Ve svém futurologickém eseji americký kritik umění spekuluje o možných scénářích vývoje umělecké tvorby v podmínkách akcelerovaného kapitalismu druhé poloviny 21. století. Ačkoliv je i vznik textu symbolicky situován do budoucnosti, autor reaguje na tendence, které jsou zcela současné.
Následující predikce pocházejí z fiktivní závěrečné zprávy Aliance budoucího umění z roku 2027. V následujících dekádách se navzdory občanským válkám a ekologické migraci staly klasikou umělecké futurologie, a to především díky svému přesnému popisu budoucích politických a ekonomických sil. Dokument je zde reprodukován v původním znění i se svou archaickou terminologií.
Tendence A
Domníváme se, že v polovině 21. století už bude zcela jasné, že se to, co se dříve označovalo jako „vizuální umění“, rozštěpilo na tři odlišné a jasně definovatelné tendence. V té době dojde k završení procesu, který sociologové a teoretici médií nazývali „estetizace kapitalismu“. Kulturní život se ve velkém přesune na různé virtuální platformy pod kontrolou kvazimonopolních korporací. Tržní poptávka po uměleckých objektech bude favorizovat dekorativní ultraminimalistické trendy, jež budou sloužit jako pozadí pro různé uživatelsky přívětivé formy prožitků rozšířené reality. Příklady staromódního 2D a 3D umění zmizí z veřejných institucí a stanou se předmětem specializovaného historického výzkumu. Umění v romantickém smyslu jakožto vyjádření heroické individuality se stane anachronismem – bude ceněno podobně jako dnes antické ruiny nebo historická místa. Znamená to, že tato umělecká tradice bude chápána ve své historické důležitosti – se vším patosem reprezentace životní formy někdejšího věku kultury, ale bez vztahu k následujícím podobám kreativního vyjádření.
Ve společnosti orientované na přítomnost dojde k transformaci muzeí. Umělecké instituce se změní v šiřitele atrakcí pro dospělé („umění velké zábavy“) a stanou se součástí tekutého, mobilního světa volného času založeného na „prožitku“. Prakticky to znamená odsunout stranou otázky autorství ve prospěch požadavku interaktivity. Pro publikum budoucí kunsthalle nebude příliš důležité, kdo je autorem, a stejně se mimo jeho zájem ocitne osobní nebo společenský symbolismus. Umělecká díla se přiblíží výdělečným atrakcím, sloužícím k potěšení a zábavě a uzpůsobeným osobním potřebám uživatelů. V očích budoucího konzumenta budou poslední trendy maximalistické instalace nerozlišitelné od reklam, financovaných z korporátních peněz. Úspěšní umělci budou i v této epoše stále existovat, ale už jen jako loutky impérií kulturního průmyslu, podobně jako jsou dnešní módní designéři tvářemi oděvních konglomerátů. A stejně jako fotografie v 19. století postupně zbavila malbu jejího výsadního postavení v zachycování světa, rozpouští se v 21. století distinktivní kategorie umění do oblasti volnočasových aktivit.
Taková je tendence A. Ostatní tendence ve vývoji toho, co se nazývalo vizuální nebo současné umění, se definují v protikladu k tendenci A, která představuje plně kapitalistický, na zisk orientovaný kulturní mainstream. Součástí naší predikce jsou ale i dvě další tendence, jakkoliv jsou oproti tendenci A minoritní.
Tendence B
S tím, jak ve 21. století postupuje prostorová segregace národů, bohatí se opevňují v uzavřených, střežených zónách. Okázalý, spektakulární průmysl „umění velké zábavy“ poskytuje spoustu příležitostí k rozptýlení jak pro úzkou vládnoucí třídu, tak pro masy podřízené populace. Nemůže ale naplnit klasickou funkci uměleckých děl, jíž bylo symbolizovat – skrze jejich jedinečnost – postavení vládnoucí třídy na vrcholu společenské pyramidy. Model individuálního umělce tak bude nadále přežívat, nicméně spíše v podobě kouče estetického životního stylu a zakázkového tvůrce mýtů. Skromný počet umělců – alespoň v porovnání s armádami průmyslových zaměstnanců pracujících na výrobě sofistikovaných spektáklů podle tendence A – zaujme pozice spojené se soukromým životem vyšších vrstev izolované vládnoucí třídy. Osobní umělci budou představovat podobnou službu jako osobní trenéři nebo kuchaři. Jejich služby produkující určitý význam budou působit jako balzám na přetrvávající znepokojení z fragmentarizace společnosti. Staromódní status umění bude spolu s nejrůznějšími podobami meditace a spirituality přežívat jako zajímavé hobby. Toto umění, které budou bohatí tajně uchovávat, bude elitu upomínat na její výsostné postavení a humánnost uprostřed vykloubeného a nehumánního světa a jakožto sdílený kód bude upevňovat společnou identitu vládnoucí třídy.
Médiem se zde stává sama exkluzivita. Čas od času se stane, že se obraz této tajné kulturní sítě dostane na veřejnost, ať už omylem nebo jako PR, v zásadě ale umění zůstane symbolickým vlastnictvím uzavřené třídy disponující volným časem. Umělci budou žít uprostřed tajných rituálů a soukromých symbolů, které budou širší veřejnosti nedostupné, zatímco privilegované budou utvrzovat v jedinečnosti jejich osudu. Taková bude tendence B.
Tendence C
Nakonec zbývá ještě role umělce mimo pozlacené zdi citadel nového světa, žijícího v ruinách předměstí sužovaných občanskou válkou a kolapsu životního prostředí. Stejné kádry umělců, které se patrně rozhodnou stát dvorními šašky privátních klubů v rámci tendence B, mohou zároveň tento svět odmítnout a nalézt svůj osud v neklidných provinciích impéria. Kulturní diskurs počátku 21. století takovému přístupu vydláždil cestu v různých formách „politicky angažovaného umění“. Nicméně společenská báze sociálně angažovaného umění se s nástupem neomezené moci státu začala rozpadat. Titáni budoucnosti už nepotřebují finančně zaštiťovat umění, které se tváří, že léčí společenské antagonismy.
Poslední možností umělce se tak stane cosi, co se bude ironicky nazývat „politicky neangažované umění“ – neangažované proto, že už nebude usilovat o léčení společenských antagonismů. Místo toho je bude otevřeně přiznávat. Role profesionálního umělce se bude podobat roli kulturního komisaře v různých revolučních hnutích a umělec bude organizovat neviditelné podsvětí v pozapomenutých částech společnosti. Umělci se budou zaměřovat na vztyčování totemů kultury odporu, kolem kterých se lidé budou sdružovat do příslušných politických frakcí, a stávat se tak skutečnými disidenty.
Bude to kultura pečlivě střežených hesel a undergroundových koncertů. Kultura utvářená tímto typem umělců bude z podstaty věci proti všemu zviditelňování a bude nerozlišitelná od guerillového světa, ze kterého vznikla. K „mainstreamovému“ publiku se toto umění dostane pouze během vzpour, kdy se revoluční podsvětí prodere na povrch jako láva. Jakmile bude takové povstání potlačeno, převezmou formy „politicky neangažovaného umění“ tvůrci z luxusního soukromého sektoru. V těchto obdobích se jednotliví umělečtí disidenti snadno mohou stát žádanými komoditami a budou jim nabízena různá privilegia, pokud zradí své soudruhy. Někteří se zaprodají, jiní nebudou ochotni zradit své principy až do svého hořkého konce. Kultura se bude moci zformovat pouze v tajnosti a v alianci s utlačovanými a jen tehdy, bude-li udržovat při životě boj za spravedlnost. Umělci navzdory neutuchajícímu represivnímu spektáklu znovu oživí invenci. Taková bude tendence C.
Autor je výtvarný kritik.
Z anglického originálu Three Tendencies of Future Art, publikovaného na autorově webové stránce, přeložil Martin Vrba. Redakčně upraveno.