minirecenze

Bodo Kirchhoff

Příhoda

Přeložila Ivana Führmann Vízdalová

Akropolis 2017, 193 s.

Tenhle román se mohl stát skvostnou novelou, nebýt těch mnoha nadbytečných, nedomrlých vět, napsal pro německý Die Zeit kritik Peter Kümmel. A nelze s ním než souhlasit: román je občas až příliš sentimentální a plný jazykových ornamentů. Německý autor Bodo Kirchhoff sice vydal téměř dvě desítky knih, Příhoda je ovšem teprve jeho druhým do češtiny přeloženým dílem. A kdoví, jestli bychom se překladu dočkali, kdyby za ni autor nezískal Německou knižní cenu za rok 2016. Porotci prý ocenili, že se Kirchhoff v románu zabývá mnoha tématy aktuálními i bytostně lidskými. Setkáváme se tu se dvěma stárnoucími lidmi, Reitherem a Leonií: on prodal své nakladatelství, ona svůj obchod s klobouky. Reither se rozhodl odstěhovat do apartmánu v rakouských Alpách, kam za ním jednoho večera Leonie přijde a vyzve ho, aby se s ní vydal na cestu na jih. Nemají žádný plán, za jarní noci projíždějí krajinou a vykládají si o svých životních příhodách – o náhlých, neplánovaných zvratech. Nenadálá je přitom i sama cesta, ale také erotické pnutí mezi oběma postavami, nenadálé je jejich sicilské setkání s mladičkou dívkou, která do Evropy uprchla snad z nějaké africké země, a nenadálé je celé vyústění románu. Občas přitom není jisté, zda se tu setkáváme s poněkud nedomrlými větami autorovými, nebo nezdařilým překladem. Nakonec se však ukáže, že všechny zdánlivé nesrovnalosti mají svou příběhovou logiku.

Eva Marková

Martin Šindelář

Totemy míst

JT’s nakladatelství 2018, 72 s.

Jsou básně, které se do vás zahryznou a nenechají vás vydechnout. Jsou ale také básně, jež jsou jen pro okrasu, a jakmile je odložíte, ihned vyprchají. Mám pocit, že sbírka Martina Šindeláře spadá do druhé jmenované kategorie. Už ona barvitě rozpitá ilustrace od Tomáše Musila na obálce knihy je v kombinaci s první stranou, kde se dovídáme, že sbírka vychází díky finanční podpoře jisté banky, přinejmenším prazvláštní. Je zřejmé, že autor tíhne k přílišné estetizaci veršů, které bychom podle tradičního literárněteoretického úzu mohli situovat na pomezí přírodní a introspektivní lyriky. Neustále zde totiž něco krvácí, zraňuje se, nebo naopak hýčká a autorské „já“ ulpívá v křehké lastuře obnaženého bytí. Zapříčiňuje to básníkova přebujelá senzibilita, jež se ale častým variováním transformuje do předvídatelných lyrických stylizací. Šindelář se přitom této vynucené exkluzivity veršů umí vzdát, když se v jeho textech namísto subjektivních citů objeví jakési eticko­-environmentální poselství, evokující vykročení z autorova mikrosvěta (báseň Krmítko). Těchto poloh je tu ale pomálu. Když v jedné z prvních básní sbírky čteme: „jako pampeliščí pápěří/ odvane někam pryč“, autor nám mimoděk odhaluje osud své knihy. Ta sice neurazí, ale hlubší básnický otisk v ní nenajdeme. Namísto autorovy „skutečné krve“ zde nacházíme jen vodově rozpité náznaky dojmů a pocitů. Tato poezie – slovy čínského básníka Li Pa – dělá namísto vln pěnu.

Libor Staněk

Paolo Cognetti

Osm hor

Přeložila Alice Flemrová

Odeon 2017, 232 s.

První do češtiny přeloženou knihou italského spisovatele Paola Cognettiho je nečekaně silný román o drsných horách, do nichž se chodí rozjímat a bilancovat, v nichž se rodí láska a také se tu tragicky umírá. Vyprávění sleduje tři životní etapy vypravěče Pietra, který do hor nejprve jezdí se svými rodiči na prázdniny a nalezne zde nejlepšího přítele. Později se na stejné místo vrací vykonat otcovu závěť. Do staromódního, neturistického světa vysokých hor díky jeho odlehlosti dosud nepronikla všeobecná zkáza. Ostatně vždy se sem utíkalo před mocí a útlakem. A podobný únik představují i výlety hlavních hrdinů, kteří si chtějí odpočinout od civilizace, města a rychlého světa tam dole. Cognettimu se skvěle daří zachytit atmosféru dobývání nehostinné krajiny, která nám přirostla k srdci a v níž známe každý kámen, ale potřebujeme ji stále znovu objevovat. V žádném případě se však nejedná o idylu. Autor na více místech demaskuje sentimentální „rétoriku hor, jež neodpovídá skutečnosti“ i utopické myšlení, které je s životem v horách spjato. Kromě Alp se s Pietrem dostaneme i do „hor z úsvitu světa“, do Himálaje, kde stále funguje to, co je v Evropě už dávno v troskách. Osm hor je melancholická románová studie o přátelství a důvěře, kráse přírody a zaniklém světě starých horalů. Dočteme se i o dospívání, prchavých okamžicích lásky, těžkostech v rodinných a partnerských vztazích, deformovaných zvykem a rezignací. Drsnost a jednoduchost života v horách a s tím spojené přímé myšlení a jednání jako by se odrážely i v literárním stylu, který je působivě strohý, osekaný od všech nadbytečných slov.

Karel Kouba

Jan Bíba, Milan Znoj (eds.)

A Crisis of Democracy and Representation

Filosofia 2018, 121 s.

Na tom, že je liberální demokracie v krizi, se dnes shodnou i ti, kteří se pokládají za její obhájce. S většinou příznaků jsme se v posledních letech měli příležitost důvěrně seznámit i v českém prostředí. Patří mezi ně pokles volební účasti, úpadek tradičních stran a významu stranictví, vzestup populismu a volání po přímé demokracii – některé tyto jevy si dokážeme dokonce identifikovat s konkrétními politickými projekty. Krize vyvolává na jedné straně atmosféru soumraku reprezentativní demokracie, na straně druhé zvýšený zájem o problematiku reprezentace mezi politickými teoretiky, jak o tom svědčí i mimořádné anglickojazyčné číslo Filosofického časopisu. Současnou diskusi o tématu přehledně shrnují oba editoři v úvodu. Jednotlivé příspěvky pak přibližují různé pohledy na ústřední téma. Milan Znoj promýšlí smysl reprezentace v Hegelově filosofii. Pavel Barša se odpichuje od Rosanvallonovy teorie o přesunu od reprezentace k vládnutí v situaci, kdy „démos“ demokracie už je jen mýtus. Nad demokratickým deficitem Laclauova populismu se zamýšlí Giuseppe Ballacci. Myšlenku Jeffreyho Greena o okulární demokracii kriticky rozvíjí Jan Bíba a Michael Augustín hledá v návaznosti na Habermase, Rancièra a Crouche cesty, jak se vyhnout slepé uličce postdemokracie. Tento průřez různými aspekty současné demokratické teorie ukazuje i na stále nesplacené překladatelské dluhy – pro českou veřejnou debatu dnes o to citelnější, že demokracie není zrovna v nejlepší kondici.

Matěj Metelec

Všechno bude

Režie Olmo Omerzu, ČR, 2018, 85 min.

Premiéra v ČR 6. 9. 2018

Většina filmů Olma Omerzu se dotýká dětství nebo dospívání. V nejlepších momentech se režisérovi daří ukázat děti a teenagery jako postavy, které jsou jistým způsobem nevinné a naivní, ale zároveň nepůsobí jako kýčovitě roztomilé figurky. Dospělí naopak v jeho snímcích dětskou důvěřivost pravidelně zrazují a zneužívají při hanebných činech, které v divácích vyvolávají pocit provinění nebo dokonce hříchu. Tendence patrná ve snímcích Rodinný film a hlavně Příliš mladá noc se v Omerzově novince Všechno bude objevuje také, ale jen ve velmi tlumené podobě. Příběh o dvou klucích, kteří v ukradeném autě utíkají z domova do cizinecké legie, anebo možná jen k dědečkovi na chalupu, je plný situací, kdy dospělí manipulují s dětskými hrdiny nebo na ně vyvíjejí nátlak. Jen málokdy ale máme pocit, že je skutečně „kazí“ nebo zneužívají. Omerzu se ve filmu mnohem víc přibližuje dětské optice a vlastně i kategorii filmů pro děti, kde se vše odehrává na bezpečné půdě bez drastických následků. Místy má film blízko k tomu stát se živelnou road movie o dospívání, a to především díky charismatickým a přesvědčivým představitelům hlavních rolí. Snímku se ale nedaří přesvědčivé iniciační vyprávění a jednotlivé dějové linie vyznívají spíše do ztracena, než že by hrdinům přinášely hlubší poznání světa, který se vypravili poznat. Všechno bude není špatný film, ale nedokáže být ani dostatečně tíživý, ani natolik euforický, aby zanechal hlubší divácký dojem.

Antonín Tesař

Boží dílo

Galerie TIC, Brno, 1. 8. – 29. 9. 2018

Během srpna a září probíhá v brněnské Galerii TIC výstavní projekt Boží dílo, o němž rozhodně nelze tvrdit, že by málo zapojoval diváka. Výstava nemá kurátora a její hlavní myšlenkou je život sám jakožto „Boží dílo“ v nejrůznějších podobách. Součástí akce je nejen klasická instalace, ale hlavně bohatý doprovodný program ve formě organizovaných výletů. Na jeho vytváření se podílí přes třicet umělců, s nimiž můžete absolvovat různé procházky po Brně a jeho okolí – stačí si vybrat v programu nebo sledovat události na Facebooku. Můžete meditovat o podstatě člověka v ZOO, putovat po stopách umělce Stanislava Rolínka nebo třeba pěstovat a měnit mezi sebou rostlinné oddenky. Každý z autorů nabízí jiný pohled na svět a jiný umělecký zážitek z něj. Na samotné výstavě je pak představeno osm prací různých umělců. První místnost předkládá „klidovou zónu“ s fotografiemi galerijních oken s pokojovými rostlinami, instalovanými zrcadlově proti skutečným oknům. V průchozí chodbě je na zemi umístěn stan představující ornitologickou stanici, na jehož stěnu se promítají záběry letících ptáků. Kontemplaci však trochu narušuje vedlejší instalace Volanie divočiny, jejíž psychedelické skřeky sice způsobují bolehlav, ale jako symbol městské džungle fungují skvěle. Výstavu završují modely železničních stanic Vysokých Tater a na podlaze rozložené mapy D1 s vepsaným příběhem cesty. Mozaika děl je však spíše chutným předkrmem než hlavním chodem. Za ním vyrazte společně s umělci ven.

Petra Willerthová

Petr Kazda

Včera, dne 20. srpna

Český rozhlas, online do 2. 9. 2018

Český rozhlas coby významný dějinný účastník a cíl bratrské pomoci pojal svůj program půlstoletého vzpomínání na srpnové události osmašedesátého skutečně opulentně. Vznikla ale i celkem subtilní hra Včera, dne 20. srpna, která rozhlasové dění popisuje z perspektivy nepravděpodobných hrdinů jednoho dne a jedné noci – řadových techniků, jejichž pohotová reakce a rychlé vybudování sítě záložních studií umožnily informovat občany i přes veškerou snahu okupačních armád vysílání zlikvidovat. Bohulibý cíl. Do koláže záznamů bohužel ale skomírají hlasy herců natočených na první dobrou (není čas, další osmičkové výročí se blíží), které polopaticky vysvětlují („Proč střílej na Muzeum?“ „Protože si myslej, že je to rozhlas“), komentují („Hele, myslím, že by nebyla proti“) i deklamují pohádkově čiré zlo ruštiny. Vzniklo tak umělé cosi, fungující spolehlivěji než bájná rušička, navěšené na nahrávky, které by snadno obstály samy o sobě. Výcuc z dějin, z něhož je cítit jednorázová účelovost. Byla v případě daného tématu podobná komedie opravdu zapotřebí? Z dochovaného vysílání Československého rozhlasu 21. srpna 1968, které Český rozhlas u příležitosti výročí na svých stránkách zpřístupnil v autentickém znění, totiž mrazí celkem spolehlivě, i bez dodaného uměleckého záměru: „Jedna hodina padesát pět minut… Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů, za malý okamžik budeme vysílat mimořádně důležitou zprávu.“

Martin Zajíček

City Dragon

Owl Drugs

MC, Andesground Tapes 2018

Dvacetiminutová kazeta Owl Drugs projektu City Dragon, za nímž stojí v Paříži usazený kanadský experimentální hudebník Max Kaario, je poskládána ze spousty krátkých, maximálně půlminutových tracků, původně určených pro zvukovou instalaci. Jde ovšem o koláž, která si na formu nijak zvlášť nepotrpí: výsledek spíše než promyšlenou kompozici připomíná přehrávací režim shuffle play. Jako kdyby Kaario nechal hrát smyčky z přeplněného looperu náhodně za sebou. Nasbíraný materiál je až lákavě jednoduchý – perkuse (jaké se válí v rohu kdejaké zkušebny), saxofonové i vokální popěvky, občas mumlání nebo houkačka – a nahraný je ještě jednodušeji: bez odstupu, sice zkresleně, zato však s důrazem na rytmus a opakování. Místy je těžké rozeznat, jestli zní saxofon nebo třeba dudy, ale o požitek ze zvuku nástrojů na Owl Drugs tolik nejde. Důležitější je tep hudby. Když někdo své hraní staví na repetici, bývá často obtížné najít v něm ještě něco jiného než jen chuť se do opakování vejít. Podobné je to třeba v dopravě: hlavní je, aby motor nevynechal, a čím je provoz hustší, tím víc pohlcuje vaše vědomí, i když jste zrovna uvízli v koloně. Jenže City Dragon se ve svých repeticích pohybuje lehce: kličkuje v nich a přerušuje je, kdy a jak se mu zachce. A v největší zácpě si ledabyle zanotuje. Těžko říct, zda se pro jeho projížďky hodí spíš skútr, anebo starší kombík s popelníčky nejen ve dveřích a na palubní desce, ale i u ruční brzdy.

Patrik Pelikán