Kagogo (Havranův čaroděj, 2006) Ngũgĩ wa ­Thiong’a je velkolepým dokladem toho, jak hodnotné může být rozšíření kánonu o díla z málo známých jazyků (v tomto případě jde o kikuj­štinu) a nedoceněných kultur.

Mám nicméně tušení, že knihy z raného 21. století, které v budoucnu kánon ovládnou, budou ty, kterých jsme si ještě z většiny nestačili patřičně všimnout. Mohou už být kolem nás, přeložené a dostupné, zatím ovšem nedosáhly klíčového množství těch pravých čtenářů ani té pravé odezvy. Může to být jako v případě Stonera (1965, česky 2015) Johna Williamse, oceňovaného, ale nijak zvlášť úspěšného v době prvního vydání, který získal větší pozornost čtenářstva, až když byl lokálně znovuobjeven o nějakých čtyřicet let později, a nakonec zaplavil mezinárodní scénu – nejprve však musely nazrát ty správné podmínky. Budeme tedy muset zkrátka počkat; pak uvidíme.

Autor je literární kritik a zakladatel literárního webu Complete Review.

Z angličtiny přeložila Adéla Špínová.