Nejlepší světové prózy od roku 2000

Chimamanda Ngozi Adichieová

Amerikána

Přeložil Petr Štádler

Host 2017, 552 s.

Nigérijčanka Chimamanda Ngozi Adichieová je v súčasnosti najznámejšou, ba až celebritnou africkou spisovateľkou, a to nielen vďaka svojim literárnym, ale aj rečníckym schopnostiam. Jej prednášky Nebezpečenstvo jediného príbehu a Všetci by sme mali byť feminist(k)ami sú virálne zdieľané na internete, podobne ako videoklip, v ktorom Adichieová vystupuje spolu so speváčkou Beyoncé. Adichieová často komentuje súčasné politické dianie z pohľadu kozmopolitnej Afričanky, ktorá žije v USA, kým letné mesiace trávi v rodnej Nigérii, kde vedie literárne dielne. Debutovala románom Purple Hibiscus (Purpurový ibištek, 2003), v ktorom opisovala patriarchálnu rodinu ako mikrokozmos vojenskej diktatúry Saniho Abachu v Nigérii deväťdesiatych rokov. Jej posledný román Amerikána (Americanah, 2013) opisuje osudy mladých nigérijských emigrantov, ktorí opúšťajú skorumpovanú, chaotickú Nigériu a hľadajú šťastie na Západe. Obinze odchádza do Británie ako ilegálny migrant, kým jeho priateľka Ifemelu získava štipendium na Princetonskej univerzite. Príbeh analyzuje komplikovanú identitu Nigérijčanov, ktorí nedokážu žiť vo svojej vlasti, no nezvládajú ani život mimo nej, ako ani rasové vzťahy v USA, kde si Ifemelu prvýkrát uvedomí, že je čierna. Je to zároveň román o vzťahoch medzi mužmi a ženami, v ktorom tradičné chápanie „dobrého života“, založené na stabilite a zodpovednosti, naráža na moderné individualistické ponímanie šťastia založené na slobode a rodovej rovnosti.

Dobrota Pucherová

 

César Aira

Prins

Literatura Random House 2018, 144 s.

Dílo Césara Airy, zřejmě nejvýraznějšího argentinského spisovatele současnosti, čítá přes sto „knížeček“, jak autor své zhruba stostránkové texty rád nazývá. Vybrat z nich jednu reprezentativní je téměř nemožné. Každá z nich je unikátním mikrokosmem uvnitř airovského vesmíru, jenž se zakládá na principu subverze a sám o sobě se vzpírá literárnímu vymezení. Ačkoli se Airovy novelky obracejí proti realistickému vyprávění v duchu té nejlepší argentinské tradice, těžko je řadit k žánru fantastična. Na počátku vyprávění, jež se navzdory četným digresím žene závratným tempem k překvapivému vyústění, stojí obvykle výstřední situace. Například hrdina autorovy nejnovější prózy Prins, spisovatel gotických románů, se rozhodne pověsit řemeslo na hřebík a vyplnit náhle nabytý volný čas konzumací opia. Když s protagonistou nasedneme na autobus číslo 126, který jej má zavézt přímo ke zdroji, začíná bláznivá jízda po Buenos Aires, při níž vypravěč s až filosofickou přesností dovádí do extrému zákony logické souslednosti a neočekávaným způsobem převrací žánrové konvence. Tón jeho prózy je komický i poetický zároveň – výrazové prostředky se blíží vizuálnímu umění, jako by se jednalo o sled komiksových vinět. Díky úsilí prolomit hranice románu bývá Aira často označován za „Duchampa literatury“, avšak jeho touha po osvobození se od formy spíše upomíná na Gombrowicze. A jestliže Calvino vyzdvihoval lehkost, rychlost a mnohost jako hodnoty nového tisíciletí, Aira k nim přidává radost – až téměř dětsky nevinnou, nefalšovanou radost z procesu psaní, která se nakažlivě šíří z autora na čtenáře.

Hedvika Tichá

 

Julian Barnes

Žádný důvod k obavám

Přeložil Petr Fantys

Odeon 2010, 264 s.

Jeden z nejvýznamnějších současných britských prozaiků má v románovém eseji Žádný důvod k obavám (Nothing to Be Frightened of, 2008) neustále smrt na jazyku. Toto téma ohledává zarputile a v nelítostném tempu i rytmu, zkoumá je na osudech slavných spisovatelů, filosofů, ale i vlastní rodiny a zbavuje je veškeré romantické glorioly. Smrt ve své mizérii všechny srovná. V jakési neurotické bázni vypravěč propojuje děje, které sám prožil, s historkami, přečtenými či zaslechnutými, klade čtenáři otázky, vrší na sebe argumenty a jeho text se žánrově rozpíná od zpovědi přes memoáry, apologii a esej až ke sporu. V úpornosti, se kterou pitvá smrt, rezonuje barokní tanec smrti s věčným mementem mori. „Pro mě smrt představuje úděsný fakt, který definuje život. Pokud si ji člověk neustále neuvědomuje, nemůže začít chápat, co to vlastně život je.“ Uvědomovat si smrt však neznamená ji pochopit – Barnesovo vypravěčské alter ego vede se smrtí spor, i když jí přiznává konečné vítězství. Je však otázkou, zda nejde jen o hru se čtenářem – román totiž spisovateli dává částečnou pojistku proti vlastnímu skonu. Julian Barnes může být mrtev, ale jeho text se bude číst i dál. Ovšem, jak by vypravěč namítl, k čemu to bude v té chvíli Julianu Barnesovi? Žádný důvod k obavám je litanií člověka dnešní doby, člověka, který v sobě nese sebevědomí novověké filosofie a ctí v duchu modernismu tradici vzdělanosti i technického pokroku, ale přesto jej smrt přesahuje natolik, že sotva popadá dech.

Anna Stejskalová

 

Maïssa Bey

Hizya

L’Aube 2015, 324 s.

Maïssa Bey začala psát v devadesátých letech 20. století, tedy v době, kdy alžírskou společnost paralyzovaly snahy o islámskou radikalizaci. Od svého prvního románu Au commencement était la mer (Na začátku bylo moře, 2000) se věnuje osudu žen, jimž společnost přistřihuje křídla a tlačí je do tradičních pozic, a po Assii Djebar je tak nejsilnějším alžírským hlasem beroucím se za jejich svobodu. Hizya, vypravěčka a hrdinka stejnojmenného románu, nosí jméno tragické romantické hrdinky, a přitom žije úplně banální život v jedné z ortodoxních čtvrtí Alžíru. Absolvovala sice náročné studium překladatelství, ale v zemi s rozkládající se ekonomikou je jí diplom k ničemu. Pracuje v kadeřnickém salonu a celé dny poslouchá vyprávění klientek o jejich nudných, neutěšených životech v přísně vymezeném prostoru. Ví, že by měla jít stejnou cestou – založit rodinu a podřídit se autoritě manžela a tchyně, ale zoufale touží tomuto předurčení uniknout. Četba poezie jí otevírá jiný svět a dává jí sílu prolomit pradávný kruh násilí a podřízenosti. Mladá žena, inspirována básní o bájné krásce Hizye, schopné pro svou zakázanou lásku překročit všechny hranice, svádí každodenní boj o vlastní nezávislost. Maïssa Bey ve svých románech líčí temný, hořký obraz své proměněné země a nemilosrdně a bez patosu popisuje absurditu pokryteckého patriarchálního systému i situaci žen, které se snaží být samy sebou ve společnosti spoutané zákazy, kde se dívky od dětství učí, že zlo se ukrývá v jejich nitru, kde snít je zbytečný luxus a kde se mladí lidé dusí strnulostí.

Míla Janišová

 

Roberto Bolaño

2666

Přeložila Anežka Charvátová

Argo 2012, 864 s.

„Až vám zase někdo bude povídat o smrti románu, vezměte ho po hlavě knihou 2666,“ napsal jeden londýnský kritik. Chilský spisovatel Roberto Bolaño, tehdy už dávno žijící v Katalánsku, na ní pracoval posledních pět let života, kdy mu postupující nemoc dávala znát, že se jeho dny krátí. Aby lépe zabezpečil rodinu, plánoval vydat pět částí 2666 (2004) jako jednotlivé knihy, ale rok po jeho smrti vyšel celý opus v jednom svazku. Úvodní příběh mladých literárních vědců pátrajících po tajemném německém spisovateli Archimboldim by obstál i samostatně, stejně jako závěrečná Archimboldiho odysea za druhé světové války a po ní, ale všechny nitky se nakonec stejně sbíhají v mexickém městě Santa Teresa, literárním obrazu Ciudad Juárez, které proslulo sériovými vraždami mladých žen (nejvíc se jich ovšem odehrálo až v letech po vydání románu). Právě popisy vražd a vyšetřování tvoří ústřední a nejdelší část knihy – a čtenáři až zatrne, když si uvědomí, jak dobře se těch tři sta stran plných násilí čte. Bolaño je zvláštním případem robustního vypravěčského talentu, schopnosti mísit žánry, pohybovat se napříč planetou (2666 se odehrává v Mexiku, USA, západní Evropě, Rumunsku a Rusku) a hýřit kulturními aluzemi, aniž by rozsah textů cokoliv ubíral jejich kvalitě. Jeho druhé zásadní dílo Divocí detektivové (1998, česky 2008) je sice možná hravější, 2666 však představuje úplnější obraz našeho pološíleného světa s nejasnou hranicí mezi kulturou a barbarstvím.

Michal Špína

 

Szilárd Borbély

Nemajetní

Přeložil Robert Svoboda

Odeon 2016, 256 s.

Szilárd Borbély patřil k nejvýraznějším maďarským básníkům posledních desetiletí. Svůj jediný román Nemajetní (Nincstelenek, 2013) vydal tento básník, dramatik, esejista a literární historik nedlouho před svou smrtí. Osamocení hrdinové Nemajetných nenalézají pokoj, jejich srdce jsou vykuchaná a krvácejí jako srdce Madony, k níž se modlí vypravěčova matka. Krutost příběhů nemajetných vidláků a vyhnanců umocňuje dětská stylizace vyprávění, hlas bezejmenného dítěte. Z různých fragmentů můžeme sice poskládat historii válečného i poválečného Maďarska, téma konfrontace zranitelného jednotlivce a brutálních, neosobních dějin není ale stěžejní. Velmi silně tu totiž znějí subtilnější tóny a komorní témata. Venkov se stává tragicky groteskní boschovskou krajinou: nejistým podložím a pohyblivou půdou, kde všechno buď vyhnije, nebo vyschne, kde se pověrčiví venkované hrabou v psích vnitřnostech, muži se bojí zůstat o samotě a ženy si piplají bolest a pečují o utrpení. Borbély nezdůrazňuje objektivitu dětské narace, nepoužívá reportérskou, editorskou či kronikářskou stylizaci. Z vyprávění chlapce cítíme, že se jedná o jeho „mateřštinu“, jazyk elementárního osvojování a blízkosti, jakkoli je neustále tematizována cizota. Dětský pozorovatel se sice snaží být neutrální, ale blízkost obdařuje vyprávění silnou expresivitou. Výrazná tělesnost, neustále připomínaná provizornost lidské existence, ustavičná přítomnost smrti v krajině, v níž se vše kazí a trouchniví, a také ticho, které „očuchává člověka ze všech stran jako pes“, dávají románu barokní ladění.

Blanka Činátlová

 

Chico Buarque

Budapešť

Přeložila Šárka Grauová

Torst 2009, 192 s.

Zpěvák, skladatel a textař Chico Buarque stál u zrodu moderní brazilské populární hudby a jeho písně zná v Brazílii snad každý, ať už se v nich zpívá o lásce nebo o útlaku za vojenské diktatury. Příští generace si ho ale nejspíš budou pamatovat i jako spisovatele, zejména díky krátkému, svižnému, a přitom neobyčejně rafinovanému románu Budapešť (Budapeste, 2003). Na první pohled by se zdálo, že v něm jde hlavně o kritiku všeobecného odcizení v globálním kapitalismu: hlavní hrdina je ghostwriter, který těká po světových kongresech „anonymních spisovatelů“, zatímco manželka a syn v Riu de Janeiro o něj postupně přestávají jevit zájem a dávají přednost televizi. Nečekané přistání v Budapešti a následné pendlování mezi Dunajem a Atlantikem jako by zdůrazňovalo prázdnotu světa prosklených letištních hal a kongresových center, kde se všechno jen planě zrcadlí, tak jako hrdinovo banální jméno José Costa v maďarské variantě Zsoze Kósta, v níž se ze jména stává příjmení a naopak. Jenže toto zrcadlení takříkajíc podvrací postmodernu jejími vlastními prostředky: „inverznost“ maďarského jména je tu nakonec vodítkem k uchopení vlastního života z opačné, lepší strany. Kósta v Budapešti najde skutečnou lásku, která tuhle falešnou symetrii prolomí. Teprve skrze lásku a díky ní Brazilec pořádně ovládne maďarštinu, „jediný jazyk na světě, před kterým má ďábel respekt“. Ze zdánlivé hříčky tak roste vážná milostná autobiografie – i když se nakonec ukáže, že jde o podvrh maďarského ghostwritera.

Michal Špína

 

Jaume Cabré

Přiznávám, že…

Přeložil Jan Schejbal

Dybbuk 2015, 829 s.

Na knize Přiznávám, že… (Jo confesso, 2011), která patří k největším dílům katalánské literatury, pracoval Jaume Cabré osm let a dosud byla přeložena do dvaceti jazyků. Jedním z hlavních témat prózy, která snese srovnání s díly Umberta Eca či Itala Calvina, je boj dobra se zlem. Ten probíhá jak na úrovni velkých dějinných událostí, jako jsou holocaust či frankismus, tak i v každodenním životě hlavního hrdiny. Román je prošpikován odkazy na díla evropské kultury od antiky až po nedávná desetiletí. Cabré se tak snaží přehlédnout duchovní dějiny kontinentu, který v průběhu 20. století prodělal extrémní zvraty. Děj se neodehrává jen v Barceloně minulého století – autor neustále střídá místa (Osvětim, Paříž…) i dobu. Originalita jeho stylu spočívá v tom, že neodděluje více dějových rovin, ale dokáže změnu místa a času navodit v průběhu jediné věty. Při četbě přitom tyto skoky neruší a působí zcela organicky. Postavy zároveň nacházejí v minulých dobách dvojníky – objeví se tu Rudolf Höss nebo inkvizitor Nicolaus Eymeric. Dějinné epochy jsou propojeny také prostřednictvím předmětů: vzácné housle, které v barokní Cremoně vyrobí Storioni, později vlastní hlavní hrdina Adrià Ardèvol. Autor tak vedle sebe klade osudy lidí i věcí. Přiznávám, že… však není jen intelektuální hra, ale také román výrazně citový. Způsob, jakým autor evokuje lásku protagonisty k Židovce Saře, připomíná Lásku za časů cholery Gabriela Garcíi Márqueze. Ztracený svět dětství se pak v Cabrého líčení mění v hledání vysněné Arkádie.

Petr Šmíd

 

Eleanor Cattonová

Nebeská tělesa

Přeložila Martina Neradová

Argo 2016, 707 s.

Eleanor Cattonová se narodila v roce 1985 v kanadském Londýně, většinu života ale prožila na Novém Zélandu, kam se přestěhovala se svým otcem, když jí bylo šest let. Ve čtrnácti letech s otcem podnikla výlet do Hokitoki, městečka na západním pobřeží Nového Zélandu, v němž na konci 19. století probíhala zlatá horečka. Už při tomto výletě prý začala spřádat nápady pro román Nebeská tělesa (The Luminaries, 2013), který získal Bookerovu cenu. Jakkoliv je próza formálním experimentem, je zároveň velmi čtivá. Příběh o zlaté horečce na Novém Zélandu se čte hladce jako dobrý detektivní román, i když je psán pestrým jazykem s množstvím slov, která jste možná nikdy neslyšeli. Ostatně, jak zmínila překladatelka Martina Neradová, některým slovům nerozumějí ani rodilí mluvčí. I proto je třeba její překlad pochválit jako jeden z těch nejobtížnějších a zároveň nejzdařilejších. Text je pozoruhodný i formálně, protože jednotlivé části i kapitoly se postupně pravidelně zkracují. Zatímco první část zabírá tři sta stran a má dvanáct kapitol, druhá jich má už jen něco přes sto a kapitol jedenáct. Dvanáctá část pak má jednu kapitolu na dvou stranách. Všechny kapitoly jsou podobně jako verneovky uvedeny shrnutím toho, co se v nich bude dít. Tato shrnutí jsou zpočátku výstižná a krátká, nicméně to poslední je už asi čtyřikrát delší než samotná kapitola, která sestává z pár vět dialogu. Nebeská tělesa jsou složitě konstruovaným románem, který pro jeho formální komplikovanost ocení literární teoretici a pro spád zase čtenáři žánrové literatury.

Jiří G. Růžička

 

Junot Díaz

Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda

Přeložila Barbora Punge Puchalská

Argo 2009, 316 s.

Potkají­-li se stereotypní představy, jež leckterý čtenář chová o podobě „menšinových“ amerických literatur, se stručnou anotací Díazovy druhé knihy (román je mimo jiné vyprávěním o krvavé Trujillově diktatuře v Dominikánské republice v letech 1930 až 1961), vyvstává takřka před očima fantom „zásadní trpné knihy“. Těžké téma má být přece v takových textech umocňováno honosně artikulovaným a zaumným stylem, na vtipkování není vhodná chvíle a z každé stránky by mělo odkápnout trochu toho dějinného závažna… Díazovu trojgeneračnímu poskakování po osudech Cabralů de Leónů ovšem není nic vzdálenější, a právě v této netypovosti a neuctivosti spočívá podstatný díl přetrvávajícího úspěchu knihy Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda (The Brief Wondrous Life of Oscar Wao, 2007). Popkulturními odkazy překypující zábavné vyprávění obtloustlého nerda Oskara o životě, rodině a tak vůbec střídá generace, vypravěče i místa děje. Z diktátora se stává Temný pán Sauron a z vlastní maličkosti jeden z nepochopených X­-Menů, rodinnou kletbu fukú ale nezastaví ani čas, ani dějiny… Promyšlená kompozice románu, ve kterém se živelná zábavnost pere se zbrzďujícími překážkami typu četných cizojazyčných pasáží či poznámek pod čarou, strhne čtenáře tak, že se ani nenadá a je na konci knihy – divuplné, zásadní, plné rozličného utrpení, ale rozhodně ne „trpné“.

Pavel Kořínek

 

Péter Esterházy

Harmonia caelestis

Přeložil Robert Svoboda

Academia 2013, 776 s.

Harmonia caelestis (2000) je románová polyfonie, montáž i dekonstrukce osobní a historické paměti, koláž anekdot, historických faktů, výmyslů, lží a dokumentů, katalog citátů a parafrází, komentář k dějinám střední Evropy, výkladový slovník k anatomickému popisu ženského těla a koní, referát o maďarském fotbale a vyznání lásky odsouzené k selhání. Na první pohled působí dvě části Esterházyho Harmonie jako dvě kontrastní formy paměti. 371 „číslovaných vět ze života Esterházyů“, v nichž si předávají gesta a hlas fiktivní i skuteční nositelé „jména mého otce“, aby se mezi řádky rodili a umírali, páchali zločiny a skutky milosrdenství, aby zakládali a rozkládali své rodiny, připomínají groteskní skrumáž minulosti přežvýkané kolektivním vědomím do podoby věčně zpřítomňovaných klišé – rozdrolených, mnohomluvných, patřících všem a nikomu. Druhá část, v níž autor popisuje události rámované narozením jeho otce a počátkem šedesátých let, kdy se jeho rodina po vysídlení mohla vrátit zpět do Budapešti, naopak budí dojem osobní autentické historie, jež přítomnost vnímá jako vyústění řetězce vzpomínek, a právě proto může tvořit základ identity toho, kdo vypráví a kdo si pamatuje. Při dokončování této kroniky autor zjistil, že otec – její ústřední postava – donášel tajné policii. Tváří v tvář tomuto zjištění musí vše, co bylo o otci dosud napsáno, revidovat. Píše tedy Opravené vydání (Javított kiadás, 2002), které je i není korekturou, neboť nepředvídal následky toho, že jeho nebeský román „není jen historií rodu, ale i historií země“.

Jan Kolář

 

Elena Ferrante

Geniální přítelkyně I–IV

Přeložila Alice Flemrová

Prostor 2016–2018, 304, 424, 368 a 423 s.

V neapolské tetralogii Geniální přítelkyně (L’amica geniale, 2011–2014) sledujeme komplikované, ale právě proto opravdové přátelství Eleny a Lily. Série vypráví jejich příběh chronologicky od dětství až po záhadné zmizení impulsivní a geniální Lily neznámo kam. Anonymní italské spisovatelce, píšící pod pseudonymem, se podařilo něco, o čem sní většina literátů. Dokázala strhujícím stylem přitáhnout ke svým knihám miliony čtenářů po celém světě, aniž by dělala jakékoli tematické, formální či kompoziční ústupky. Ve vyprávění, které nicméně někteří literární kritici označují za červenou knihovnu nebo literární soap operu, najdeme odkazy na italské poválečné dějiny, politické spory mezi krajní pravicí a levicí, ale především velmi srozumitelně podané myšlenky druhé vlny italského feminismu. Hlavním tématem ovšem zůstává ženské přátelství, které se tu nepředkládá jako romantická selanka plná pochopení a vzájemné solidarity. Ferrante představu o ženském přátelství prohlubuje. Dvě hlavní hrdinky se vzájemně motivují, soutěží spolu, ubližují si, znovu se k sobě navracejí a sledují svůj osobnostní vývoj. Kulisy jejich příběhu tvoří nejprve machistické, násilnické a chudinské prostředí jedné zanedbané neapolské čtvrti a později se podobné charakteristiky v trochu změněné formě objeví znovu i ve vyspělejších a bohatších oblastech Itálie. Ferrante každopádně vypráví tak sugestivně, že si i v Česku našla tisíce nadšených čtenářů.

Jan Bělíček

 

Jonathan Franzen

Rozhřešení

Přeložil Jan Jirák

Ikar 2004, 680 s.

Franzenovo Rozhřešení (The Corrections, 2001) je opulentním a rozmáchlým románem o tom, jak lidé přicházejí o iluze. Rozklad středostavovské rodiny, při kterém náhlá ataka nemoci odkryje po léta rozrušované a podemílané mezilidské vztahy, se tu zrcadlí v krachu optimistických ekonomických snů o bezbřehých možnostech digitálního věku. Manželé Lambertovi i jejich tři dospělé děti se chystají na poslední společné Vánoce v maloměstském domově, ale pracně budované pozlátko idyly již nedokáže nikoho obelhat. Když selhávají představy, které chováme o sobě samých i svých nejbližších, může to otřást vším, čím jsme, může to rozbít jednotlivce, rodiny i světy. Rozhřešení se na amerických knižních pultech objevilo 1. září 2001 a se svými pesimistickými tóny všudypřítomné nejistoty, existenční úzkosti a osobních obav s až neuvěřitelnou předvídavostí vystihlo podobu Ameriky, jež se měla naplno ustavit o deset dnů později. Román, který znamenal autorův ústup od složitých postmoderních konstrukcí v prvních dvou knihách směrem ke klasičtější, realistické románové skladbě a který kriticky navazoval na tradiční půdorys „velkého amerického románu“, se tak v očích mnoha recenzentů, ale i dobových čtenářů stal svého druhu literárním soundtrackem pro nové tisíciletí, novou Ameriku, nový (a horší) svět po 11. září. Bublina bezpečného bytí na „konci dějin“ se s explozí rozletěla do všech stran, a Franzenova nejslavnější kniha přitom posloužila jako předpověď nových časů, jako text, který jako první zvládl zachytit „zeitgeist“ nových strachů.

Pavel Kořínek

 

William Gibson

Rozpoznání vzorů

Přeložil Pavel Bakič

Laser 2011, 368 s.

Zatímco hackeři z Gibsonova Neuromanceru (1984, česky 2010) surfovali po matrixu a bojovali s ochrankami nadnárodních korporací, hrdinka románu Rozpoznání vzorů (Pattern Recognition, 2003) Cayce Pollard disponuje jedinečnou schopností předpovídat trendy. Její zájem o popkulturu připomíná hledání ornamentů utvářejících specifický rytmus doby, jak o nich psal výmarský kulturní teoretik Siegfried Kracauer. Cayce Pollard je i díky alergii na módní značky, což znamená, že snese pouze oblečení, které by si na sebe mohla vzít kdykoliv mezi roky 1945 a 2000, nenápadnou pozorovatelkou a postmoderní flanérkou skrytou v davu. Zároveň z něj ale v pravou chvíli vystupuje díky superschopnosti radit šéfům nadnárodních reklamních agentur, zda jejich logo bude funkční i v příští dekádě. William Gibson, který stál v osmdesátých letech u zrodu kyberpunku, je v rámci subžánru autorem s nejvýraznějším zájmem o popkulturu. Své romány koncipuje jako volné trilogie, v nichž se postupně přesunul od extrapolace budoucnosti k odhalování zjevných i skrytých kulturně­-společenských procesů, které formují naši přítomnost. Rozpoznání vzorů se odehrává v období mezi teroristickým útokem na New York a ekonomickou krizí a detektivní pátrání popkulturní hackerky Cayce Pollard po tvůrci tajemných videí se stává vyprávěním o tekutém světě plném vzorů. Ukazuje, že kyberpunkové hnutí nedefinují pouze žánrové motivy, jako jsou hackování, korporáty nebo virtuální realita, ale též soustředěný průzkum dobových kulturních fenoménů. Je to text výjimečný právě odklonem od žánrových atrakcí k soustředěnější analýze naší globalizované přítomnosti.

Jarmila Křenková

 

Han Kang

Vegetariánka

Přeložila Petra Ben­-Ari

Odeon 2017, 208 s.

Tak trochu Murakamiho Afterdark, tak trochu Melvillův Písař Bartleby, tak trochu Kafka. Jihokorejská spisovatelka Han Kang napsala celosvětový literární trhák a nikdo vlastně neví, jak se to stalo. V samotné Koreji její Vegetariánka (Čchesikčuidža, 2007) spíš zapadla, pak ale obdržela prestižní Man Bookerovu cenu. Vzpoura mladé ženy Jonghje proti manželovi, rodině, korejské společnosti i celému lidstvu začíná nenápadně. Hrdinka nejprve odmítá pojídat i připravovat maso a živočišnou stravu. To, co se zprvu jeví jako tragikomická vegetariánská agitka v zemi, kde je pojídání masa naprostou normou, se v dalších kapitolách proměňuje nejprve v rodinné sociální drama plné násilí a nakonec v symbolický příběh o násilné podstatě lidských bytostí jako takových. Jonghje se v závěru vyprávění snaží proměnit v rostlinu, čemuž přizpůsobuje nejen svou stravu, ale i celý život. Uvádí tak do praxe fragment z básně jihokorejského modernistického básníka I Sanga, napsané v době japonské nadvlády nad Koreou: „Jsem přesvědčený, že by lidé měli být rostlinami.“ Han Kang prý tento výňatek fascinoval od studentských let a v brilantně napsané Vegetariánce rozvádí jeho poselství do důsledků. Kniha je lyrickou úvahou nad nepřetržitým koloběhem lidského násilí a pokusem o náznak řešení, jak se z tohoto bezútěšného kruhu vymanit. Nedávno vyšel autorce u nás také román Kde kvete tráva (2014, česky 2018), v němž totéž téma zkoumá na pozadí lidového povstání ve městě Kwangdžu, které brutálně potlačila armáda.

Jan Bělíček

 

Alexandr Iličevskij

Matiss

Vremja 2008, 439 s.

Román Alexandra Iličevského Matiss (Matisse), nazvaný příjmením francouzského fauvisty, vypráví o zkrachovalém a vykořeněném fyzikovi Leonidu Koroljovovi a dvojici bezdomovců – praktickém Vaďovi a slabomyslné Nadě. Henri Matisse se v něm explicitně objeví jen letmo, v Koroljovově snu, jako přízrak osvětlující pařížské podzemí. Zuřivá a výbušná barevnost jeho obrazů ovšem naléhavě chybí v každodenních životech všech tří postav, které jsou přiznanými následovníky úzkostných hledačů pravdy a štěstí z próz Andreje Platonova. Zatímco Platonovovi hrdinové s naivní vytrvalostí, ba umanutostí míří do zářné budoucnosti, ti Iličevského jsou přesvědčeni, že žádnou budoucnost nemají. Román se totiž odehrává na sklonku perestrojky a v průběhu prvního postsovětského desetiletí, které je v něm popsáno jako „epocha lhostejnosti a divoké zpustlosti“, jako doba zklamání z nenaplněných očekávání. A Koroljov, narozený stejně jako autor v roce 1970 a dospívající během prudkých změn, je ztělesněním tohoto času. Protože však z času uniknout nemůže, prchá alespoň z prostoru. Zpočátku ze svého bytu – bloudí po moskevských ulicích a tajemném podzemí, přidává se k dvojici bezdomovců, kteří žili na schodišti jeho domu, a opouští s nimi i město, aby se nakonec po vzoru Platonovových hrdinů, už sám, vypravil na jih, „za sluncem, zapřaženým do budoucnosti“. Iličevskij neromantizuje sociální dno, jeho román však není ani společenskou kritikou. Je věrným portrétem docela nedávné minulosti a je tak pečlivě prokreslený, tak ostře vizuální, až jeho čtenář místy zapomíná, že před sebou nemá obraz, ale text.

Alena Machoninová

 

Drago Jančar

Kateřina, páv a jezuita

Přeložil František Benhart

Paseka 2003, 480 s.

Historický román slovinského prozaika Draga Jančara Kateřina, páv a jezuita (Katarina, pav in jezuit, 2000) je barokně opulentní freskou, odehrávající se v 18. století. Na pozadí náboženské poutě po Evropě se odvíjí tragický milostný příběh. Z někdejšího Kraňska se vydávají poutníci přes Rakousko a Bavorsko do Kolína nad Rýnem, aby se v tamní katedrále poklonili ostatkům Tří králů. V melancholické krajině ožívají andělé i démoni, do zjitřených myslí, které číhají na zázraky, se vkrádají fantastické představy, někteří poutnící propadají extázi. Namísto alegorických obrazů duchovní poutě však autor vrší apokalyptické obrazy zmaru a chaosu, neboť „na každého čeká zlo“. A nevyhne se mu ani trojice hlavních postav: silná a vášnivá Kateřina, pyšný důstojník císařské armády a bývalý jezuita Simon, který si s sebou nese pochyby a traumatické vzpomínky na jihoamerické misie. Všechny spojuje neklidná povaha a specifický vztah k řádu i jinakosti. Jančarova obraznost a výrazná senzualita může připomenout historické romány Jaroslava Durycha. Smyslem ale není pouze evokovat duchovní krizi Evropy konce 18. století (nekoná se ostatně ani žádný konfesijní happy end: nijaké nalezení Boha v pokojíku srdce svého ani úlevné spočinutí poutníků, a dokonce i kolínský chrám zůstává zavřený), ale též hledání záchytných bodů v roztěkané mileniální náladě „naší“ Evropy.

Blanka Činátlová

 

Jen Lien­-kche

Rozpukov. Místopis čínského zázraku

Přeložila Zuzana Li

Verzone 2016, 495 s.

Na sklonku druhé dekády to vypadá, že v 21. století se s Čínou skutečně musí počítat. V 19. století bylo východní císařství poníženo západními kanóny, ve století minulém byla země rozervána válkami, revolucemi a ideologiemi, ale v současnosti se jí opět vrací sebevědomí. „To je ta nová a zároveň stará Čína… vysoce pozápadněná, přesto do morku kostí východní. Svět ji mění a ona mění svět,“ píše Jen Lien­-kche v doslovu k zahraničním vydáním románu Rozpukov (Ča­­-lie č’, 2013). Místopis rodného kraje napsal slavný spisovatel na objednávku vedení města, neboť „celý svět se má právo dozvědět o úctyhodné proměně tohoto koutu světa, přečíst si, kterak se z malé osady rozrostl v obec, městys, město a světovou metropoli“. Tradičního čínského žánru místní kroniky se autor zhostil zcela po svém, vskutku postmoderně. Čtyři bratři starobylého rodu Kchungů, prý potomků starověkého Konfucia, a dcera neméně váženého rodu Čuů potkají jedné tajemné noci, kdy se v podnebesí mění dynastie, svůj osud a každý po svém přispějí k rozkvětu své domoviny. Knižní recenze, které se vesměs věnují motivu bombastického rozvoje, často opomíjejí tajemné bujení květeny a postavu nejmladšího syna, jenž nakonec nachází své životní poslání ve staré věštebné knize. Do 21. století patří tento román nejen svým pojetím reality. Jak současné Číně rozumět? Na tuto jednoduchou otázku se snaží Západ odpovědět už dlouho, a stále žádnou jednoznačnou odpověď nenachází. Jenův román alespoň napoví.

Zuzana Li

 

Alexis Jenni

Francouzské umění válečné

Přeložila Danuše Navrátilová

Argo 2013, 610 s.

Debut středoškolského učitele biologie, který v roce 2011 získal Goncourtovu cenu, tedy nejprestižnější z francouzských literárních ocenění, byl v době svého vydání vysoce aktuální knihou. Lze ovšem říct, že od té doby se téma Francouzského umění válečného (L’Art français de la guerre, 2011) Alexise Jenniho stalo ještě závažnějším. Po uprchlické krizi roku 2015 a úspěchu Marine Le Penové, která v druhém kole loňských prezidentských voleb získala třicet tři procent hlasů, se ukazuje, nakolik Jenni mířil svým románem do černého. Polovina knihy, nazvaná Glosy, se odehrává v lyonských ulicích, vykreslených jako svět, který v lecčem může připomenout některé momenty kolektivní knihy Vzpoura přichází. Druhá polovina s názvem Román je životním příběhem válečného veterána Victoriena Salagnona, s nímž vypravěč první části sdílí vášeň pro malbu tuší. Salagnon se stal vojákem, aby bojoval proti nacismu, ale poté prošel bojišti ve Vietnamu a Alžírsku. Právě druhá část je vlastní historií „francouzského umění válečného“, od druhé světové války po koloniální dobrodružství, která skončila tak neslavně. Na čtení o úpadku imperiální Francie a porážkách jejích vojáků je cosi až voyeurského, ač je tato část knihy zároveň dobrodružným příběhem – psaným ovšem tak, aby bylo zřejmé, že koloniální války byly vším jiným než rozverným dobrodružstvím. Jenniho román spojuje umění vyprávět a citlivé vytěžení kontinuity koloniální minulosti s krajně pravicovými pokušeními současnosti.

Matěj Metelec

 

Daniel Kehlmann

Vyměřování světa

Přeložil Tomáš Dimter

Vakát 2007, 224 s.

Německá próza bývá vnímána jako odtažitá a do sebe zahleděná, s minimální schopností oslovit neregionální publikum. Jen několik autorů překonalo německojazyčnou oblast a jejich romány se staly globálními bestsellery. Vedle Patrika Süskinda (Parfém), Güntera Grasse (Plechový bubínek) a Bernharda Schlinka (Předčítač) se to podařilo Danielu Kehlmannovi, přestože téma jeho Vyměřování světa (Die Vermessung der Welt, 2005) je vysloveně německé: paralelní příběh Alexandra von Humboldta a Carla Friedricha Gausse. Nejde však jen zábavný příběh dvou podivínů – na takové zjednodušení je to text příliš komplexní, plný narážek na světovou literaturu. Nadto je to také vážný text o stárnutí a vyrovnávání se s genialitou. Je to hra s žánrem historického románu a polemika dvou forem zkušenosti a poznávání světa. Titul románu je třeba chápat dvojznačně. Vyměřovat je možné svět fyzikálně, jak to činí Gauss i Humboldt: svět existuje až poté, co je změřen a popsán. Současně „vyměření“ zachycuje hybris: hrdinové osvícenství jsou nahlíženi z žabí perspektivy, která v úpornosti vědců spatřuje především komické rysy. Nejpřesvědčivější na románu je ovšem lehkost, s níž se daří obsáhnout téma svobody a odkouzlení světa konstruktivismem přírodních zákonů. Jeden významný německý kritik tvrdil, že knihu je možné označit za „neoburžoazní“ román a jeho „fulminantní úspěch za symptom sebeorganizace a sebeutváření nové buržoazní vrstvy, která čte spíše Sloterdijka než Habermase, spíše Kehlmanna než Botho Strausse“. Prostě zábavné čtení.

Tomáš Dimter

 

Karl Ove Knausgård

Můj boj 1–3: Smrt v rodině, Zamilovaný muž, Ostrov chlapectví

Přeložila Klára Winklerová

Odeon 2016–2018, 416, 560 a 416 s.

O norském prozaikovi Karlu Ovem Knausgårdovi se psalo mimo jiné jako o novodobém Proustovi. Jeho autobiografická hexalogie Můj boj (Min kamp, 2009–2011), z níž v češtině dosud vyšla jen polovina, se stala předmětem nejrůznějších kontroverzí pro svou otevřenou kritičnost nekompromisně namířenou do okruhu nejbližší rodiny a přátel. To, co z díla po několika letech zůstalo, je často právě jen tato kontroverze – a to si Knausgårdovy knihy věru nezaslouží, už proto, že v nich můžeme kus cesty následovat pozoruhodného člověka, věčného cizince, který přijíždí z dalekých končin do velkého města, táhne si s sebou velký kus historie a tváří v tvář modernímu světu propadá zvláštním, téměř až antihumanistickým náladám. A právě v tomto momentu přesně víme, proč Knausgårda číst: vstupujeme do ohromného univerza, ve kterém plně a bez jakýchkoli pochybení vládne člověk obnažený až na úplnou dřeň své psychiky, člověk milující a především vždy bestiální, člověk­-zvíře, který navzdory vytříbeným intelektuálním schopnostem musí ubližovat sobě i všem okolo. Jeho nesnesitelná, urputná povaha se realizuje pouze v ohromném konvolutu textů, v nichž míchá svou vlastní historii s útrapami každodenního života, banality s úvahami o kulturní nadřazenosti Západu, nadávky s chvalořečmi. Snad jen v tomto smyslu je srovnání s Proustem namístě: nutnost najít si svou vlastní formu vyprávění a zcela se poddat jejím zákonům z nich dělá spojence. Ale: právě pro specifika Knausgårdova prožívání světa je Můj boj dílem, které Prousta odsouvá ještě dál do prostoru literární historie.

Jakub Vaníček

 

Ahmadou Kourouma

Alláh není povinen

Přeložil Petr Komers

Mladá fronta 2003, 200 s.

Spisovatel z Pobřeží slonoviny Ahmadou Kourouma se zapsal do dějin afrických literatur především dvěma romány. V prvotině Les Soleils des indépendances (Slunce nezávislostí, 1968) otevřeně kritizuje postdekoloniální vlády. Příběh se odehrává ve fiktivní africké zemi, příznačně pojmenované Pobřeží ebenu. Tento kultovní text otevřel cestu celé řadě protidiktátorských děl subsaharských autorů. Na přelomu tisíciletí pak Kourouma vydal román Alláh není povinen (Allah n’est pas obligé, 2000), v němž se jako jeden z prvních afrických frankofonních romanopisců věnuje problematice dětských vojáků, jejich utrpení a také bolesti, kterou rozsévají. Kniha Alláh není povinen je příběhem vyprávěným formou deníku sirotka Birahimy, dětského vojáka, který bojoval a chladnokrevně zabíjel. Vypravěč na svět proměněný v bojiště pohlíží dětskýma očima a jakýmsi babylonským jazykem – směsicí francouzštiny, angličtiny a afrických jazyků – popisuje život malého vraha. Do popředí se dostávají zločiny, jichž se dopustil; protagonista líčí užívání drog a alkoholu, kterými ho zásobovali váleční vůdci, aby v něm rozdmýchali agresivitu, a vysvětluje také víru v talismany, jimiž jej ověšovali falešní náboženští učitelé. Detailně jsou vykresleny brutální masakry protivníků i zfanatizovaných spolubojovníků. Kniha je neobyčejným lingvistickým zážitkem a zároveň děsivou exkurzí do univerza násilí, poháněného nepochopením smrti, jakého je schopno pouze dítě, z něhož se tak stává oběť války a zároveň nemilosrdný kat.

Vojtěch Šarše

 

Li Er

Soudruh nula

Přeložil Denis Molčanov

Verzone 2015, 464 s.

Zatímco u nás se marketingově výrazně lépe prosazují čínská díla ověnčená přinejmenším přídomkem „kontroverzní“, ne­-li rovnou „zakázaný“, Li Erův vpravdě podvratný román Soudruh nula (Chua­-čchiang, 2002) doma hrdě posbíral téměř všechna důležitá literární ocenění, z nichž jedno z roku 2010 zní „Nejlepší čínsky psaný román třicetiletí“. A není divu. Dokumentární fikce plná neuvěřitelných historek a anekdot nenechá nikoho na pochybách, že je zhola nemožné dobrat se toho, co se skutečně stalo a co je výmysl, autorská invence nebo záměrná lež, přestože nám román hned na začátku slibuje pátrání po pravdě. Právě rozostřením hranic pravdy, ne­-li jejich úplným popřením, se toto „velkolepé bludiště, v němž jsou historické souvislosti, záplava odkazů a informací valících se na čtenáře nutnou kulisou, kouřovou clonou“, jak v doslovu píše překladatel, promlouvá jazykem 21. století. Možná namítnete, že druhá světová válka, vítězství komunistické strany a ideologické kampaně patří do století dvacátého, ale chyba lávky, v Li Erových verbomanických mlhách utvářejí snad jen o něco lépe pojmenovatelné podhoubí dneška a zřejmě i blízké budoucnosti. A kdo se neztratí ve stěžejní třetí části výpovědi a velkohubých žvástech postavy jediného přeživšího svědka – dnes velmi dobře zaopatřeného a uznávaného, který pochopitelně nechce nic prozradit, ale na stará kolena podlehne ješitnosti a před mladou kočkou se přece jen krapet rozmluví –, ten se třeba té pravdy nakonec dobere.

Zuzana Li

 

Liou Cch’­-sin

Vzpomínka na Zemi I–III

Přeložil Aleš Drobek

Host 2017–2018, 448, 600 a 751 s.

Proč hledíme do kosmu s nadějí, že jednou navážeme kontakt s mimozemskou civilizací? Neměli bychom raději svou existenci před celým vesmírem zatajit? A proč sníme o kolonizování jiných světů, a přitom svou planetu devastujeme takovým způsobem, že na ní možná už brzy nebude život možný? Dokáže lidstvo spolupracovat na celosvětové úrovni až v momentu existenčního ohrožení zvnějšku? To jsou otázky, které si klade čínský spisovatel Liou Cch’­-sin, v současnosti asi nejznámější představitel takzvané tvrdé sci­-fi, jež při vytváření imaginativních světů budoucnosti důsledně vychází z poznatků přírodních věd. Civilizace Trisolaranů opouští svůj nestabilní planetární systém a hledá si nové místo k životu. Když zachytí signál z planety Země, vydá se na dobyvačnou výpravu, jejímž cílem je podmanit si lidskou populaci. Mezinárodní společenství na Zemi mezitím hledá způsob, jak tomu zabránit. Trilogie Vzpomínka na Zemi (Ti­-čchiou wang­-š’, 2007–2010) nejen že promýšlí základní axiomy kosmické sociologie, kterými se řídí vesmírné společnosti, ale také se jí daří přesvědčivě nastínit, jak by asi vypadal kontakt s radikálně jinou formou života. Ve všech třech knihách přitom ovšem převládá apel na čtenáře, aby nezapomněli na péči o planetu Zemi a zamysleli se nad tím, zda není načase hledat novou formu celosvětové kooperace namísto neustálého soupeření a válčení. Hrozby, které mohou existenci lidské civilizace ukončit, jsou totiž aktuální.

Jan Bělíček

 

Claudio Magris

Poslepu

Přeložila Kateřina Vinšová

Mladá fronta 2011, 336 s.

Magrisův román Poslepu (Alla cieca, 2006) je věnován všem těm, které „celý život sledovali a vedli v kartotékách“, a zároveň všem dobrodruhům a námořníkům. Protože „všichni jsme námořníci a námořníci musí ztroskotat, aby se mohli dostat k blaženému břehu“. Poslepu je polyfonií ženských a mužských hlasů z přídě dějin. Všechny promlouvají i utichají v partu vypravěče Salvatora Cippika, revolucionáře, muže „zapleteného s dějinami“, toho času pacienta psychiatrické kliniky v Terstu, kde mu lékař naordinuje léčbu vyprávěním a vyřezáváním. Hlas se vrací ke všem historickým ztroskotáním (koncentrační tábor, komunistický gulag) a i prsty je třeba zaměstnat, „abychom s rukama v klíně nepropadli melancholii“, a tak vyřezávají ženské figury, jež zmizely z lodních štítů. Magris píše o dějinách, které jsou nemocné a konfrontují nás se slepotou a současně nás činí slepými. Všechny, kdo spoléhali na pokrok či revoluční ideály, oslepují a nakonec otevřené oči poslepu hledí na hrozivě blízké a nevyhnutelné katastrofy. Na pozadí mýtu o Argonautech se jednotlivé identity vypravěče rozprostírají od severu k jihu, od stvoření světa do 21. století. Vypravěč počítá s tím, že čtenář „chytí příběh do své sítě a přepíše, jak jej napadne“. Vytváří tak dojem jakéhosi hypertextu, kde všechny hlasy mají stejnou váhu a současně ji nemá ani jeden z nich. Vypínání, zapínání, klikání, vyťukávání, nahrávání a mazání, aby nakonec ten, kdo mluví, stiskl klávesu a smazal se. To, co zůstává a současně drží text pohromadě, je rytmus moře.

Blanka Činátlová

 

David Mitchell

Hodiny z kostí

Přeložila Petra Diestlerová

Mladá fronta 2017, 584 s.

Hodiny z kostí (The Bone Clocks, 2015) jsou emblematický román britského spisovatele Davida Mitchella. Hlavní dějovou linií je životní pouť Holly Sykesové, rozdělená do šesti částí: od osmdesátých let minulého století, kdy dospívající Holly vzdorovitě uteče z domova, se po šesti stech stranách příběh dostává až do roku 2043, v němž se svět pomalu blíží své zkáze. První a poslední část jsou vyprávěny ich­-formou, zbývající kapitoly, zachycující devadesátá léta, počátek milénia a rok 2015 a 2025, er­-formou, avšak vždy z pohledu jiné postavy, jež má blízko k hlavní hrdince. Změny v perspektivě provázejí změny žánru – text lze číst jako fantasy, společenský román, bildungsroman či dystopii. Mitchell je mistrem stylu, umí dokonale vystihnout řeč postav různých společenských vrstev a popsat prostředí, ať už jde o anglické maloměsto nebo novináře ve válečné zóně. A jako by to nebylo dost, stává se v románu kromě obrazu lidského života tématem i čas kosmický. Svět zde totiž slouží jako kolbiště dvou nesmrtelných týmů, jež mají s lidstvem zcela odlišné plány. Mitchell ale nikdy nesklouzne k mystičnosti – nadpřirozené bytosti jsou jako antičtí bohové svou povahou podobné lidem. Hodiny z kostí odkazují explicitně na jiná autorova díla, což posiluje představu svébytného románového univerza, kde neexistuje jasně padouch nebo hrdina, vysoké či nízké a kde je skutečnost natolik věrně vykreslená, až to děsí. Budeme v roce 2043 surfovat po internetu, nebo po tsunami?

Anna Stejskalová

 

Herta Müllerová

Rozhoupaný dech

Přeložila Radka Denemarková

Mladá fronta 2010, 296 s.

Nikdo v Německu nečekal, že by Herta Müllerová mohla dostat některou z významnějších cen, natož rovnou Nobelovu cenu za literaturu. V Německu je přijímána jako trpitelka, v rodném Rumunsku jako otravná veš. Přesto se její texty zarývají do paměti. Nejsou to spektakulární epické ságy, ale próza nabitá lyrikou až na hranu snesitelnosti. Její líčení života v pracovním lágru, kam Rusové po roce 1945 nahnali všechny v Rumunsku žijící Němce, aby se podíleli na obnově válkou zničeného Sovětského svazu, je vzdáleně příbuzné lágrovým prózám Varlama Šalamova, Imra Kertézse nebo Prima Leviho. Müllerová ale rozšiřuje život za ostnatými dráty o lyrický aspekt, nebojí se metafor a dětského vidění. Slova všech jejích textů mají ontologický význam jako skutečnost sama. Příběhy Müllerové se čtenáři otevírají jako básně, nikdy to není prostřednictvím epického líčení zakoušených útrap, ale bezprostředně, s lyrickou přesností. Hrdina příběhu Rozhoupaný dech (Der Atemschaukel, 2009) Leo Auberg je podobně jako všichni sedmihradští Němci deportován do pracovního tábora, což zpočátku vítá jako únik z nudy. Jako homosexuál žijící na maloměstě se musel skrývat, a proto se těší na nový život. Jenže život v táboře, všudypřítomný hlad, mráz a ponižování se brzy stanou noční můrou a jediným cílem je přežít ten pět let trvající děs. Po udělení Nobelovy ceny se autorka na několik let uzavírá a paralyzovaná cenou vytváří lyrické koláže, píše eseje, angažuje se ve prospěch utlačovaných. Její prózy ovšem stále mají styl – nezaměnitelný, nepodbízivý, tvrdý.

Tomáš Dimter

 

Péter Nádas

Párhuzamos történetek

Jelenkor, Pécs 2005, 1508 s.

Rozsáhlá trilogie maďarského spisovatele a fotografa Pétera Nádase Párhuzamos történetek (Paralelní příběhy) bývá srovnávána s díly Thomase Manna, Roberta Musila či Marcela Prousta. Román psal Nádas skoro dvacet let. Na jednom a půl tisíci stran se vystřídá řada žánrů – detektivka, rodinná kronika, dobrodružné vyprávění, milostný příběh, historický román či epos, ich­-forma s er­-formou. „Toužil jsem napsat román, jehož základním principem bude neukončenost. Neumím ho dokončit. To je jediný možný způsob, jak ztvárnit asymetrický svět,“ řekl o svém opusu autor. Paralelně tedy vypráví o různých hrdinech, převážně historicky i společensky marginálních postavách. Jejich osudy se neprolínají, spíše zrcadlí. Celistvě v detailu a neuchopitelně v celku – podobně jako Musil v Muži bez vlastností – vykresluje Nádas panoptikum 20. století. Za šumění časožerného Dunaje se vypráví o klíčových fenoménech a událostech společenských (například o kořenech fašismu, nacionalismu a nesnášenlivosti) i ryze intimních či komorních (formování sexuální identity, komplikované vztahy otců a synů, různá soukromá selhání). Kaleidoskopičnost historického eseje střídají analyticky psychologické sondy do „archeologie duše“.

Blanka Činátlová

 

Anita Nair

Dámské kupé

Přeložila Petra Kůsová

Eroika 2003, 280 s.

Najít kanonická díla současné indické literatury není jednoduché už jen kvůli jazykové diverzitě indického subkontinentu a tím i značné roztříštěnosti tamního čtenářstva. Přesto se pokusíme ukázat alespoň na jednu knihu – možná trochu příznačně napsanou v angličtině, která má přece jen největší potenciál oslovit široké publikum. Příběh svobodné pětačtyřicátnice nespokojené se svým osobním životem, která na cestě vlakem do neznáma potká dalších pět žen a poslouchá vyprávění jejich zážitků s mužskými protějšky, udělal z anglicky píšící kéralské autorky Anity Nair hvězdu první klimatizované třídy a byl záhy přeložen do více než dvaceti jazyků. Nečekejte však žádné velké lechtivosti – Dámské kupé (Ladies Coupé, 2001) je silné především svou obyčejností a civilností, s níž indické ženy popisují svůj každodenní život na počátku 21. století, jež ale jako by stále ještě úplně nezačalo. Kniha se dotýká snad všech problémů, jež rezonují indickou společností vstupující do postmoderního věku, aniž by se stihla náležitě popasovat s modernou – samozřejmě tematizuje také krizi velkorodiny či postavení žen v silně patriarchální společnosti. A příznačné je koneckonců i zasazení děje na železnici – jde totiž o fenomén, který je pro nezávislou Indii podobně důležitý jako Gándhí, Néhrú nebo Ámbédkar. Šest míst k sezení na ploše několika metrů čtverečních zde symbolizuje utopický svět, v němž žádná mužská pravidla neplatí a kde ženy mohou existovat nezávisle na tom, co si o nich ostatní lidé myslí.

Jiří Krejčík

 

Orhan Pamuk

Sníh

Přeložil Petr Kučera

Argo 2009, 409 s.

Román Sníh (Kar, 2002) završuje patrně nejsilnější etapu Pamukova psaní, která začala románem Černá kniha (1990, česky 2009) a vyvrcholila udělením Nobelovy ceny v roce 2006. Pamuk zde pokračuje ve svých literárních průzkumech turecké identity, napjaté mezi Orientem a Evropou – co ale knihu činí v kontextu jeho tvorby výjimečnou, je explicitnost politické roviny. Básník Ka se po dvanácti letech v německém exilu vrací do Turecka a vydává se psát jakousi reportáž do Karsu, města ležícího daleko na východě země. Jeho rozmluvy s představiteli různých politických směrů – komunistou, fašistou, mladým Kurdem nebo islamistou – nás provádějí konfliktními představami o tom, kam by současné Turecko mělo směřovat. Když město zapadne sněhem, svár mezi orientacemi se přemění v opravdový boj a z jevištní performance převratu je náhle převrat skutečný. Město odříznuté od zbytku země se stává dějištěm poněkud operetního pokusu o výkon diktatury. Pamukův úspěch v Evropě spočívá zřejmě v tom, že jeho fascinaci tureckými, perskými a arabskými příběhy a způsoby vyprávění vnímáme evropskýma očima v příjemném oparu orientalismu a zároveň u něj oceňujeme hlubokou znalost evropské románové tradice. Není náhodou, že na Západě mu slávu přinesla kniha Jmenuji se Červená (1998, česky 2007), která dovedně kombinuje osmanské kulisy miniaturistické malířské tradice s postmoderními literární postupy. Politická přímočarost Sněhu zmíněný opar rozhání, aniž by to bylo na škodu požitku z četby.

Matěj Metelec

 

Milorad Pavić

Papírové divadlo

Přeložila Stanislava Sýkorová

Mladá fronta 2008, 208 s.

Všechny romány srbského spisovatele Milorada Paviće charakterizuje výrazně ornamentální imaginace, netradiční žánrová poloha a herní aspekty vyprávění i čtení. Pavićovu tvorbu uzavírá Papírové divadlo (Pozorište od hartije, 2007). Z předmluvy se dovídáme, že román drží pohromadě jednotící téma a osobnost spisovatele. Zní to banálně, pokud ovšem tématem není současná světová povídka a osobnost spisovatele se netříští do třiceti osmi autorů a autorek. Po slavném románu­-lexikonu tedy Pavić vytvořil román­-antologii, v níž si vymýšlí povídky i jejich autory. Každá z povídek společně s fiktivním autorským medailonem přitom reprezentuje jednu z literatur, do níž byly Pavićovy texty překládány. Povídky podle něj nemají napodobovat tradici konkrétních národních literatur, ale naopak doplňovat to, co tyto literatury postrádají: „Jsou jakousi mou přílohou k těmto literaturám, dá­-li se tu slova příloha použít ve významu, v jakém se s ním setkáváme na jídelním lístku.“ Přes tematickou a formální pestrost jednotlivých próz z tohoto gastronomického románu vystupuje několik základních ingrediencí. Tou nejzjevnější je Pavićův myticko­-realistický styl vyprávění spojený s principem palimpsestu – na listech „papírového“ divadla se setkávají lidé z různých časů i prostorů, mísí se i tříští odlišné identity téhož hrdiny. Zřejmě nejdůležitějšími tématy jsou vztah autora a textu či různé podoby „ženského“ a „mužského“ psaní a čtenářství. Jakkoli vstupní medailony osmatřiceti smyšlených autorů a autorek mohou působit jen jako krátká poznámka, kterou čtenář může přeskočit, leckdy skrývají zajímavější zápletky než samotné povídky.

Blanka Činátlová

 

Philip Roth

Lidská skvrna

Přeložil Jiří Hanuš

Volvox Globator 2005, 288 s.

Poslední díl velké americké trilogie Philipa Rotha, próza Lidská skvrna (The Human stain, 2000), je na první pohled docela staromódní román, v němž autor krotí jak svou příslovečnou ironii a expresivní vyjadřování, tak obvyklou ekvilibristiku, která si svévolně hraje s realitou a identitami jednotlivých postav. Dílo, které je vyprávěno v roce 1998, otevírá řadu velkých témat 20. století, ale kromě toho v mnoha ohledech předjímá budoucnost a je až nepříjemně současné. Tak trochu univerzitní román líčí „extázi svatouškovství“, která nezadržitelně spěje k „tyranii slušnosti“. Roth i jeho alter ego v podobě Nathana Zuckermana tentokráte ustupují do pozadí. To, oč jde především, je osobní boj afroamerického profesora klasické filologie Colemana Silka, jenž se narodil s bílou kůží. Bojuje zde o svobodu, která nespočívá v přijetí nebo odmítnutí černošské identity, ale v luxusu se od jakýchkoliv kořenů osvobodit, nebrat na ně žádné ohledy, což znamená faktické vybělení rodinného životopisu. Místo očekávaného buřičství sledujeme chladný intelektuální přístup, jenž odhaluje osidla jakékoliv přehnané korektnosti ještě v době, kdy toto téma nebylo zdaleka tak aktuální jako dnes. Roth stírá hranice mezi vysokým a nízkým, ať už jde o rasovou příslušnost, vzdělání nebo snahu deformovat jazyk tak, aby už sice nikdy nemohl ubližovat, ale také ztratil schopnost výpovědi („slova, která slyším, jsou méně a méně popisem toho, jak se věci doopravdy mají“). Dochází přitom k závěru, že „sen o čistotě je ohavnost“, protože zpravidla vede k tomu, že se ještě více ušpiníte.

Lukáš Rychetský

 

Winfried Georg Sebald

Austerlitz

Přeložil Radovan Charvát

Paseka 2009, 264 s.

I v posledním románu W. G. Sebalda, německy píšícího germanisty žijícího v Anglii, se prolíná dokument, básnická fikce, cestopisná reportáž, autobiografický zápisník, esejistické pasáže, archiválie, citáty, historické exkursy, novinové útržky a pomníkové nápisy, text a fotografie. V centru knihy Austerlitz (2001) stojí záhadná postava Austerlitze, muže fotografujícího nádražní haly plné zrcadel, který spřádá teorie o architektuře a dostává se na samotnou hranici jazyka a vlastní identity. Vypravěč s četnými autobiografickými rysy tlumočí čtenáři Austerlitzovo vyprávění. Zpočátku jsou to esejistické reflexe, Austerlitz vysvětluje svou zvrácenou zálibu v budovách monumentální architektury, které „mění úžas v úděs“ a „vrhají na svět stín zániku – koncipovány s tím, že z nich budou rozvaliny“. Austerlitz­-kunsthistorik nalézá v architektuře i obrazech stopy bolesti, které se táhnou dějinami, utrpení spojené s loučením a strachem z neznáma. V situaci zhroucení, nervového i jazykového, ale musí Austerlitz rekonstruovat vlastní osud – příběh pražského židovského chlapce, jenž byl na začátku války, na rozdíl od rodičů, zachráněn jedním z dětských transportů, které mířily do Anglie. Téma holocaustu či rekonstruování rodinné paměti ale zní pouze v pozadí, klíčové je vyprávění o paměti „němých“ míst, která na rozdíl od jazyka mohou vyjádřit bolest. Proto vyprávění dominují plány ideálních i skutečných měst, nádražní budovy, panoramata, dveře, domovní vchody, výlohy, kanceláře. Jejich prázdnota z nich činí jednak ornament, jednak vizuální metaforu Austerlitzova děsu a zoufalství.

Blanka Činátlová

 

Zadie Smithová

Bílé zuby

Přeložila Yvetta Nováková

BB art 2003, 429 s.

Literární svět má rád silné příběhy a takový je i ten o čtyřiadvacetileté Zadie Smithové, jež ještě coby studentka na Cambridgi vydala svůj debutový román, na který získala od nakladatele rekordní zálohu 250 tisíc liber. Dcera jamajské matky a anglického otce se navíc ve své prvotině Bílé zuby (White Teeth, 2000) rozhodně nedržela zkrátka. Na opulentní, v původním vydání téměř petisetstránkovou románovou kroniku, věnující se tématům rasy, imigrace a kulturní asimilace i jejímu odmítání, se ještě před vydáním snášely příměry k Rushdiemu a okouzlení kritici nadšeně vítali nejnovější „literární událost“. Jistě, humbuk okolo vydání vyhlíženého debutu mohl rychle pominout, jako se to ostatně stalo u desítek a stovek podobných instantních senzací, jenže to by Bílé zuby nesměly být tak strhující, mnohorozměrnou, zábavnou a zároveň netriviální, nápaditou a promyšlenou knihou. Smithová ve svém košatém ohledávání života londýnských menšin z celého světa (zejména pak bangladéšské rodiny Samáda Iqbála) rozhodně nebyla první (vstupovala do prostoru, který si již před lety popsali například Timothy Mo či Hanif Kureishi), překvapila ale komplexností a živelností své prózy, citem pro dialog, suverénní drobnokresbu postav a výrazným místním ukotvením děje. Bílé zuby získaly řadu ocenění, dočkaly se televizní adaptace a autorka, která od té doby vydala čtyři další romány, stále pokračuje v prozkoumávání svých erbovních témat: kromě uvedených otázek rasy, národnosti a místa se jedná též o způsoby, jimiž se do blízkých vztahů dvou přátel propisují dějiny i sociální nerovnosti.

Pavel Kořínek

 

Saša Stanišić

Jak voják opravuje gramofon

Přeložil Tomáš Dimter

Labyrint 2011, 291 s.

Mezi romány vyrovnávajícími se s tragickým rozpadem Jugoslávie vzbudil ten Stanišićův mimořádný ohlas. Próza Jak voják opravuje gramofon (Wie der Soldat das Grammofon repariert, 2006) překvapila hlavně svou veselostí: malý Aleksandar, který vyrůstá v osmdesátých letech v bosenském městečku Višegrad, vypráví rozverně, neúnavně, často nostalgicky, ale někdy až neuvěřitelně vtipně – už od okamžiku, kdy od dědy dostane kouzelnickou hůlku a klobouk, aby jakožto čaroděj naplňoval odkaz soudruha Tita. Vzpomínky na čas, kdy „všechno bylo dobré“, jsou plné rázovitých figurek (tak trochu něco mezi Karlem Poláčkem a Emirem Kusturicou), ale půvab nepostrádají ani poté, co do nich nárůst nacionalismu vpašuje nejistotu a strach: „Jsem Jugoslávec. Takže se rozpadnu,“ říká hrdina, napůl Bosňák a napůl Srb. S rozpadem Jugoslávie se fragmentarizuje i kompozice díla, zvlášť po úprku rodiny z rozstříleného města do dalekého Essenu. Fantazie přišla o nevinnost, dětství je násilně přerušeno, ale protože nemohlo jaksepatří skončit, stále tak trochu trvá. Ukáže se to při závěrečné sentimentální cestě do rodného Višegradu, jemuž Stanišić vytvořil druhý literární pomník – tím prvním je Andrićův Most na Drině z roku 1945. Podobně jako se Aleksandar zabydluje v Německu a brzy dokáže namluvit náckům, že je z Bavorska, i uprchlík Stanišić se etabloval jako německý spisovatel: jeho další román Noc před oslavou (2014, česky 2016) už nemá nic společného s Jugoslávií, ale odehrává se na zapadlé braniborské vesnici.

Michal Špína

 

Marija Stěpanovová

Pamjati pamjati

Novoje izdatělstvo 2017, 404 s.

V jednom loňském rozhovoru si básnířka a esejistka Marija Stěpanovová posteskla, že v Rusku próza propadla kultu minulosti, s níž se ne a ne vypořádat, že už dávno přestala být aktuální a budoucnost vnímá nanejvýš jako přikrášlenou minulost. S tím vším se Stěpanovová rozhodla jednou provždy skoncovat ve své dokumentární próze s účtujícím názvem Pamjati pamjati (Paměti paměti). A samozřejmě i ona se obrací do minulosti – v dávné touze odvyprávět příběh vlastní, zdánlivě nijak výjimečné rodiny, jejíž příslušníci jako by ani nebyli přímými účastníky dějin, ale jen jejich lhostejnými statisty. Nedělali dějiny, to katastrofické dějiny 20. století dělaly je. Stěpanovová je hluboce reflektující vypravěčka a její způsob vyprávění připomíná spíše osobně zaujatou kulturologickou studii než podrobnou rodinnou kroniku. Dokumenty z domácího archivu (dopisy, zápisky, detailně popsané, avšak záměrně nereprodukované fotografie) citlivě kombinuje s téměř deníkovým vyprávěním o sobě, o své dlouhé cestě za předky do jejich rodišť, bydlišť i míst posledního odpočinku, a také s brilantními eseji – například o raných vzpomínkách Osipa Mandelštama, o próze W. G. Sebalda, obrazech Charlotty Solomonové, fotografiích Rafaela Goldchaina. Všechny ty úlomky pevně spojuje autorčina snaha dobrat se toho, co je to paměť v epoše postpaměti, a také jak je minulost přítomna v naší současnosti, která si je tak sebevědomě jista, že minulost plně ovládá. Kniha zdaleka není jen soukromým pomníkem rodinné paměti. Je také naléhavým pokusem vymanit se z dnešní obsese minulostí skrze její důkladný průzkum.

Alena Machoninová

 

Abdellah Taïa

Une mélancholie arabe

Points 2008, 128 s.

Romány marockého spisovatele Abdellaha Taïi připomínají palimpsest – jeden každý i všechny dohromady skládají mozaiku, v níž jednotlivé kousky představují mimo jiné Maroko, Paříž, já, oni, tělo, psaní, islám. Autor, který jako jeden z prvních arabských spisovatelů veřejně přiznal homosexualitu, v nich čerpá z vlastního života, jehož různé útržky tematicky spojuje v uzavřené příběhy. Kniha Une mélancholie arabe (Arabská melancholie) vznikla jako pokus prozkoumat západní koncept melancholie prožitý v arabském těle. Autobiografické vyprávění začíná obrazem kolektivního znásilnění dospívajícího chlapce, jemuž se podaří uniknout díky muezzinovu volání k modlitbě. Aby se Abdellah vyrovnal s nálepkou zženštilého muže, jíž bude od té chvíle ocejchován, běží. Běží vstříc svému snu stát se filmovým režisérem. Běží, aby dokázal čelit násilí vlastní země, aby odvrátil pohled plný studu, který na něj svět upírá. A padá. Román strukturují čtyři pády symbolizující přiblížení se smrti, fyzické, emoční i duchovní. Po každém pádu se vypravěč více či méně úspěšně znovu staví na nohy a přibližuje se porozumění sobě samému, svým melancholiím, neurózám, obsesím. Taïova vyprávění se vždy ovíjejí okolo těla, tělo a jeho touha svobodně se projevovat jsou všudypřítomné, což je vzhledem k politickému a náboženskému kontextu mimořádně odvážné. Skrze tělo a emoce vede cesta k nalezení vlastní identity a k překonání vnitřních zmatků. Skrze tělo a jeho vnímání se nahlíží současná arabská melancholie pramenící z postupného rozkladu muslimské společnosti, která podobně jako autor padá, aby znovu vstala.

Míla Janišová

 

Olga Tokarczuková

Knihy Jakubovy

Přeložil Petr Vidlák

Host 2017, 853 s.

Ačkoli Man Bookerovu cenu získala letos Olga Tokarczuková za knihu Běguni, větší diskusi v domácím prostředí vzbudily téměř devítisetstránkové Knihy Jakubovy (Księgi Jakubowe, 2014), a to především v návaznosti na spisovatelčiny výroky v médiích. Kritická i čtenářská obec obě knihy hodnotila vysoko – důkazem je, že obě získaly polskou literární cenu Nike, ta druhá i čtenářské ocenění. Oba romány spojuje také formální stavba – fragmentární způsob vyprávění, skládající hlavní příběh z drobných úlomků, obrazů a črt. Příčinou diskuse o Knihách Jakubových se nestal ani tak samotný osud židovského mystika Jakuba Franka, samozvaného mesiáše a konvertity ke křesťanství, jako spíše vedlejší efekt románu – pokus o novou interpretaci polských dějin 16. a 17. století. V kanonickém pojetí Henryka Sienkiewicze vidíme v té době mnohonárodnostní a mnohonáboženskou Rzeczpospolitou prizmatem hrdinství polské šlechty čelící cizím nájezdníkům. Tokarczuková volí pohled nemajetných a opomíjených – ať už nevolníků, žen, nebo náboženských menšin. Ohlas vzbudil především její výrok v televizi o polské kolonizaci a jejích důsledcích právě pro zmíněné skupiny. Kniha je obdivuhodná svou ambicí resuscitovat „velký historický román“ ve 21. století a zároveň poukázat na jeho limity v postpostmoderní době. Dekonstrukce velkých dějin a narací, mnohojazyčnost a větvení totiž vedou k destrukci románové kostry, a tak se čtenář leckdy ztrácí v labyrintu postav, jmen a identit. V tom je síla i slabina eposu Tokaczukové.

Lucie Zakopalová

 

Ljudmila Ulická

Kazus Kukockogo

Eksmo-Press 2001, 446 s.

Prózy Ljudmily Ulické už dávno krouží kolem jedněch a týchž témat – vyrůstají z potřeby uchovat minulost a nedopustit, aby byla zapomenuta, přičemž všichni její hrdinové jsou spojeni zvláštním, ne nutně pokrevním druhem příbuzenství, zatímco tradiční rodina se v jejích textech často nenávratně hroutí. Ulické druhý román, Kazus Kukockogo (Případ Kukockij), za nějž autorka získala prestižní cenu Ruský Booker, se z charakteristiky těchto textů nevymyká. Naopak, jako by byl laboratoří jejího budoucího psaní, jako by v něm zároveň účtovala se svou dosavadní zkušeností – nejen tou literární, ale i se svým původním přírodovědným vzděláním. V románu, který se odehrává mezi počátkem a osmdesátými lety 20. století, Ulická sleduje v mnohém typický případ sovětského lékaře, gynekologa Pavla Alexejeviče Kukockého a jeho početné rodiny, jež se pod vahou dějinných okolností postupně rozpadá. Předválečné stalinské represe či poválečné antisemitské kampaně tvoří neodmyslitelné pozadí životů všech postav knihy, a ačkoli se těch hlavních nedotknou přímo, vyhrocují jejich pojetí vnitřní svobody a možnosti vlastní volby ve vnějším nesvobodném světě. To je koneckonců také základní otázka Kukockého profesního života, v němž tento inteligent horuje za reformu zdravotnictví a oficiální povolení potratů. Případ Kukockij nevypráví jen o rozpadu rodinného mikrosvěta, ale také o postupném zániku světa děděné kulturní paměti, světa ruské inteligence, který vždy tvořil obranný val proti svévolné moci a despotismu.

Alena Machoninová

 

Jeff VanderMeer

Anihilace

Přeložil Petr Kotrle

Argo 2015, 180 s.

Román Anihilace (Annihilation, 2014) amerického spisovatele Jeffa VanderMeera je úvodním dílem trilogie Jižní Zóna (2014, česky 2015–2017). Autor v něm opustil underground subžánru new weird a prosadil se v mainstreamu. Je to trochu paradox, protože krátký, ale hutný text vyvolává víc otázek, než poskytuje odpovědí, a rozhodně není čtenářsky vstřícný. Syžet výpravy do neznáma je oblíbený už od cestopisných románů Julese Vernea, ale Anihilace v sobě spojuje dědictví kyberpunku a new weirdu: je to próza nabitá významy, která atakuje hranice naší představivosti a lze s ní vstupovat do dialogu. Díky své mnohotvárnosti jako by organicky reagovala na příjemce a nabízela mu témata, která s ním v dané chvíli rezonují… Do prostoru neznámého původu, nazývaného „Oblast X“, se vydává expedice vědkyň. U bioložky, specializující se na výzkum izolovaných biotopů, se ovšem profesionální zájem střetává s potřebou zjistit, s čím byl konfrontován její muž, který se jako jediný z tohoto místa vrátil. Pomalý sestup do neznáma koresponduje s formou deníkových zápisků z pobytu v tajemné zóně. Pod nánosy úsečně formulovaných zjištění pak čteme záznam soukromé partnerské krize hlavní hrdinky. A zatímco ze světa Oblasti X občas probleskuje cosi důvěrně známého, v bezpečí vzpomínek na vlastní domov bioložka postupně nachází prvky znepokojivé cizosti. Bariérou, na niž se v Anihilaci stále naráží, je nespolehlivost empirie, kdy sebepreciznější analýzou jevů nelze dosáhnout poznání a ti, co jsou nám nejblíž, bývají tou největší záhadou.

Jarmila Křenková

 

Enrique Vila­-Matas

Bartleby a spol.

Přeložila Lada Hazaiová

Garamond 2006, 186 s.

Psaním recenzí a glos k fiktivním knihám se svého času proslavil Jorge Luis Borges. Z takového psaní o psaní se v průběhu minulého století stala nejprve literární móda, posléze klišé a nakonec až otravná úlitba zavedeným estetickým pořádkům. Vynikajícím dokladem schopnosti oživit opotřebované postupy budiž útlá knížka Bartleby a spol. (Bartleby y compañía, 2000) španělského prozaika Enriqua Vily­-Matase. Pojednává o spisovatelích, kteří psát z různých důvodů přestali, případně ani nezačali. Je knihou o odmítnutí knih, o literatuře negace. A odpovídá tomu i forma: 86 poznámek pod čarou k fiktivnímu textu, který ovšem nikdy (ani fiktivně) napsán nebyl. Autorem je – jak jinak – zkrachovalý spisovatel, který svou neschopnost tvořit paradoxně překonává psaním o literárním mlčení a odmlčení, jež se tu ukazuje nikoliv jako výjimka, ale jako houževnatý a pravidelný průvodce tvůrčí geniality. Ve stručných glosách defilují nejrůznější odrůdy odmítnutí psát či snad pouze záminky k nepsaní: od pyšného tvůrce, který literaturu překonal (Rimbaud), se přes vypravěče, jenž po úmrtí svého strýce neměl odkud čerpat příběhy (Rulfo), dostáváme až k těm, kteří se s literaturou pouze jednorázově protnuli (Salinger). Vila­-Matasův Bartleby a spol. je kniha, jež snese několikeré čtení, je zábavná a hluboká, hravá a promyšlená. Vypravuje o spletitém vztahu velkých tvůrců k vlastnímu umění a ukazuje, že literatura je nesamozřejmá, skupina jejích tvůrců nesourodá a její zdroje i důsažnost nejisté.

Vít Kazmar

 

Oksana Zabužko

Muzeum opuštěných tajemství

Přeložila Rita Kindlerová

Kniha Zlín 2013, 746 s.

V roce 2009, na půli cesty mezi dvěma ukrajinskými revolucemi 21. století, vyšel román, od kterého si mnozí slibovali velký příběh, na nějž ukrajinská literatura už dlouho čeká. Díky předchozí knize Polní výzkum ukrajinského sexu (1996, česky 2001) měla Oksana Zabužko pověst autorky, která se nebojí otevřeně psát o vztazích, včetně těch intimních. V Muzeu opuštěných tajemství (Muzej pokynutych sekretiv, 2009) se ale místo toho pustila do znovuobjevování minulosti. Televizní reportérka Daryna, silná, samostatná a úspěšná žena, natáčí dokumentární film o pratetě svého partnera, která bojovala v řadách Ukrajinské povstalecké armády proti sovětským okupantům. Minulost se prostřednictvím stop, náznaků a podivuhodně živých snů hrdinky proplétá se současností stále těsněji, až s ní takřka splyne v postavě „dědičného kágébáka“, zaměstnance archivu ukrajinské bezpečnostní služby. Celou knihou prostupují tragické dějinné události, zachycené v paměti lidí i míst, jako je kyjevské popraviště desítek tisíc Židů nebo masový hrob obětí hladomoru v roce 1933. Své místo tu mají poválečné deportace z Haliče i studentské protesty v Kyjevě v roce 1990. Autorka tyto momenty postupně odkrývá jako tajemství z názvu knihy odkazujícího k ukrajinské dětské hře, která spočívá v zahrabávání a nalézání drobných pokladů. Román je nejenom svébytným uměleckým dílem, ale také důležitým pokusem o literární ztvárnění ukrajinské historie 20. století, kterou bychom jako Středoevropané měli znát a chápat.

Miroslav Tomek