Vynalézání vynalezeného

Nehodnotit knihu podle toho, co v ní chybí – to je základní pravidlo recenzentova desatera. Co když ale chorvatský filosof Srećko Horvat právě tím, co do své práce Radikalita lásky (The Radicality of Love, 2016) nezahrnul, řekl o tématu knihy více než tím, co v ní je? Předmětem jeho úvah je jednoduchá otázka: Může láska, kterou máme tendenci považovat za cosi zcela soukromého a individuálního, souviset s politickou proměnou společnosti? Tedy naplno řečeno: dokáže láska nejen nebránit revoluci, ale naopak být jejím motorem? Čtenářský zájem, který Radikalita lásky vzbuzuje, je přitom možná dalším dokladem „hladu po lásce“, který je podle americké filosofky bell hooks tak typický pro současný bohatý Sever. Ostatně, stejně jako nekonečné čekání na velký třesk radikální a globální společenské změny.

Vágní definice

Eklektický a nepopiratelně inspirativní způsob, jakým Horvat vztah lásky a revolučního jednání nahlíží, není ani tak dalším zhmotněním postmoderně bujného překračování kontextů, jako spíš odrazem současné mánie „streamů“ a „scrollování newsfeedem“, kdy se vědomý výběr stává „odběrem“, jehož původní důvod se vytrácí v čase. Do naší bezprostřední blízkosti se dostává vše, co algoritmy umělé inteligence vyhodnotily jako pro nás relevantní, aniž bychom o jejich kritériích měli jakoukoli přesnější představu.

Radikalita lásky se zaměřuje především na podoby lásky v revoluční praxi – a to velmi zeširoka. Autor připomíná, jak během arabského jara bránili káhirští křesťané modlící se muslimy před násilným davem, jak za Chomejního v roce 1979 přátelé, příbuzní a manželé hájili feministky protestující proti příkazu nosit čádor, a zmiňuje pochopitelně i radostné společenství Occupy Wall Street a další veřejné manifestace emocionální zainteresovanosti na druhém, které v průběhu uplynulého půlstoletí doprovázely revoluční hnutí i veřejné projevy různých politických přesvědčení. Problém je, že Horvatovy definice lásky i politiky jsou poměrně intuitivní a z hlediska politické filosofie, z níž autor přes veškeré kulturní odkazy nepochybně vychází, hlavně vágní. Horvatova radikální láska se kromě solidarity „nějak“ vztahuje i k sexualitě – autor v této souvislosti cituje filmy Piera Paola Pasoliniho, Woodyho Allena, Stevea McQueena a Larse von Triera. Jednu kapitolu věnuje období Říjnové revoluce a potlačenému sporu mezi Alexandrou Kollontajovou, obhajující volnou lásku, a Leninovým sexuálním asketismem, jinou zase pojetí „těla jako zbraně“ v německé Kommune 1 během roku 1968.

Sny mužů

Horvatova láska ale „nějak“ (a poněkud bizarněji) souvisí i s tancem, hudbou a kavárnami – třeba když autor zmiňuje zákazy veřejné manifestace intimity ze strany totalitárních režimů, přičemž uvádí třeba Chomejního Írán, Kaddáfího Libyi či Hodžovu Albánii. A tatáž láska se vztahuje dokonce i k autorovým zážitkům z cest, ať už jde o nevyžádanou nabídku sexu s gayem na pláži nebo o návštěvu íránských „nouveau riche“. Revolucionáři historie i současnosti prostě bojují s vlastní tělesností, podléhají jí, osvobozují ji nebo se osvobozují od ní, zamilovávají se a milují, až text zprvu připomínající literární formu „proudu vědomí“ začne evokovat spíše metodu „co tam ještě vrazit“.

Kniha, jež by mohla nést podtitul „Světem lásky a revoluce za jedno odpoledne“, podněcuje imaginaci čtenáře především vyprávěním mužských příběhů. Ženy se v nich objevují v roli erotických bohyň (Uschi Obermeierová v německé Komunne 1), milenek (Leninova milenka Inessa Armandová) či dcer revolucio­nářů (Aleida Guevarová, dcera Che Guevary). Jako intelektuální i kulturní autority, poskytující chaotickému poli lásky pevný myšlenkový rámec, zde vystupují rovněž muži – filosofové, režiséři, hybatelé dějin. Z oblasti „velké teorie“ se cituje – samozřejmě – Søren Kierkegaard a jeho Skutky lásky (1848, česky 2000), Roland Barthes a Fragmenty milostného diskurzu (1977, česky 2008), ale i Arthur Rimbaud se svým „lásku je potřeba znovu vynalézt“, tedy standardní rekvizity současného „chytrého“ mluvení o lásce. Naštěstí se v knize objeví alespoň Eva Illouz, jejíž úsilí zviditelnit a napadnout žravost kapitalismu v oblasti mezilidských vztahů a emocí bylo vzato na milost i v privilegované oblasti „genderově a etnicky neutrální“ západní filosofie.

Láska, děti, revoluce

Horvatova Radikalita lásky je tedy především dalším dokladem toho, jak přesvědčivě je současná politická filosofie schopna v oblasti lásky ignorovat feministickou teoretickou tradici, přestože právě politické konsekvence milostných vztahů v pozitivním i negativním smyslu jsou tématem, které tato tradice sleduje bedlivě a do hloubky už několik desetiletí. Kde je Simone de Beauvoir, Shulamith Firestoneová, Ti­-Grace Atkinsonová a zástup dalších jmen, řešících věčnou dualitu lásky a autonomie s ohledem na politické cíle a strategie? Filosof­ka a lingvistka Luce Irigaray v knize The Way of Love (Cesta lásky, 2002) označuje filosofy, kteří ve své honbě za moudrostí zapomněli na význam „filo“ v názvu svého oboru, za „techniky logu“, jejichž „setrvávání mezi jim podobnými způsobilo, že se v oblasti filosofie neobjevily hodnoty odlišného subjektu“. Pokud nyní intelektuální levice odhaluje téma lásky jako inspirativní pro změnu společenského uspořádání, k níž vlivem postupující technologizace lidských emocí nepochybně dojde i bez našich hlubokomyslných úvah, bylo by dobré zaslechnout i jiné hlasy než názory autorit. Hlasy, které lásku coby transformativní společenskou sílu byly staletí nuceny vnímat především negativně, ať už šlo o ženy, příslušníky LGBT nebo prostě o ty, jimž nevyhovují společensky preferované modely uspořádání milostných a rodinných vztahů.

Srećko Horvat se z lopaty připravené do pece tradičního západního myšlení snaží sesednout, co mu síly stačí. Zakázanou sexualitu prokládá heterosexuální monogamií, volný sex volnou láskou – jenže jeho výklad trochu připomíná loďku z kůry, která se bez jasného záměru tu točí na mělčině, tu ji někam znenadání strhne proud. Nakonec ale horečnatý výklad, snažící se zachytit možnost toho či onoho, vrcholí adorací celkem banálního vztahu mezi mužem a ženou: ti dva zplodí děti a muž­-hrdina předurčený k smrti v dešti kulek odchází budovat lepší svět, zatímco chápající a spolehlivá žena se věnuje péči o rodinu a vytváří obraz domova, za nějž přece má smysl bojovat. Končí­-li vzpomínání na berlínské komuny a revoluční Říjen nákresem křesťanského Štítu víry a takřka mystickým nahrazením božské entity revolucí, nezbývá než konstatovat, že se ona Horvatem slibovaná a slibná radikalita znovuvynalézání lásky někde vytratila.