Divadlo X10, které léta působilo v budově Strašnického divadla, kvůli překážkám ze strany Městské části Praha 10 odchází do nového prostoru. Jeho ředitelka a dramaturgyně má za to, že se jedná o další projev umlčování nonkonformních hlasů v kultuře.
Divadlo X10 bylo změnou podmínek pronájmu ve Strašnickém divadle přinuceno od nové sezóny začít v bývalém Domě uměleckého průmyslu. Jak to, že pro vás tato situace nebyla likvidační?
Byli jsme na ni připraveni. Vlastně si myslím, že je zázrak, že jsme ve Strašnickém divadle působili pět let. Představitelé městské části nikdy neprojevili zájem, nikdy Divadlo X10, ale ani budovu Strašnického divadla nepodpořili. Zpočátku jsme jako nově vzniklý subjekt byli pod jejich rozlišovací schopností. Postupně, jak jsme začali být vidět, se objevila jistá averze. Myslím, že velkou roli v tom hrály naše komunitní aktivity. Terčem tlaku byla celá místní komunita, jejíž bylo X10 součástí. Aktivní jsou totiž většinou lidé, kteří se řídí vlastním rozumem, nejsou součástí mainstreamu, a nejsou tedy snadno manipulovatelní. Druhou stranou mince je vztah současné společnosti ke kultuře. Sledujeme sílící tlaky na kulturu, která není masová, a to napříč politickou hierarchií. Vzpomeňme si na kauzu zrušení Činoherního studia v roce 2014, ukončení éry Daniela Přibyla v Městském divadle Kladno v roce 2015, nedávnou hysterii kolem uvedení Frljićovy inscenace v Brně, která vyústila v ekonomické sankce vůči Národnímu divadlu Brno, a nejnověji na umělou kauzu údajné pornografie na ČRo Vltava, kterou vyvolává Rada Českého rozhlasu a připravuje si tím půdu pro tlak na tuto veřejnoprávní stanici. Všechny tyto kauzy spolu souvisí. Ovšem pokus o zrušení Činoherního studia, který soubor s obrovskou podporou kulturní veřejnosti ustál, vedl k používání rafinovanějších metod. Nikdo si dnes nedovolí zrušit nějaký subjekt jen tak. Ale používání ekonomického nátlaku, provozních opatření, absence podpory a podobně je běžné. Postup Prahy 10 je bohužel ukázkový. Záměr rekonstrukce je nekritizovatelný, jeho využití k organizačně-ekonomickému tlaku sofistikované. Zprávy o výsledcích takzvaného výběrového řízení ale jasně ukazují, oč v tomto případě šlo.
Působení Divadla X10 ve Strašnicích bylo výrazné právě díky silnému propojení s místním prostředím. Bude něco takového možné i v novém působišti v DUP39 v gentrifikované části města, kde lze lokální charakter hledat stěží?
Samozřejmě nelze spolupracovat s komunitou, která neexistuje. Ve Strašnicích jsme připravovali projekty na pomezí site specific a pouličního divadla. Nyní se otevírají možnosti pro změnu žánru, pro konceptuálnější projekty, performance, spolupráci s tvůrci z oblasti výtvarného umění či pohybového divadla. Nicméně jedna věc jsou dramaturgické plány a druhá otevřenost impulsům z okolí. Vyjít s divadlem na ulici je dobrodružství, ale je třeba si dopřát nebezpečnou svobodu. Uvidíme, čím nás ulice překvapí.
Každopádně je prvořadým úkolem dramaturgie pojmenovat duch místa, kde divadlo působí. Proto začínáme projektem Dům Uměleckého Poltergeista, který se bude odehrávat nejen v prostoru DUP39, ale v budově DUP jako takové. Hru napsal Tomáš Dianiška a jejím tématem je ztráta idejí a jejich znovunalézání. Dům uměleckého průmyslu byl založen proto, aby umožnil realizovat v praxi myšlenky tehdejší architektury a designu, které souvisely s kulturou bydlení, kvalitou života a šířeji s otázkou proměny epochy. Koncepce domu byla modifikována během války, posléze vytunelována komunismem a nakonec zcela ztracena – stejně jako řada dalších myšlenek českého veřejného života. Dnes se je snažíme rekonstruovat, a přitom už prožíváme novou normalizaci.
Kromě toho budeme samozřejmě pokračovat v plenérovém hraní v jiných pražských lokalitách, čemuž jsme se věnovali už v době Strašnického divadla. Stali jsme se spolupořadateli Divadelního festivalu Kutná Hora, který se odehraje druhý zářijový víkend a přinese do města ze Seznamu světového dědictví UNESCO trošku čerstvého alternativního vzduchu. A co se týče eventových záležitostí, určitě uskutečníme další ročník akce The 24 Hour Plays.
Divadlo jste zakládala s režisérkou Ewou Zembok a herečkou Annou Císařovskou. Je tahle ženská přesila náhodná?
V kultuře a humanitních oborech obecně pracuje více žen než v mnoha jiných oborech, a ještě víc jich je v neziskovém sektoru, což zjevně souvisí i s průměrnou výší platu. Nevím, jestli bylo v tomto případě dřív vejce nebo slepice, ale nižší platy patrně souvisí se schopností žen pracovat s low cost budgety v neziskovém sektoru. Jinak doufám, že ve 21. století je feminismus běžnou součástí každodenního života, a to jak u žen, tak u mužů. Aspoň já se v takovém prostředí pohybuji.
Ve Strašnicích jsme realizovali několik inscenací z různých úhlů pohledu ženských či feministických. Ale stejně intenzivně se zabýváme otázkami vzrůstající agrese a fašistických nálad ve společnosti, komunistickou perzekucí i současnou politickou situací, především totalitními praktikami a technikou manipulace v politickém životě. Reflektujeme realitu. Ale aby bylo jasno, pořád jsme divadlo. Vyprávíme příběhy, nejsme vzdělávací instituce ani politická organizace. Osobně tomu říkám „divadlo přímé zkušenosti“. Divadlo je poslední existující médium, které je schopno zprostředkovat lidem společný a velmi konkrétní zážitek. Například site specific inscenace Patent na oko ve Waldesově muzeu, jejíž zářijová derniéra bude naším definitivním rozloučením s Prahou 10, končí tím, že herec Míla Mejzlík jako Jindřich Waldes, kterého zavraždili nacisté a jehož odkaz poté čtyřicet let ničili komunisté, leží mrtvý před východem ze sálu. Každý divák musí projít kolem něj, obejít jej nebo překročit… Je to hodně silný zážitek, a přitom tak prostě vytvořený. Slovo divadlo nevzniklo ze slova dívat se, ale ze slova div. Je to zázrak společného prožitku.
Zaměřujete se na sociálně-politický současný dramatický text, což v našich končinách stále ještě budí rozpaky. Lze zpětně zhodnotit, co na tuto tendenci říkají vaši diváci?
S rozpaky se nesetkáváme, naopak. Tím, že své zaměření od počátku deklarujeme, si k nám našli cestu diváci, které oslovují znepokojivé otázky. A zároveň chtějí o těchto otázkách mluvit po představení. Divadlo se tak znovu stává komunikační platformou. Diváci přicházejí za názorem a sami také názory mají. V této dramaturgii budeme rozhodně pokračovat. Zároveň ale hledáme nové impulsy. Zdá se nám, že se v dnešní době snižuje povědomí o souvislostech, proto se chceme inspirovat i moderní klasikou nebo tradičními divadelními tématy a hledat paralely. Téhle dramaturgické linii říkáme „Hovory s epochou“. Příkladem je hned první inscenace nadcházející sezóny Teritorium v režii Jana Friče. Ondřej Novotný, který je vedle mě dramaturgem X10, se pro hru inspiroval řeckou mytologií, jež přináší nečekaný vhled do tématu uprchlictví a krize západního světa. V koprodukci s Mezerami Míry Bambuška připravíme inscenaci Handkeho hry Stopy zbloudilých. Ewa Zembok se bude zabývat tématem Strindbergovy Hry snů, s Jiřím Pokorným se budeme věnovat tématu společenské psychopatie. Kromě toho připravujeme řadu spoluprací. Vlastně mě vždycky na divadle zajímal vznik společenství. A dnes víc než dřív. Trošku si připadám jako v devadesátých letech. Jenže tehdy jsme vylézali ze sklepů, kdežto dnes do nich zase míříme. Znepokojivé otázky začínají obtěžovat mocné.
Lenka Havlíková (nar. 1971) je divadelní dramaturgyně, ředitelka Divadla X10 a místopředsedkyně Asociace nezávislých divadel ČR. Vystudovala dramaturgii na DAMU. V roce 1993 spolu s celým ročníkem odešla do ústeckého Činoherního studia, v roce 2001 přešla do brněnského HaDivadla a následující rok začala její spolupráce s Národním divadlem. V roce 2013 společně s režisérkou Ewou Zembok a herečkou Annou Císařovskou založila Divadlo X10, které do letošního roku působilo ve Strašnickém divadle.