Klaunské šprýmy - antikvární redukce

„Za mnou tu stojí celá armáda – Armáda spásy, vegetariáni, mazdaznani, sodovkáři, diabetici, všichni, co mají gicht, kapavku a cukrovku (…) My chceme štěstí lidu!“ Tak volá Litter, majitel pivovaru, který si s čínským vůdcem podsvětí Wu­-Fangem domluvil podvod s prohibicí. Wu­-Fang odstraní básníka Apolla Ruma, prvotřídního alkoholika, dostane Littera do úzkých a pokusí se získat jeho dceru. Primitivní zápletka, která si chce utrhnout něco z úspěchů sešitového meziválečného čtiva, se stane adeptem na propadák roku a nejspíš jí nepomůže ani to, že byla pětadvacet let po premiéře zařazena do souboru dramat Osvobozeného divadla. Příběh o štěstí lidu zachraňuje snad jen zlidovělá píseň o tom, že každý jednou k moři dopluje.

Tři dny poté, co se na scéně Osvobozeného divadla poprvé odehrál Svět za mřížemi, vyšla v Lidových novinách poněkud ostřejší noticka. Její autor naříká, že všechno kouzlo slovních hříček, jež dělalo „Osvobozené“ osvobozenými, nahradila hra kolem lahve rumu, opilecké potácení a blábolení. Docela přitom přehlédl drobný posun: do banálního příběhu, jehož protagonisté ukradli prohibici a slušně se na ní napakovali, do příběhu o mrtvém básníku a jeho zdecimované milence, se propisuje podivná atmosféra ve společnosti, síla, která proti sobě staví tábor Mokrých a Suchých tak dokonale, že když dojde na volby rozhodující o prohibici, dopadne hlasování přesně na polovinu. V tu chvíli hrozí občanská válka a Wu­-Fang posílá do ulic ozbrojené muže. Těžko si představit jednodušší ukázku, kterak může jediným sporem vyhrocená společnost fungovat ve chvíli, kdy jde o všechno. To, že situaci zachrání „bahno velkoměsta“ Hej a Rup, je věc jiná – a jistě se hodila scenáristům do krámu. Problém morálky a přísného dodržování litery zákona proti zvůli zločinců, k níž autoři textu odkazují v úvodu, musel snad už tehdy znít jako docela ohraná písnička, podobná té kolotočářské o tom, že život je jen náhoda. Obraz společnosti na pokraji občanské války je ve Světě za mřížemi zkarikován a zastíněn nekonečným handrkováním mocných, zasut pod závěrečnými tirádami připsanými na účet cizích a vzdálených zemí.

Ať se na to podíváme, jak chceme, Svět za mřížemi není než obyčejnou českou legráckou, která očividně vznikala v době, kdy se svět za hranicemi nejevil nikterak nebezpečný, kdy ještě i Hitler byl k smíchu a stejně tak i Francie a Hollywood. Co na tom, že Edvard Beneš údajně usiloval o to zatrhnout představení Caesara, jenž Světu předcházel? Pro úspěšnost osvobozeného spektáklu bylo daleko důležitější to, že v roce 1933 na Svět za mřížemi přišel i zestárlý TGM a pronesl důležitá slova chvály. Přesně té chvály, která se tak vylučuje s raporty redaktorů kulturních rubrik, vcelku přesně popisujících zvláštní situaci, v níž se dva nejznámější čeští klauni ocitli ve chvíli, kdy se společnost rozechvívala na osudové křižovatce. Chlastat s lidem, anebo abstinovat s mafiánskými kapitalisty? Otázka doslova visela ve vzduchu; stačilo přece tak málo, a mohla být vy­­užita jinak než v příběhu s ikonickým Číňanem a básníkem, který musí hned v úvodu položit život za pivo a za kořalku. Celou tuhle taškařici nakonec nezachrání ani závěr, v němž se ukáže to, co tušil prvorepublikový divák stejně jako ten dnešní: že totiž vrchní říšský správce je domluven s Litterem i Wu­-Fangem a nepřeje si další vyšetřování. Poctivý strážce zákona se tím nenechá zaskočit a vymyslí na říšského správce lest. Stává se suverénem a vyhlašuje výjimečný stav. Vždyť mravopočestnost a sranda musí být zachráněny za každou cenu…