Boj s islámem o právo na fotbal

Jedinou známou fotbalovou informací z Afghánistánu v posledních letech byly zprávy o popravách na fotbalových stadionech, v režii tehdy vládnoucího islamistického hnutí Tálibán. Jak se od té doby situace změnila?

Výrazně. Dnes už existuje afghánský národní tým, přestože všichni jeho hráči žijí v diaspoře mimo Afghánistán. Hraje se dokonce i afghánská liga, která ale funguje jenom tři měsíce a mohou v ní hrát jen Afghánci. Existuje ale i ženský fotbalový tým a ženská fotbalová liga. Nicméně protože je tamní společnost skutečně velmi konzervativní, tak se ženy, které sportují a hrají fotbal, často ­setkávají s nevolí veřejnosti. Před pár lety proto musela dokonce emigrovat kapitánka afghánského ženského týmu Khalida Popal, která teď hraje v Evropě a patří mezi nejlepší fotbalistky světa. Podobně jako další v Evropě hrající afghánská fotbalistka Nadia Nadim, která momentálně kope za Manchester a v dánském národním týmu.

Zmínila jste těžkosti žen, které chtějí hrát fotbal, v afghánské společnosti. Jak je to s návštěvami fotbalových stadionů?

Není to třeba jako v Íránu, kde to zákon ženám zakazuje. Možná i proto, že afghánská ústava z velké části vznikla přepsáním ústavy německé. Ale s jejím dodržováním už je to trochu složitější. Konzervatismus vyhrává, takže ženy většinou na stadionech nejsou. Buď si to nepřeje rodina, či si to nepřeje rodina, anebo si to nepřeje rodina.

V Saúdské Arábii, která se letos představila spolu s Íránem na mistrovství světa v Rusku, mají ženy povolen vstup na stadiony od začátku roku. Proč podle vás v této muslimsky konzervativní zemi tato změna nastala, a proč se naopak v Íránu už od revolučního roku 1979 proti spojení „fotbal a ženy“ brojí?

To není jenom otázka fotbalu; ženy v Íránu nemohou být u žádného kolektivního sportu. Celkově si myslím, že je v tom tendence udržovat si nad nimi kontrolu. Nyní jste srovnal Saúdskou Arábii a Írán, ale ve výsledku je přitom íránská společnost mnohem liberálnější. Neříkám, že celá, určitě je i hodně konzervativců, i když celkově se to nedá srovnávat. Ale pořád tam vládne tendence kontrolovat lidi shora a jsou to muži, kdo drží kontrolu, proto se zaměřuje hlavně na ženy. Bohužel to potom takhle vypadá.

Je sledování fotbalu v Afghánistánu a v Íránu mezi ženami populární?

V íránské a afghánské společnosti je sledování fotbalu společná rodinná aktivita. Neexistuje, že by někdo řekl: „Ty jsi ženská, nedívej se na fotbal!“ To tam prostě neplatí. I moje stará babička se s námi dívala na fotbal. V soukromí a rodinném zázemí tohle není téma, zato na veřejnosti je to genderově rozdělené.

Již jsem zmínil účast Íránu na světovém šampionátu. Jak to tamní společnost prožívala?

Bylo neuvěřitelné, co se tam dělo. Prožívali to, jako kdyby celý šampionát vyhráli. V té době na tom Írán nebyl ekonomicky dobře a teď je to ještě mnohem horší. Ale tehdy to způsobilo, že lidé zapomněli na své starosti, na ekonomickou nejistotu, prostě se tančilo s íránskými vlajkami na ulici. I když Írán prohrál, Íránci se radovali a pořád křičeli „baččehá močakkerí“, v překladu „kluci, děkujeme“.

Vrátím se ještě k době, kdy v Afghánistánu vládl Tálibán. Skutečně byl sport striktně zakázaný?

V době Tálibánu bylo zakázané úplně všechno. Nejenom sport, ale třeba hudba, kina, sledování filmů obecně. My jsme se tajně dívali na bollywoodské filmy. A fotbal byl takový koníček, zábava, která se nesměla. Ale Tálibán ho přesto využíval k tomu, aby shromáždil lidi na stadionech, kde během přestávek probíhaly veřejné popravy. Nebyly to klasické fotbalové zápasy. Ale na hřišti se skutečně aspoň chvíli hrálo. Většinou hlavně boskeši, což je národní afghánský sport, při kterém se jezdci tahají o mrtvou kozu. Je to trošku morbidní sport… A uprostřed toho se prováděly popravy nebo kamenování.

Doma jste se načerno dívali na televizi?

Jako tady lidé tajně poslouchali Svobodnou Evropu, my jsme se zase dívali na fotbal, poslouchali populární hudbu a podobně.

Bylo možné hrát fotbal i přes zákaz?

Kluci si mohli venku zakopat, ale hrát vrcholově nešlo.

Jak rychle se vrátil sport do každodenního života Afghánců po invazi americké armády a pádu Tálibánu v roce 2001?

Když do země vpadli Američané a tálibánci ztratili moc, trvalo další dva tři roky, než si lidé vůbec uvědomili, že mohou něco dělat. Fotbalové týmy a ligy vznikaly většinou za pomoci zahraničních nadací a investic. Pomáhaly je vytvářet různé neziskovky, protože přes fotbal se dají dělat dobré věci. Fotbal pomáhá při integraci, ale může sloužit i jako svého druhu psychoterapie. Během hraní najednou zapomenete, co jste zažíval. Tímto způsobem se do Afghánistánu dostaly různé sporty, třeba městský parkúr. Skupinky kluků skáčou v Kábulu po střechách rozbitých válkou a bombardováním. Také skejtování je u holek v Kábulu dost oblíbené. Takže se nerozvinul pouze fotbal, ale i další sporty, včetně třeba lyžování nebo bojových umění. A dělají je i ženy.

Musejí být ženy během sportování povinně zahalené?

V Afghánistánu to není přikázáno přímo zákonem, ale ženy se zahalují, protože společenský tlak je velký. Nezapomeňme, že je v Afghánistánu čtyřicet let válka. Ženy neměly čas, ekonomické možnosti ani bezpečné podmínky, aby si řekly: No tak to je asi jedno, jestli žena něco dělá, nebo nedělá… Prostředí to nedovolovalo. I teď tam spíš řeší, jestli budou mít jídlo na večeři, a ne ženská práva. Myslím, že je normální, aby na prvním místě byla bezpečnost, jistota, že má rodina co jíst, pocit, že když někam půjdete, tak vás tam nezabijí. Pak teprve může přijít ke slovu kritické myšlení a nějaká diskuse. To ale společnost v Afghánistánu nezažila čtyřicet let. A když už to měla, tak jen na chvíli. Třeba od roku 2001 do roku 2007 to vypadalo, že se poměry zlepšují, a pak se to zase začalo zhoršovat. V takovém prostředí je hodně složité si najednou říct: Pojďme teď kriticky myslet, pojďme otevřít diskusi.