Pan hrál na dudy

Francouzsko­-italská dvojice Héloise a Olmo působila dlouhou dobu v anglickém Bristolu. Tam založila kazetový label Zamzam, jehož katalog čítá přes padesát vydaných nahrávek, a také trio H.U.M. (viz A2 č. 13/2014), které rozvíjí „hypnotickou ultrazvukovou magii“, často v dialogu s konkrétním místem. Obojí už v Česku zanechalo svůj otisk: label zveřejněním rozsáhlého archivu idiosynkratického elektronického projektu Střed světa a H.U.M. díky pražskému koncertu v roce 2014. Před více než dvěma roky bylo duo v podstatě donuceno britské ostrovy opustit. Do Bristolu se totiž v důsledku čím dál dražšího bydlení v Londýně začalo stahovat velké množství mladých lidí, kteří postupným skupováním levnějších bytů přispěli ke zhoršení podmínek pro život nezávislé komunity. Dvojice, která spolu­vytvářela bristolský underground v prostorech, jako byl třeba Island, jenž vznikl v objektu bývalé policejní stanice, našla nové útočiště na francouzském venkově – v údolí řeky Loiry asi patnáct kilometrů od města Rennes. Ve Francii navázala nové kontakty s místní nezávislou scénou a začala víceméně od nuly budovat soběstačnou buňku: rurální i subkulturní.

Zvukově­-duchovní odysea

Právě z obnoveného kontaktu s venkovskou tradicí vzešla i tvorba Zohastre a zejména jejich fascinace zvukem dud, a to nejen skotských a bretaňských, ale i sicilských. Nutno ovšem předeslat, že jejich původ na desce Pan and the Master Pipes z letošního roku je čistě střihový a samplingový. Héloisina práce s kazetovými smyčkami je nicméně natolik organická a zvlášť v živém provedení divoká, že přesně zapadá do celkové atmosféry alba jako návratu k psychedelickému šamanství šedesátých a sedmdesátých let. Zároveň lze v temnějších polohách desky zaslechnout i ozvěny britské industriální subkultury, třeba slavnostního, jen lehce zmutovaného zvuku bretaňských dud Michaela Yorka a niněry Cliffa Stapletona na desce Remote Viewer (2002) skupiny Coil.

Duo samotné kolekci pěti repetitivních opusů nazývá „zvukově­-duchovní odyseou“. O extatický účinek desky se postaral i Lorenzo Stecconi z římského studia Triple Sun, který stojí mimo jiné za deskou skupiny Becoming///Animal A Distant Hand Lifted (viz A2 č. 9/2018), a bezpochyby i díky němu se album dostalo mezi stovku nejlepších nahrávek prvního pololetí 2018 podle britského magazínu The Quietus. Oproti noisu tria H.U.M. tvorba Zohastre, stojící na elektronice a perkusích, do určité míry zapadá do mozaiky aktuálního vyzrálého minimalismu britských noiserů, reprezentovaného třeba projektem AYN SØF Paddyho Shina z GNOD či tvorbou dalšího člena této skupiny Alexe Macarta (AHRKH) a vůbec celé produkce jeho nového labelu Golden Ratio Frequencies. Příklon k duchovnímu vnímání zvuku přitom nemá původ v tradiční orientaci na asijské či blízkovýchodní kultury, ale spíše v imaginaci elektrifikované psychedelie.

Nadčasový rituál

Podobně jako na zmíněné desce Coil jsou i pro Zohastre dudy ideálním transovním nástrojem, uchovávajícím v sobě dědictví starých rituálů a svátků – jsou oním Panem, který provází duo na cestě do jiné dimenze. Mutace nebo proměna je přitom důležitým aspektem vyznění desky. „Pocházíme z ‚hypnagogické‘ scény, která je odkojená internetem, a přirozeně nás láká zapracovávat vlivy z velmi odlišných kultur, míst a dob. Když používáme akustické bubny a elektroniku, pásky a vábničky na ptáky prohnané přes fuzz, delay a octaver pedály, snažíme se smazat rozdíly mezi minulostí a dalekou budoucností,“ říká perkusista Olmo v rozhovoru pro magazín Aardwark. „Naším cílem je spojit se s emocemi zděděnými po našich předcích, aktivovat vzdálené vzpomínky, praktiky i zvukové kvality a zprostředkovat intenzivní, nadčasovou zkušenost,“ zobecňuje pak rozmanité inspirační zdroje desky Pan and the Master Pipes.

Díky variabilním koncertním realizacím album nezůstává konzervovaným záznamem jedné cesty. Spíše jde o jakousi pohanskou matrici, která se při každém provedení mírně obměňuje, aby odhodila staré a nepotřebné a oslavila přesně to, co je nutné udržet při životě.

Autor je hudebník.