Debata o literárním kánonu patří ke stěžejním a oblíbeným sporům literární historie i kritiky. Každý pokus o vytvoření konkrétního seznamu kanonických děl ale ukazuje, že se jedná o problém, který nemá řešení, a že zabývat se jím možná nemá ani smysl.
Problém literárního kánonu čtenáře příliš nezajímá. Jeho definicemi, způsobem utváření a spory o to, zda je taková kategorizace uměleckých děl vůbec přijatelná a udržitelná, se živí pedagogové, literární historici a kritikové. Patrně nejznámější německý literární kritik Marcel Reich-Ranicki na obranu kánonu poznamenal, že „rezignace na kánon v civilizované společnosti by byla ve svých důsledcích osudná, ba nemyslitelná. Šlo by o návrat k arbitrárnosti, chaosu a nejistotě. Byl by to návrat k barbarství.“
Používat správně samotu
Podle této apologie tedy kánon garantuje určitou kulturnost, respektive kultivovanost, zajišťuje řád. Potvrzuje původní význam slova kánon coby „měrného prutu“ – míry, vzoru, normy. Pojem kánonu pak splývá (nebo je přímo zaměňován) s díly takzvaně klasickými, která obstála ve zkoušce času a dobového vkusu. Diderotova Encyklopedie (1772, česky 1954) dokonce připouští, že se může jednat i o současná díla, ale musí sloužit za vzor „s ohledem na krásný sloh“ a nalézt je můžeme pouze u národů, „kde rozum dosáhl vysokého stupně kultury“. Definicí bychom samozřejmě nalezli přehršel: jednou jsou to díla, která mluví ke každé současnosti; jindy díla, jež odhalují nové morální pravdy; podle T. S. Eliota se jedná o díla intelektuálně, morálně a stylisticky vyzrálá. Poněkud jinou perspektivu, jež utíká od jistoty klasických vzorů, hájí německý literární teoretik Hans Ulrich Gumbrecht nebo americký kritik Harold Bloom. Gumbrecht zdůrazňuje, že kánon zneklidňuje, nutí nás reinterpretovat literární tradici, zpřítomňuje intenzitu životních okamžiků. „Čtení kánonu,“ píše Bloom, „z nás nedělá lepší ani horší lidi, užitečnější nebo zbytečnější občany; západní kánon může člověka naučit používat správně samotu. Tu samotu, jejíž nejzazší podobou je střet jedince s vlastní smrtelností.“
Čitelné texty
Čtenářskými výkony a rekordy posedlí booktubeři zase často odkazují ke klasické literatuře, neboť takzvaná klasika je podobnou taxonomickou kategorií jako „wow kniha“ nebo „napínák“. Klasická literatura se v této rétorice stává synonymem pro literaturu kanonickou, respektive tu, která odpovídá „maturitnímu kánonu“. Ten ovšem ani nezneklidňuje, ani nenutí reinterpretovat či konfrontovat se se samotou. Musí vycházet z kompromisní dohody vyučujících, kteří většinou sledují především pragmatické zřetele – tedy aby se do seznamů uváděly tituly, které se učí a o nichž se bude studentům dobře mluvit u maturity. Zatímco pro Blooma představovala klíčový rys kanoničnosti určitá „cizost“ uměleckého díla, jež nutila k zápasu s tradicí a nesla známku originality, v maturitních seznamech se musí sázet na jistotu. Volí se díla známá, většinou ta, která už své zápasy dobojovala, která jsou, co se týče recepce, bohatě ozdrojovaná (školní výukou, učebnicemi, akademickým výzkumem atp.) a jejichž hodnota byla uznána (učebnicemi, ministerstvem schválenými Katalogy požadavků, literárními cenami – což je důležité především u současné české literatury).
Podobné školní seznamy samozřejmě nahrávají kritikům kánonu, který se v tomto kontextu jeví především jako konstrukt. Nevypovídá totiž ani tak o estetických kvalitách díla, jako o tom, kdo jej formuje. Může dokládat společenskou moc literatury a svědčí o systému hodnot dominantní sociální skupiny a jejího kulturního kapitálu. Každopádně je produktem určité ideologie (kulturní, etnické, genderové, sexuální) a jako takový klasifikuje, marginalizuje, cenzuruje. Relativizovat samozřejmě můžeme i pojem klasického textu. Pro Rolanda Barthese například stojí v opozici k tomu, co je „pisatelné“. Klasický text je text „čitelný“ – to, „co může být čteno, ale ne psáno“, text, který vrhá čtenáře do pasivní, „zahálčivé vážnosti“.
Obraz české reality
Ošemetnost snah o formování literárního kánonu v poslední době asi nejlépe dokládá rozhlasový projekt Vltavy Kánon100, který má shromáždit nejdůležitější umělecká díla vytvořená během sta let existence samostatného státu. Rozhlasoví redaktoři oslovili odborníky z deseti uměleckých oborů, aby při hledání děl pomohli. V každém oboru pak sestavili seznam deseti děl, která předložili posluchačům „nejprve k uvažování a posléze i k hlasování, abychom se skrze tento průzkum volbou společně dozvěděli, která díla z tohoto jistě vždy provizorního Kánonu100 považujeme nakonec za nejdůležitější a nejsilnější“. Během letošního září a října by pak posluchači měli hlasovat o absolutním vítězi.
Netuším, které odborníky redaktoři oslovili, ani jak probíhal výběr děl, ale výsledný seznam třiceti titulů v kategoriích próza, poezie a esej o lecčems vypovídá. Především působí dojmem, jako by jeho respondenty byli lidé, kteří vzpomínají na svá bohemistická studia na začátku devadesátých let. Nejaktuálnějšími tituly v první desítce prozaických děl jsou Vaculíkův Český snář (1983) a Zábranův Celý život (1948–1984). Mezi třiceti tituly se objevuje pouze jedna autorka, a to Silvie Richterová v kategorii esej. Akce zřejmě vznikla u příležitosti oslav stého výročí republiky, nicméně Kánon100 historické zvraty ani společenské podmínky příliš nereflektuje. Přestože se akademiků a publicistů ptali na osobnosti žijící na území Československa, nikoli na česky píšící autory, ve výsledném výběru nefiguruje nikdo ze slovenské, pražské německé či židovské literatury (ani Franz Kafka, jakkoli koláž s jeho obličejem ilustruje článek, jenž uvádí výsledkové listiny). V některých případech próz i esejů se evidentně zohledňuje osoba autora, nikoli dílo – například u Války s mloky (1936) Karla Čapka. Vítězem prozaické kategorie se samozřejmě staly Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1923): „originální komická fantazie a hra s vyprávěním“, „snad nejvlivnější obraz české reality“.
Literární Kánon100 dobře ilustruje barthesovského lenivého a vážného čtenáře (přes komického Švejka a laskavé perličky na dně) a je spíše doporučeným seznamem povinné četby, kterou nikdo nečte, protože stačí, že o ní máme určité povědomí. Periferii ve všech smyslech slova se důsledně vyhýbá, uvádí prověřené tituly prověřených autorů, nikoho nepřekvapí a tradici spíše konzervuje, než reinterpretuje. Českou či československou literaturu ukazuje jako jazykově i genderově homogenní a vzdává se jakéhokoliv hodnocení toho, co se v ní odehrálo za posledních třicet let.
Literární kánon ovšem není jen seznam povinné četby. Jakožto vyjádření vztahu čtenáře a autora k tomu, co zbylo z písemnictví, je totožný s literárním uměním paměti. Ať už je kritériem kanoničnosti zpřítomnění minulosti nebo výzva individuálnímu životu, rozehrává se zde hra mezi tím, co je v literatuře skryté a co zjevné. Aktuální pokus o jeho sestavení ukazuje, že naše vzpomínání chrlí jen stereotypy a výzvám se raději vyhýbá. Nespočívá-li ovšem ona výzva ve vědomí nutného selhání podobných snah.