Krocení iracionálních běsů

„Věřit všemu je jako nevěřit ničemu,“ zaznělo kdysi ve Foglarových Rychlých šípech. Dají se vůbec v současné záplavě informací nalézt ty pravdivé?

Věřit se dá v boha, v čakry nebo ve vykládání karet. Člověk může a bude věřit, čemu chce, anebo nemusí věřit vůbec ničemu a nikomu, což je druhý extrém. Jenže víra není totéž co vědění, víra je akt magického myšlení, který s fakticitou nemá nic společného. Existují nicméně poměrně prosté postupy, jak se v záplavě mediálního bullshitu neutopit. Kritické myšlení v kombinaci s mediální gramotností obvykle dokáže rozlišit věci skutečné od neskutečných, fakta od lží a informace od dezinformací. Chce to jen trochu námahy a ochotu krotit se v rychlých soudech.

Jak vznikl web Manipulátoři.cz, který se snaží rozkrývat hoaxy a dezinformace?

Web jsme spustili v půlce roku 2015, de facto ve dvou lidech. To léto byla v plném proudu takzvaná migrační krize, a přestože se migrace naší země prakticky nedotkla, česká společnost utrpěla šok, z něhož se dodnes tak úplně nevzpamatovala. A protože strach probouzí iracionální běsy, vyvalila se ohromná spousta dezinformací, falešných zpráv a konspirací. Na demonstracích se mávalo šibenicemi a tomu, kdo si zachoval trochu rozvahy a lidskosti, se rádoby vlastenecky nadávalo. Proto jsme se rozhodli aspoň malým dílkem přispět ke krocení běsů tím, že budeme odchytávat největší lži a bláboly a na základě faktů je uvádět na pravou míru. Od té doby se web rozrostl. Bez grantů a jakýchkoli oficiálních struktur, aniž bychom se nechali koupit, vznikla volná společnost dobrovolníků, kteří tvoří obsah, odhalují hoaxy a pomáhají dle svých možností. Za první letošní půlrok jsme se dostali na jeden a půl milionu přečtení.

Vidíte nějaké pozitivní posuny v myšlení lidí?

Pozitivní je, že se tématům dezinformací, fake news a mediální gramotnosti tu a tam věnují i velká média. To se ještě před pár lety nedělo. Samozřejmě je otázka, nakolik se o ně různí lidé zajímají a jak je chápou. Tyto termíny totiž velmi rychle přejali právě populisté a dezinformátoři, kteří nálepkami typu „fake news“ označují jakékoli kritické nebo opoziční hlasy. Dovedu si představit, jaký to může vyvolávat zmatek v hlavách běžných lidí a že je právě neustálé zpochybňování nakonec vede do mentální pasti absolutní nedůvěry ke všemu a ke všem.

Vládne tedy spíš všeobecná skepse?

Na jedné straně se posiluje postavení a důvěryhodnost některých médií, která se ke skutečnosti snaží přistupovat fakticky, ale jejich dosah je omezený. Na straně druhé se lidé zabetonovávají ve svých mnohdy absurdních názorových pozicích. Dlouhodobou šanci vidím jen ve vzdělávání – v rozvíjení schopnosti zacházet s informacemi, tedy v už zmiňované mediální gramotnosti a kritickém myšlení. Což mimochodem není žádná politická propaganda ani indoktrinace tím správným světonázorem. Neříká se tím, co si máme myslet. Jde prostě o způsoby, jak myslet, aby to bylo efektivní a racionální.

Potřebuje vůbec vládnoucí systém mediální gramotnost? Vládci zpravidla nechtějí, aby lidé samostatně přemýšleli…

Záleží na tom, co souslovím „vládnoucí systém“ myslíme. V případě diktatury nebo autokracie je rozhodně cokoli, co zavání kritičností, nežádoucí. Autoritáři potřebují moc, centralizaci, kontrolu nad jednáním a myšlením lidí. Ovšem ve chvíli, kdy přistoupíme na to, že v demokracii jsme oním vládnoucím systémem my sami, je odpověď jiná. Má­-li být stát co k čemu, potřebuje občany, kterým na politice – jinak řečeno na věcech veřejných – záleží, a záleží jim tedy i na tom, aby se v nich dokázali orientovat a aby se nenechali opít rohlíkem či koblihou. Zkrátka, aby byli občany aktivními a nesmlouvavě kritickými.

Jak rozumíte termínu propaganda? Zdá se, že tento pojem nemusí mít vždy jen negativní konotace, které si zpravidla spojujeme s nacistickým a reálsocialistickým režimem.

Spojovat propagandu jen s těmito zločinnými režimy by byla chyba. Pojem propaganda je v původním významu rozkročený od téměř nezkresleného informování až po hrubou manipulaci. Tak třeba celonárodní kampaň za omezení kouření je propagandistickým působením, nicméně v prostředcích sdělení téměř neutrální. A přece jsou informace prezentovány způsobem, z něhož je jasně patrné, co je dobré a co ne. Dnes se ale slovo propaganda už příliš nepoužívá, právě pro jeho negativní konotace. Štafetu propagandistů dál nese PR průmysl, což je vlastně jen nové označení pro staré a osvědčené způsoby, jak ovlivňovat lidi.

Jakou roli dnes hrají konspirační teorie?

Konspirace tu byly, jsou a budou. Ale internet jim dal křídla. Jejich přitažlivost tkví v tom, že dokážou srozumitelným a snadno přístupným způsobem vysvětlit, co se děje v neskonale provázaném a komplikovaném světě. Co na tom, že to vysvětlují úplně špatně. Lidé mají tendenci přemýšlet hlavně o věcech a událostech, o nichž se přemýšlí snadno. Proto máme rádi jednoduchá vysvětlení složitých otázek. Internet konspiracemi přímo přetéká. Přitom platí, že když budete svět považovat za nedůvěryhodné a nepřátelské místo plné lží a klamu, pak spíš uvěříte všemožným teoriím, které váš pohled potvrdí. To je klasická myšlenková chyba, která nahrává těm, kdo si z výroby blábolů udělali byznys. Konspirace a rozsévání nedůvěry ve společnosti nebo její rozkládání jsou navíc jednou z oblíbených zbraní hybridních válek.

Jaká je vaše „nejoblíbenější“ konspirační teorie?

Kdybych měl jmenovat jen jednu, asi by to byla ta o reptaliánech. To je teorie, která říká, že vlastně skoro všichni političtí lídři světa – až na Donalda Trumpa, samozřejmě – jsou mimozemšťané převlečení za lidi. Tyto bytosti podobné ještěrům ovládají lidstvo a odhalit se dají třeba analýzou očí na videozáznamu.

Vycházíte částečně z anarchistických kořenů. Může se anarchismus někdy většinově prosadit, nebo je zajímavý jen jako revolta vůči zaběhlým pořádkům?

Rád bych znal odpověď. Spíše jsem ale skeptický. Experimenty sociální psychologie opakovaně potvrzují, jak moc jsou lidé konformističtí a přizpůsobiví. A to i přesto, že si o sobě rádi myslíme, jak nezávislé bytosti jsme. Obvykle je pravda opak. Anarchistické uspořádání může reálně fungovat v malých komunitách, jeho prosazení v celospolečenském měřítku je ale spíš utopií, ať už mluvíme o anarchokapitalismu, nebo třeba syndikalismu.

Může umění nějakým způsobem změnit politické myšlení, nebo by se umělci do politiky neměli vůbec plést?

Politika je souhrn našich každodenních rozhodnutí, toho, co děláme, a jak moc nás zajímá, co se kolem nás děje. A umění má nepochybně k našemu světu co říct – a tedy i k politice. Vždycky mělo.