Subverzivní potenciál lásky

Na publikacích z nedávné doby, které hovoří o lásce jako o druhu politické moci, od Alaina Badioua přes Antonia Negriho a Michaela Hardta až k vám, mi připadá zvláštní, že v nich chybějí důležité feministické teorie, nebo dokonce vůbec „ženský pohled“ na věc. Předpokládám, že vy sám se feministické teoretické tradici ve své knize vyhýbáte, protože na rozdíl od vašeho pozitivního přístupu má sklon lásku vnímat především jako formu kulturního útlaku.

Chápu váš postoj, ale například právě ­Michael Hardt nedávno zveřejnil krásný text o Alexandře Kollontajové nazvaný Červená láska, a ani já sám se necítím jako cíl vaší kritiky. Koneckonců, má práce je feministickou kritikou ovlivněna. Vždyť i jedna z kapitol Radikality lásky je čtením feministického pojetí volné lásky, kterou vyvinula revolucionářka Kollontajová, a v kapitole o roce 1968 se snažím zprostředkovat i „pohled žen“, jmenovitě Uschi Obermaierové – první západní groupie, která byla často radikály odmítána, a kterou já naopak považuji za radikálnější, než byli členové tehdejších německých komun.

Bylo by také příliš snadné říct, že láska je nástroj či forma kulturního útlaku. Jaká láska? Kde? Kdy? Všechny tyto otázky musíme zodpovědět, chceme­-li vážně mluvit o lásce jako o politické moci. Jistě bychom mohli tvrdit, že sex je dnes – ve formě pornografie, která je obvykle určena k uspokojení „mužského pohledu“ – formou kulturního útlaku. Věděla jste ale, že moderní pornografie, která vznikla během Francouzské revoluce, měla podvratnou roli? A proč by i dnes pornografie, sex nebo láska nemohly mít subverzivní úlohu? Odmítat tyto oblasti jako něco, v čem se a priori projevuje útlak, považuji nejen za hloupé, ale dokonce za kontrarevoluční, protože dlouhá historie lásky, sexu a pornografie je plná odporu, subverze, imaginace a radikální transformace.

V roce 2010 se filosofka Robyn Marasco obávala, že návrat konceptu lásky do současné politické filosofie pouze poskytuje „učený diskurs frustrovanému politickému subjektu, jehož radikální naděje byly ukovány čekáním“. Jaké politické naděje vaše pojetí lásky přináší?

Čekání není nutně špatná věc, lidé se musí naučit čekat. Jak uvádí Roland Barthes ve Fragmentech milostného diskursu, odpověď na otázku „Jsem zamilovaný?“ zní: „Ano, protože čekám.“ Myslím, že lze dokonce říct, že zamilování by nebylo možné bez čekání, a to ani v případě, že jde o „lásku na první pohled“. Ano, čekání často vede k frustraci, a ano, žijeme v době politické melancholie a impotence. Ale sám melancholii vnímám spíše jako Enzo Traverso v knize Levicová melancholie, kde v ní – na rozdíl od Wendy Brownové nebo dokonce Waltera Benjamina – nachází emancipační potenciál. Já spatřuji stejný emancipační potenciál v čekání. Ve snaze přivést lásku zpět do oblasti politiky je třeba nejenom začít diskutovat o lásce jako o důležité součásti našeho úsilí, ale také potenciálně vytvářet nové formy života i samotné lásky. Naděje, již zmiňujete, je klíčová. Žijeme v éře, kterou kdysi Mark Fisher nazval „pomalou likvidací budoucnosti“, a tak se do progresivní politiky musí vrátit i samotná představa o naději. Doufám, že radikální čtení lásky, které nabízí myšlení Alexandry Kollontajové, Evy Illouz, Teresy Forcades, Michaela Hardta a dalších, bude rozhodující nejen pro objevování nových forem života, ale také pro znovuvytvoření naděje pro 21. století.

Vaše kniha připomíná spíše road movie či koláž zážitků a postřehů z cest než knihu spadající do oblasti „strenge Wissenschaft“. Proč jste zvolil tento styl?

Po pravdě je to poprvé, co někdo Radikalitu lásky označil za cosi na způsob „road movie“, přestože přesně takový byl můj záměr. Jednak je forma knihy důsledkem mého způsobu života, jelikož už roky žiji doslova na cestě, bez stálého bydliště, a jednak jsem vědomě chtěl k tématu lásky přistoupit jako k cestování různými interpretacemi nebo příklady lásky. Nešlo mi jen o to, co si Che Guevara nebo Alexandra Kollontajová o lásce mysleli, ale i o to, jaké formy milostných vztahů sami prožívali. Navíc mne zajímalo, jaké to mělo historické důsledky, včetně těch, jež prožíváme v 21. století. Zároveň se ale jednalo o politické rozhodnutí. Říkám politické, protože způsob, jakým píšete, a typ publika, které vaše dílo zasáhne, spadá do oblasti politična.

Každý rok vyjde v nějakých osmadvaceti tisících odborných časopisů kolem 1,8 milionu článků. Kdo tyhle stati čte? Podle jedné studie z roku 2007 to moc lidí není: polovina odborných statí je čtena pouze jejich autory a editory časopisů a devadesát procent statí publikovaných v akademických časopisech není nikdy citováno. Ale aby nedošlo k mýlce: vědecké práce považuji za důležité a sám vycházím z různých zdrojů, včetně odborných statí. Ale pokud chcete něco změnit, nebo aspoň ovlivnit veřejnost, pak musíte vyjít za hranice „strenge Wissenschaft“. Nestačí jen produkovat nebo reprodukovat vědecké teorie, je třeba je tlumočit veřejnosti, a dokonce vytvářet vlastní publikum. U mé knihy to znamenalo vrátit lásku do veřejného diskursu.

Proč se stále více bojíme propadnout lásce? Existuje čím dál víc služeb, jako jsou online seznamky či minutová rande, jež z bezhlavé zamilovanosti dělají něco takřka bezbolestného…

Strach propadnout zamilovanosti souvisí s rizikem „pádu“. Nejen v lásce, ale také v politice. Žijeme v době preventivní politiky, ale také preventivní lásky. Není náhoda, že se společnost Facebook pokoušela zažehnat skandál úniku osobních dat, známý jako Cambridge Analytica, oznámením, že spouští online seznamovací službu, nazvanou jednoduše Dating. Může to znít jako špatný vtip, ale není. Na rozdíl od aplikací, jako jsou Tinder nebo Grindr, které používají facebookové sítě k identifikaci potenciálních partnerů, Facebook ví téměř o všem, může sledovat pár od prvních „lajků“ až do okamžiku, kdy je vhodné naservírovat reklamu na snubní prstýnky. Není divu, že Bloomberg publikoval v květnu 2018 článek, který v titulku tvrdil: „Facebook má pravdu: lajky mohou vést k lásce“.

Je zřejmé, že od naprogramování volebních výsledků je jen malý krok k naprogramování lásky a naopak. Dva z lidí stojících za vývojem modelu Cambridge Analytica se zabývali analyzováním lásky. Počítačový vědec Michal Kosinski z Cambridge Psychometrics Center ukázal, že hodnocení osobnosti počítačem je přesnější než hodnocení prováděné lidmi. Kosinského dílo vzbudilo velký zájem také u britských a amerických zpravodajských agentur a dodavatelů v oblasti obrany, včetně soukromé společnosti provozující zpravodajský projekt přezdívaný „Operation KitKat“ – protože odhalil korelaci mezi antiizraelskými postoji, oblibou bot značky Nike a tyčinkami KitKat. Druhým z dvojice je datový analytik Aleksandr Kogan, který pracuje v oblasti pozitivní psychologie a napsal mnoho textů o štěstí, laskavosti a lásce – jedna z jeho raných studií se jmenuje „Do králičí nory. Jednotná teorie lásky“.

Tenhle zdánlivě bizarní překryv výzkumu lásky a laskavosti se zájmy armády a zpravodajských služeb není ve skutečnosti nijak neobvyklý. Velká část základního výzkumu osobnosti, konformity, poslušnosti, skupinové polarizace a dalších obdobných determinant sociální dynamiky byla během studené války financována armádou a CIA. Jediným rozdílem je, že v té době ještě nebyl internet a pokrok výpočetních kapacit a umělé inteligence nedosáhl stadia, kdy by podobné „psychologické inženýrství“ mohlo být po­­užito nejen k ovlivňování voleb jako v případě Cambridge Analytica, ale i k analýze a utváření romantických vztahů, jak to dělá aplikace Dating na Facebooku. Pokud hlavní raison d’être ideologie a politické ekonomie Silicon Valley spočívá v pokusu o vytvoření kontrolovatelných a předvídatelných lidí, proč by se také láska neměla stát výpočetně předvídatelnou, nebo dokonce naprogramovatelnou? Dnes už není otázkou, co se stane, ale co se již děje, když se paradigma algoritmů aplikuje na samotnou podstatu lidí: jejich touhy.

V potaz můžeme vzít také unifikační tlak, jímž na náš světonázor působí popkultura, která má v oblibě především hegemonické modely sociálních interakcí. Jak říká Eva Illouz, popkultura nabízí preferovaná řešení v případech, kdy si sociální modely protiřečí. Oblast lásky přitom poskytuje jedny z nejmocnějších kulturních mýtů dodávajících smysl sociální zkušenosti. Není znovuvynalézání lásky těžší, než se zdá?

S tím nesouhlasím. Odpovědí je nikdy ne­­ustoupit nebo neopustit terén boje s nepřítelem. Jinými slovy, místo toho, abychom odmítali popkulturu, měli bychom ji přijmout, dekonstruovat a použít ji proti ní samotné. Pokud například hollywoodské „romantické“ filmy zavedly určitý ideál nebo mýtus „romantické lásky“, jak Eva Illouz přesvědčivě ukazuje ve své práci, vlastní reinterpretací těchto filmů můžeme nabídnout kritickou reflexi jejich skryté ideologičnosti.

Zajímáte se o pojetí lásky jako závislosti, s nímž pracuje současná psychiatrie a v návaznosti na ni farmaceutický průmysl? Zamilovanost je tu srovnávána s drogovou závislostí nebo závislostí na hazardu.

V tomto případě je důležité rozlišovat mezi zamilováním se a láskou. To, o čem mluvíte, jsou chemické procesy zamilovanosti. Jedním z krásných příkladů je romantická sci­-fi komedie Věčný svit neposkvrněné mysli z roku 2004, napsaná Charliem Kaufmanem a režírovaná Michelem Gondrym. Ukazuje, jak může být osudový milostný vztah pomocí vědy vymazán, ale současně i to, že vždy existuje něco, co vymazat nelze. A zde se právě ukazuje rozdíl mezi zamilovaností a láskou. Věřím, že farmaceutickým nebo chemickým způsobem můžete zablokovat (účinky Prozacu), nebo snad i vyvolat zamilovanost (chování pod vlivem MDMA), ale láska je něčím víc, je spjata s trpělivou prací, kterou vyžaduje budování vztahů se všemi vzlety a pády, jež se na rozdíl od zamilování nezakládají jen na chemických látkách. Laurent De Sutter ve své nedávné knize Narkokapitalismus ukázal, že kapitalismus je narkotický ze své podstaty a jeho excitovaný stav je jen manickou fází deprese, k níž nevyhnutelně spěje. Takže kapitalismus se nesnaží zamilovanosti zabránit, ale spíše ji vyvolat a produkovat ji, už proto, že je úspěšným spotřebním produktem. Podívejte se na Tinder nebo Grindr, kde se lidské vztahy od zamilování po pouhý sex staly komoditou, jako by šlo o produkty na volném trhu.

Model lásky jako revoluce pro dva, která vystupuje proti společenským pravidlům, má v evropské kultuře tradici minimálně od romantismu, ale láska nemá jen jednu kulturní podobu. Co vás vede k přesvědčení, že revoluční láska je univerzální model, který funguje i mimo euroamerickou kulturu?

Nikde neříkám, že jde o univerzální model. A rozhodně se nedomnívám, že to musí být láska „pro dva“. Může být heterosexuální, homosexuální, může to být polyamorie zahrnující více subjektů… Tvrdím jen to, že láska a revoluce mají něco společného, a nemyslím si, že je tento model omezen na euroamerickou kulturu. Kniha Radikalita lásky jde vlastně proti romantické lásce, když ukazuje, že láska musí zpochybňovat majetkové vztahy, které vždy lásku omezují, a že může pomoci transformovat společnost jako celek – a takový byl záměr na počátku Říjnové revoluce. Stačí, když si přečtete skvělé texty subkomandanta Marcose, abyste viděli, že zapatisté mají podobné chápání lásky a revoluce. A pokud se vrátíte do historie nebo obrátíte do jiných kultur, překvapivě objevíte ozvěny nebo praxe podobné slavnému Nietzscheho výroku, jejž by mohla podepsat i Alexandra Kollontajová: „Láska k jedinému člověku je barbarství: protože je praktikována na úkor všech ostatních.“

Nové technologie, vědecká paradigmata i každodenní život naznačují, že koncepce lásky se ve velmi blízké budoucnosti radikálně změní. Dokážeme předpovědět, jak bude vypadat láska v budoucnu?

Otázka, jak technologie ovlivňuje lásku a za­milovanost, musí být zkoumána nejen filosofy, ale kýmkoliv, koho zajímá budoucnost lidstva. Podle nedávného článku Jak internet změnil seznamování, publikovaného v časopisu Economist, se už nyní třetina heterosexuálních párů a dvě třetiny párů stejného pohlaví setkává online. Internet má obrovský vliv na způsoby, jakými vytváříme vztahy. S rostoucí výpočetní silou a silou algoritmů se proces zamilování mění. Když se seriál Black Mirror ve své čtvrté sezóně konečně dotkl otázky, jak bude umělá inteligence ovlivňovat lásku, připadalo to jako vědecko­-fantastická dystopie z budoucnosti pouze těm, kteří nebyli obeznámeni s aktuálními technologickými novinkami, jež rychle proměňují sci­-fi v dokumentární realitu. V budoucnosti viděné z perspektivy Black Mirror budou romantické schůzky plánovány systémem umělé inteligence, nazývajícím se „Kouč“, který shromažďuje data, aby nalezl uživateli „protějšek dokonalé shody“, a rozhoduje, jaké romantické vztahy budou uživatelé mít a jak dlouho potrvají. Řekněme, že jste zrovna prožili krásnou romantickou večeři a zamilovaností se celí chvějete. Ale když jdete na toaletu, zkontrolujete, co na to říká váš „Kouč“, abyste zjistili, zda je dotyčná osoba vaší „dokonalou shodou“. Bohužel, umělá inteligence tvrdí, že vztah nepřečká dvanáct hodin. Ale buďte bez obav. Čím více vztahů máte, tím více dat počítač získá, a tím přesnější bude ve své predikci. Nyní je kromě nevyhnutelných proměn v intimní sféře zásadní otázkou, kdo tuto technologii neboli „výrobní prostředky“ ovládá. Je to pár společností v Silicon Valley, několik bílých mužů experimentujících s našimi pocity a nejvnitřnějšími emocemi? Což nás přivádí zpátky k mé hlavní tezi, že láska je vždy politická. A pokud nejsme schopni to pochopit, naše budoucnost je v troskách.