Shodnout se na „kanonických“ literárněteoretických textech je úkol ještě mnohem náročnější než vytvářet kánon umělecké prózy. Požádali jsme překladatele a komparatistu Martina Pokorného, aby vybral několik výrazných současných teoretických textů, jež mohou z různých důvodů inspirovat myšlení o literatuře, aniž by o ní nutně musely pojednávat.
Hlavní obtíží každého myšlení o literatuře – esejistického, exegetického i toho, jež aspiruje na exaktnost – vždy budou otázky rámce, žánru, kontextu. Jak se literární iluze vztahuje ke skutečnosti, jaký vztah má běžný význam a běžné mínění k těm významům a míněním, jež vystupují v literárním díle, jakou proměnou prochází jednotlivá složka – u které lze konstatovat totožnost či podobnost napříč mnoha texty či epochami – pod vlivem bezprostředních či širších souvislostí?
Každá možná odpověď se přitom vždy pohybuje na poli vytyčeném těmito otázkami, opírá se o jisté chápání vztahu mezi případem a rámcem. Případem je „konkrétní“ literární dílo (jde samozřejmě o contradictio in adiecto), rámcem je to či ono chápání prostoru literatury: jako textu, osobního výrazu nebo duchovní historie, jako sublimovaného traumatu nebo výtvoru spontánní fantazie, jako nadstavby nebo hlasu shůry, jako kulturně-komerčního provozu nebo jako estetického kánonu. Vývoj myšlení o literatuře je ovšem vázán na schopnost vyvázat se z uhrančivé despocie, které se to či ono pojetí literárního fenoménu – expresivní nebo sociologické, jazykovědné nebo historické – zrovna těší. Každý výpad mimo etablované pole „literárna“ tedy může být užitečný, sám jsem ale při výběru několika esejistických textů volil pragmaticky tituly „bez vzorečků“, to jest z oblastí, o něž lze v kruzích kolem literatury očekávat předběžný zájem.
Níže tedy představím pětici titulů, které jsou pro mě osobně důležité, a o nichž se zároveň domnívám, že vybízejí ke srovnání s možnostmi a hranicemi literární tvorby. První tři jsou od zahraničních autorů, následující dva od českých, podstatnější však je tematická souvislost: první trojice knih se váže k politické sféře, následná dvojice je filosofická.
Politická sféra
Autorem prvního z textů je Raymond Geuss, rodák z Indiany a absolvent Kolumbijské univerzity, který vyučoval na mnoha univerzitách v USA a Německu, ale nakonec zakotvil v Cambridgi a roku 2000 přijal i britské občanství. Kratičký text Philosophy and Real Politics (Filosofie a reálpolitika, 2008) ukazuje, jak uvažovat o politice – a tedy nakonec o lidském jednání jako takovém – nikoli prizmatem etických norem a pevně daných hodnot, ale z hlediska její vlastní dynamiky, v níž se právě o normy a hodnoty doslova či metaforicky bojuje. „Geussova brilantní a provokativní knížka nutí politické filosofy čelit otátkám, které si často raději neklademe, natož abychom je zodpovídali. Geuss bere vážně onu šokující neuspořádanost, jež je vlastní mnoha politickým transakcím, a dokládá rizika idealizovaných abstrakcí,“ napsal politický filosof Alasdair MacIntyre.
Bývalý soudce jednoho z nejvyšších soudních dvorů ve Spojeném království Stephen Sedley vydal knihu esejů o historii anglického veřejného práva, nazvanou Lions under the Throne: Essays on the History of English Public Law (Lvi pod trůnem: eseje k dějinám anglického veřejného práva, 2015). Jeho eseje vynikají vytříbeným stylem, který téma zpřehledňuje, aniž by je nevhodně zjednodušoval. Sedleyho problémová historie práva názorně ukazuje fungování právní imaginace: právní texty a dikta posouvají a proměňují svůj význam a sama oblast práva – tedy občanského smíru – mění svůj vztah k různým mocenským instancím od panovníka po občana.
Třetím z řady politologických titulů, jež bych zde rád připomněl, je text Stefana Breuera Der Staat: Entstehung, Typen, Organisationsstadien (Stát: vznik, typy, organizační stadia, 1998) – úvodní souborné představení průzkumu, který je nyní v podrobnostech postupně předkládán po jednotlivých svazcích. Autor, jenž dlouhodobě působil na univerzitě v Hamburku, je weberovský sociolog a strukturované dějiny státních forem, jež předkládá, vynášejí najevo sám fenomén společenské a organizační soudržnosti, jehož je stát ve své mnohotvárnosti výsledkem: různé hustoty obydlení a různé druhy komunikačních sítí, různé zvrstvení společenských kast a různá rytmizace i nasměrování jejich činností se propojují jakoby v podivuhodném kaleidoskopu do labilních i stabilních konfigurací moci.
Politický střet, smír zajišťovaný právními mechanismy a celková podoba moci, načas vykrystalizovaná do podoby státu – to jsou tři hlavní zdroje „reálných fikcí“, jež formují lidský život ve společenství. Volnější fantazie literatury se přitom nikdy neodpoutává od zemitějších fantazií aktérů v prostorech moci.
Filosofické inspirace
Z filosofických inspirací uveďme text filosofa Karla Theina Aristotelés o lidské přirozenosti s podtitulem Od myšlení k anatomii (2017). Přestože zde Thein vystupuje jako vykladač cizích úvah a myšlenek, zvolené téma mu současně umožňuje předestřít i vlastní filosofické zájmy. Dodejme, že výsledek je podstatně přístupnější než autorovy platónské analýzy a zasluhuje doporučení širšímu publiku. Termín „lidská přirozenost“ v sobě zahrnuje dva ohledy: lze zkoumat, jaké jsou rysy člověka coby jednoho z mnoha přirozených tvorů, lze ale též vztah člověka a přirozenosti problematizovat a tázat se, zda a do jaké míry je vlastně člověk součástí přírody. Thein sleduje obě linie. Výsledkem je úvaha o vztahu anatomie, smyslového vnímání, obraznosti a nakonec rozumu – tedy od uspořádání těla až k činnosti, jež se zdá být na tělesnosti zcela nezávislá.
Posledním, pátým titulem je Hegelova fenomenologie světa Terezy Matějčkové, která pod názvem Gibt es eine Welt in Hegels Phänomenologie des Geistes? (Existuje v Hegelově fenomenologii ducha svět?, 2018) nedávno vyšla v tübingenském nakladatelství Mohr Siebeck. Hegelův popis dialektického postupu vědomí Matějčková interpretuje jako budování různých historických a institucionálních modelů světa, v nichž jednající vědomí objevuje ve světě sebe samo a zároveň jím je objato a určováno. Absolutní vědomí, pointa Hegelova spisu, není stanoviskem, v němž by se vědomí suverénně povznášelo nad svět, nýbrž přijetím tkaniva vazeb mezi jednajícím vědomím a světem v celé jeho mnohotvárnosti.
Propustné hranice
Nechci uvedenou pětici spisů násilně spojovat, není ale náhodou, že každý sobě vlastním způsobem pojednává o rozpětí mezi nezvratnými fakty, aureolou představ, ambicí, tužeb či protestů, které je obklopují, a obecně platnými principy. Varianta téže triády je určující i pro literární fenomén. To nutně neznamená, že by všechny zmíněné oblasti měly jeden společný pramen (respektive že by o tomto společném prameni mělo smysl abstraktně uvažovat). Stačí přijmout domněnku, že hranice mezi dynamikou literatury a dynamikou výše naznačených polí je zčásti propustná a zčásti je místem nepominutelných transformací a přeznačení: zákony, jimiž se řídí nebo jimž se vzpírá literárně prezentovaná postava, jistě nemusí být shodné s psaným zákoníkem daného místa a doby, avšak půdorys vztahů, který tvaruje její jednání, čerpá podstatný díl své působivosti ze sepětí s půdorysem, jejž vytyčuje politika, právo, stát, instituce a ovšem i sama lidská přirozenost.
Autor je komparatista a překladatel.