Hladká kůže filmového plátna

„Točím dokumenty o věcech, o kterých nic nevím,“ prohlásil kanadský režisér Denis Côté po projekci svého nového filmu Hladká kůže na filmovém festivalu v Karlových Varech. Právě neobvyklý autorský přístup dělá z Côtého dokumentární tvorby pozoruhodný umělecký útvar. Se směsicí pokory a cinefilní důvěry v sílu filmových obrazů režisér vytváří snímky, od kterých si slibuje osvobození předmětů od významů, jež jim přisuzujeme. Ať už točí bodybuildery, dělníky v továrnách nebo zvířata v ZOO, počátečním impulsem je vždy určitá iracionální fascinace a konečným záměrem je ukázat něco, co už jsme viděli mnohokrát, tak, jak jsme to ještě nikdy nevnímali – jako neutrální, záhadné a aurou fotogenie naplněné objekty.

Dívat se bez porozumění

V Côtého filmografii se střídají hrané a dokumentární filmy, přičemž ty první na sebe obvykle poutají větší pozornost publika mezinárodních filmových festivalů. Dramata jako Všechno, co hledá (Elle veut le ­chaos, 2008), Vic + Flo viděly medvěda (Vic + Flo ont vu un ours, 2013) nebo Boris bez Béatrice (Boris sans Béatrice, 2016) jsou plná dějových výpustek a často působí jako enigmatické obrysy nedopovězených příběhů. Ve svých dokumentech ale režisér dává svým divákům podnětů ke konstrukci významů ještě mnohem méně. Vznikají rychle, bez předchozích rešerší a snahy „porozumět“ danému problému, pod vlivem náhlého okouzlení zvoleným tématem.

Côtého dokumenty se drží přísného ob­servačního stylu, kde kamera co možná nejvíce bezpříznakově snímá určité prostředí a snímek divákovi nepodává žádný vysvětlující komentář. Do řady ze svých dokumentů ale režisér zároveň vkládá inscenační prvky, které je přibližují hranému filmu. Snímek Carcasses (2007) nejprve sleduje každodenní život stárnoucího provozovatele vrakoviště. V poslední části filmu ale do jeho mikrosvěta pronikne skupinka mladých lidí s Downovým syndromem, jejichž vpád je inscenačním zásahem režiséra. Dokument Zůstává tvou radostí (Que ta joie demeure, 2014) sleduje při práci dělníky v různých manuálních profesích. Côtého, který si ani tentokrát o pracovních podmínkách dělníků nezjišťoval žádné informace, údajně na první pohled zaujaly prostory plné strojů a jejich monotónních zvuků. Protagonisté jeho dokumentu ale zároveň pronášejí předem napsané monology. Jeden dělník nad strojem neslyšně drmolí modlitbu, další aktérka zase poeticky vypráví o tom, že v práci má „svůj“ stroj, s nímž pracuje už několik let.

Čistým observačním dokumentem je Bestiář (Bestiaire, 2012), který Côté natočil v quebecké ZOO. Podle vlastních slov se v něm chtěl odlišit od desítek přírodopisných dokumentů i hraných filmů, které zachycují zvířata antropomorfizujícími způsoby. Côté naopak chtěl, aby diváci jeho filmu viděli zvířata „jako to, co doopravdy jsou – tedy zvířata“. Snímek sestávající výhradně z nekomentovaných obrazů každodenního provozu ZOO byl nicméně i tak často interpretován jako dílo, které kritizuje podmínky, v nichž zvířata v zoologických zahradách žijí. Režisér ovšem opakovaně zdůrazňuje, že mu nešlo o žádné hodnocení. Nezajímá ho, jestli zvířata takto mají nebo nemají žít – jde mu naopak o oproštění filmových obrazů od hodnotících a antropomorfizujících soudů.

Umění pokory

Côtého nový dokument Hladká kůže pokračuje v neobyklých postupech jeho dosavadních filmů. Režisér si vybral několik kanadských bodybuilderů a za relativně krátkou dobu s nimi natočil portrétní snímek. V diskusi s diváky po projekci filmu na karlovarském festivalu podrobně vysvětloval genezi svého díla. Především ho vůbec nezajímal bodybuilding jako určitý fenomén či subkultura. Stejně jako v případě Bestiáře i tentokrát spíš hledal způsob, jak ukázat příslušníky této komunity jinak, než už to před ním udělaly desítky filmů věnovaných této subkultuře. Fascinace, která ho při natáčení vedla, byla dvojí. Jednak chtěl sledovat lidi naprosto pohlcené určitou posedlostí, která ovládá celý jejich život. Zároveň ho zajímalo odhodlání protagonistů dovádět vlastní tělo do extrémních forem, a to způsobem, který může být až zničující.

Známe­-li pozadí natáčení filmu, ukazuje se Hladká kůže také jako mimořádné cvičení ve filmařské pokoře. Côté prozradil, že s bodybuildery natočil mnoho materiálu, který byl divácky nesmírně vděčný a mohl by protagonisty ukázat jako směšné, groteskní figurky. Žádný z těchto záběrů ale nepoužil. Namísto toho ukazuje své aktéry ve zvláštně poetických situacích, na jejichž neobvyklém magnetismu má velký podíl i skutečnost, že příliš nerozumíme tomu, co osoby na plátně právě provádějí. Film například začíná scénou, ve které jeden z kulturistů snídá cereá­lie. Nejprve u toho začne vydávat zvláštní ­chrčivé zvuky – Côté sám prý neví, proč to dělá, a ani neměl potřebu se na to ptát. A najednou stejně náhle a nečekaně propukne v pláč – a divák opět nezná důvod. Film má podle režisérových slov ukázat své protagonisty jako záhadné osobnosti, které zůstanou stejně neproniknutelné i po jeho skončení.

Svalovci ve volné přírodě

Zároveň to ale není „čistý“ observační dokument. Řada scén byla naopak zinscenovaná podle přání režiséra. Platí to například pro dlouhou pasáž večeře, u níž se sejde celá rodina a společně konzumuje pokrmy v asijském stylu, zatímco Côtého aktér si jako jediný připravuje a potom jí velký kus masa. Inscenovaná je ale především celá závěrečná pasáž filmu, v níž jednotliví protagonisté, kteří až dosud ve filmu vystupovali samostatně, společně vyrazí na výlet do přírody. Výlet inicio­val režisér s tím, že vytrhne bodybuildery z jejich běžného prostředí a přesune je mimo jejich komfortní zónu. Ani ve finální části se ale neděje nic vyloženě směšného, pouze silně vnímáme nepatřičnost vypracovaných, robustních těl uprostřed přírodní krajiny. Tu ale můžeme vykládat různými způsoby, podle toho, jaké jsou naše názory a předsudky ohledně bodybuildingu.

Côtého dokumenty se dotýkají známého problému dokumentární kinematografie, která ve skutečnosti nic nedokumentuje, ale manipuluje s fakty. Snímky quebeckého tvůrce nemohou, ale vlastně ani nechtějí být ideál­ními „čistými“ dokumenty, které prostě jen ukazují svět bez interpretujících a hodnotících komentářů. Spíš nás neustále přistihují při činu – nutí nás uvědomovat si, co všechno si do obrazů zvířat v ZOO nebo svalnatých mužů vkládáme a nakolik se v diváckém zážitku odráží naše neodbytné, nutkavé myšlení.