Levicová kritika trpí už od sedmdesátých let minulého století intelektuální schizofrenií. Sport pojímá buď jako odraz vládnoucích kapitalistických vztahů, nebo ho považuje za ideologické opium lidstva, které tyto vztahy pomáhá zakrývat. Oba přístupy však praxi odpovídají jen částečně.
Paříž je na nohou, schyluje se ke zhroucení starého řádu a kapitalismus na západ od Berlína se zdá být nejblíž svému konci. Během revolučního léta v osmašedesátém přijíždí na velodrom ve Vincennes v blízkosti Paříže Jan Janssen a stává se vítězem cyklistického závodu Tour de France. Studenti i dělníci nechávají již tehdy notně komerční podívanou zcela bez povšimnutí. Ne tak Jean-Marie Brohm. Francouzský sociolog přibližně v té době spatřil právě ve sportu jednu z příčin konečného krachu revolučních tendencí. Zatímco téměř každý společenský jev byl marxistickými mysliteli prohlašován za buržoazní přežitek, který je třeba bezpodmínečně svrhnout, ochozy fotbalových stadionů či dráhy velodromů zůstávaly kritikou úplně nedotčeny. Brohm však začal sport nemilosrdně cupovat na kousky, až z něj létaly třísky komodifikovaného pohybu těl, adorace kapitalistické soutěživosti a v neposlední řadě kvantifikace a technologické přetvoření všeho lidského ve zboží.
Rychleji, výše, silněji
„Stejně jako armáda, rodina, vzdělávací systém, církev, ústavy a vězení, justice a policie ani instituce sportu neunikla krizi buržoazních hodnot a kolapsu společenského konsensu,“ napsal Brohm v eseji z roku 1976. Právě v té době se ve Francii oblíbená volnočasová kratochvíle ocitla na scestí. Ministr sportu, šéf olympijského výboru či bývalý ředitel UNESCO se vehementně vyjadřovali k problému, který nabobtnal do obřích rozměrů. Všichni řešili „ztracený“ sportovní ideál fair play, nezájem mladých o pohybové aktivity, ale i názory akademiků kritizujících sport jako formu lidského odcizení. Temné obavy, které se mimochodem objevují i v současnosti, nepramenily podle Brohma z ničeho jiného než z urputné víry v mytickou čistotu sportu, která přitom slouží hlavně tomu, aby zamaskovala jeho roli jako ideologického nástroje. Ideologickou funkci napomáhá skrýt i uhrančivá představa sportu coby entity staré jako lidstvo samo.
Brohm měl ale zcela jasno, proč ani rebelové z osmašedesátého, ani politici pohoršení stavem sportu nedokázali celý fenomén nahlédnout v jeho skutečné podobě. Sport není totiž možné tak lehce jako sportovní přílohu z novin vytrhnout z existujících společenských vztahů (míněno hlavně vztahů kapitalistické výroby), jichž je produktem a součástí. Že se sociolog ve svých úvahách nemýlil, se naplno ukázalo o osm let později. V rámci celosvětové záchrany sportu před krizí povolil výbor v čele s bývalým frankistickým přívržencem Juanem Antoniem Samaranchem komercializaci olympijských her. Nejednalo se o klíčový moment pro celosvětový sport, jen o prolomení poslední bašty odolávající tlaku sponzorů.
Brohm ale dekonstrukcí veřejného diskursu o sportu neskončil, naopak. Samotný sport podle něho není ničím jiným než systematickým praktikováním fyzického soutěžení, jehož hlavní charakteristikou je disciplinace těla. Všímá si rostoucího násilí ve sportech: masochistického ničení vlastního těla při posedlosti maximalizovat výkon i brutality proti soupeřům, která láme vaz jakékoli idealizaci sportovního klání jako gentlemanství. Násilnosti pro něho nepředstavují nic jiného než čistou transpozici násilných sociálních vztahů kapitalistické produkce. Stadion neochrání fanouška ani hráče před neúprosnou logikou kapitalismu založenou na darwinovském „přežití nejsilnějších“. Džunglí sportovišť vládne animózní duch vzývající mužnost, fyzickou nadřazenost, fašistický šovinismus, ideál nadčlověka, ale i sexismus a rasismus.
Pokud bylo výše řečeno, že sport se ocitl v polovině sedmdesátých let na jakémsi pomezí, souvisí to i s proměnou ekonomického řádu. Kritika byrokracie přináší začátek flexibilizace práce s důrazem na subjektivní výkon jedince. Intenzivní výkon už neznamená jen stát se co nejefektivnější částí soukolí objektivně řízeného sportovního systému. V nové éře se sportující subjekt oddává dobrovolnému sebeničení, sebekontrole, sebedisciplinaci a v neposlední řadě sebevykořisťování. Olympijské heslo „citius, altius, fortius“ (rychleji, výše, silněji) si sportovci přivlastnili jako vyjádření vlastní niterné identity. Jenže jak v Dialektice osvícenství (1944, česky 2009) varovali Theodor Adorno a Max Horkheimer, v kapitalistické společnosti se z prostředku k dosažení cíle stal cíl sám o sobě. Maximalizace fyzické výkonnosti přes hranice narýsované předchozí aktivitou jejich tezi beze zbytku naplňuje. Kapitalistická výroba produkuje pod imperativem akumulace kapitálu stále více a sport funguje na podobném principu. Netýká se to jen extenzivní proměny vlastního těla v nástroj, což se snadno nabízí, ale i celkové nadprodukce sportovních událostí. Sportovní televizní kanály jsou v podstatě už nyní schopny naplnit svůj obsah téměř výhradně přímými přenosy těch nejelitnějších a nejatraktivnějších soubojů, zápasů či lámání rekordů. Rapidní saturace veřejného prostoru sportovním spektáklem vede paradoxně k časové kompresi, takže například v mužském tenise nebývale roste tlak na to, aby byly zápasy hrány jen na dva vítězné sety. Utkání se totiž protahují, nudí, oddalují vyvrcholení; a především se špatně plánuje jejich délka pro televizní vysílání. Kratší navíc znamená více peněz z prodaných vysílacích práv pro hráče za méně námahy.
Sociolog Bero Rigauer, Brohmův německý marxistický protějšek, se v textu Sport und Arbeit (Sport a práce, 1969) při určování vlivu kapitalistického zlořádu v oblasti sportu opřel o mnohem ortodoxnější výklad z marxistických pozic. Sport pro něj není ničím jiným než čistým odrazem výrobních vztahů v podobě specifické kulturní formy, která tvoří součást společenské nadstavby nad výrobní základnou. Jeho výklad ukazuje, jak se ve sportu promítají tři zásadní koncepty vyňaté přímo z díla Karla Marxe. Komercializaci sportu vidí v jeho prodeji konzumním divákům s následnou tvorbou zisku. To umožňuje komodifikaci v podobě nakládání s hráči jako pracovní silou proměněnou ve zboží, které je snadno směnitelné a nahraditelné. Taková pozice způsobuje odcizení sportovců, kteří jsou dehumanizováni a redukováni jen na tělesnou výkonnost s minimální osobní svobodou a v neposlední řadě i odstřiženi od produktů své vlastní práce.
Vítězství britského impéria
Kritický výklad sportu jako ztělesnění kapitalistické dystopie ale není jen záležitostí jedné dávné nepovedené revoluce. Olympijské hry, které se těší nezdolné popularitě díky tomu, že si přivlastnily právo určovat, kdo ze sportovců je vůbec nejlepší, ztratily v posledních letech svou dříve nedotknutelnou auru. Ony zlaté časy, kdy byl pražský magistrát ochotný utratit sto milionů korun pouze za návrh kandidatury na olympiádu, aniž by se dostal do užšího výběru kandidátů, nemilosrdně odvál čas. I orbánovské Maďarsko v referendu odmítlo se o hry byť jen ucházet. Nadšení Brazílie z konání olympiády i mistrovství světa ve fotbale během dvou let skončilo ekonomickým fiaskem, z něhož měli radost jen místní stavební developeři. Není ani třeba se ponořit do analytických rozborů Marka Perelmana, jak devastující dopady olympijské hry na společnost mají (Barbaric Sport, Barbarský sport, 2012). I ti nejzarytější fanoušci souhlasí s tím, že největším problémem současného sportu je skutečnost, že se z něho stal byznys.
Potom se ale zcela přirozeně nabízí otázka, zda je skutečně nutné, aby se sféra sportu nahlížela prostřednictvím marxistických konceptů typu komodifikace, komercializace, či dokonce alienace. Historik Tony Collins v knize Sport in Capitalist Society (Sport v kapitalistické společnosti, 2013) odpovídá kladně a dokládá, že bez hlubší perspektivy zůstane aktuální veřejná kritika přefinancovaného sportu bez pochopení merita věci: sport sám je produktem kapitalismu. Jenže na rozdíl od Brohmovy kritiky jde ve svých úvahách mnohem dál. Sport není nějakou oblastí, do níž by kapitál postupně pronikl a přetvořil ji v dílčí výdělečnou sféru a doménu směnné hodnoty. K žádné zkaženosti sportu aktuálními výrobními vztahy prý ani dojít nemohlo. Collins odmítá nazývat pohybové hry z doby antiky sportem. Byly to podle něj součásti ritualizovaných slavností, které se ve stylu bakchanálií vztahovaly ke zcela jiným hodnotám než sport hnaný soutěživostí, tendencí porazit slabšího a zaměřený na vítězství, který je britským vynálezem z osmnáctého století a o sto let později se šířil jako součást morální mise imperialistické expanze. Zatímco profesionální sport byl vitální součástí dynamiky moderního kapitalismu, amatérismus vzešlý z 19. století měl disciplinující funkci pro nově vznikající střední třídu.
Přestože si fotbaloví fanoušci rádi rýpnou do Anglie, že světový šampionát tato „ kolébka fotbalu“ ovládla pouze jedinkrát v historii, z Collinsovy perspektivy slaví Britové absolutní vítězství. Fotbalové soupeření vzniklé v době industriální kapitalistické Anglie se stalo skutečně globální záležitostí, jíž se díky její symbióze s masovými médii dnes nikdo nevyhne. Vždyť poslední dvě finále světového mistrovství světa sledovalo podle statistik federace FIFA přes jednu miliardu diváků. Těžko pohledat významnější světový fenomén, který by se mohl pochlubit byť jen polovičním dopadem. Současný fotbal působí jako až naivně demaskovaná verze výkladu světa pohledem politické ekonomie. Zmíněný globální potenciál se totiž prostřednictvím exponenciálně rostoucích příjmů vrací, odkud vzešel. Anglická fotbalová Premier League se začíná doslova topit v penězích. Není divu, že o vlastnictví jejích klubů, které kromě statusu luxusního zboží představují i výnosnou investici, mají zájem oligarchové z celého světa. A to i přesto, že hodnota klubů odráží pouze směnnou hodnotu, protože jejich hráči mají na trhu jen takovou cenu, jakou jsou ostatní týmy ochotny zaplatit. Neuvěřitelný se ale zdá být fakt, že ceny nijak neopisují ekonomické krize klesajícího kapitálu. Hodnota televizních práv a rekordní i průměrné částky za přestupy hráčů neustále stoupají. Pokud by se Collinsova výchozí hypotéza o kapitalistickém základu sportu dotáhla radikálně do konce, znamenalo by to, že nelze sportovat mimo jho směnné hodnoty? Nedávno konaná konference na téma stavu amatérského fotbalu v Česku takové myšlence dávala za pravdu. Za poslední roky klesla fotbalová základna o čtvrtinu, protože kluby nemají hráče a finance na svoji neprofesionální existenci. Navíc amatérský sport se chtě nechtě nedokáže vymanit z nutnosti koupit sportovní vybavení včetně bot, oblečení a hracích nástrojů od nadnárodních korporací. Lze si vybrat z nabídky tří korporátních značek, nebo nesportovat vůbec.
Průhledná ideologická maska
„Bez fotbalu by byl můj život bezcenný,“ prohlásila největší hvězda současného fotbalu Cristiano Ronaldo. Když v létě letošního roku přestoupil z Realu Madrid do Juventusu Turín, zažil svět fotbalového fanouška nečekaný šok. Nešlo o význam samotného přestupu, natož aby někdo považoval za problém, že s božským Ronaldem je nakládáno jako s člověkem komodifikovaným ve zboží, které prostě prodal jeden obchodník s fotbalovým masem druhému. Zaměstnanci továrny Fiat, jež patří do majetkového portfolia vlastníků turínského velkoklubu, totiž oznámili, že odmítají svou prací platit fotbalistovu roční gáži ve výši třicet milionů eur. Nápad čerpat finance na astronomický plat portugalského útočníka z nadhodnoty uzmuté dělníkům v továrně ve městě Melfi byl výsledkem snahy majitelů obejít pravidlo o omezených výdajích z klubových rozpočtů. Zaměstnanci přitom nehořekovali nad tím, že Ronaldův plat by v přepočtu znamenal pro každého z nich dvě stě eur měsíčně navíc. Kritizovali vedení závodu, že dlouhodobě odmítá investovat do vývoje a výroby, což by i zaměstnancům zajistilo jistotu do budoucna.
Sportovní novináři se sice mohli kritické iniciativě italských dělníků nakonec vysmát a stávku ve finále pouhých pěti zaměstnanců označit za fiasko, italská rapsodie ale přesto ukázala zdánlivě nemyslitelnou věc. Odkryla sportovní byznys v plné nahotě ekonomických vztahů, jichž je produktem.
Sport má ale zároveň plnit i funkci ideologického nástroje, aby tuto skutečnost minimálně bagatelizoval. Že se kapitalistické reálno vyjeví v Itálii, v zemi, v níž všichni mají milovat víno, papeže a fotbal, ukázalo limity sportovní ideologie. Na rozkol v ideologické kritice, kterou nelze snadno ukončit odkazem na dialektický charakter, upozornil americký expert na levicovou kritiku sportu William J. Morgan. V publikaci Leftist Theories of Sport (Levicové teorie sportu) z roku 1994, v níž shrnul výplody marxistické kritiky ze sedmdesátých a osmdesátých let, kritizuje pojetí sportu jako „falešného vědomí existujících sociálních realit“. Upozorňuje na chybné oddělování sportu od práce. Rigauer podle něho nepojímá sport jako práci kvůli jeho „bezúčelnému“ charakteru. Pouze v rámci své korespondenční teorie překlápí odcizené formy práce na jiné pole. Podobně operoval s ideologickou podstatou sportovní zábavy i marxistický teoretik John Hargreaves. Sport zcela bez skrupulí propaguje kapitalistickou ideologii v podobě agresivní individuality, nemilosrdné soutěživosti, hierarchického uctívání či nacionalismu. Naráží ale na stejný problém jako Rigauer. Není schopen vysvětlit, čím a jak maskuje, že se jedná o propagandu kapitalistických vztahů.
Polovičatá marxistická kritika
Vnímání sportu jako ztělesnění kapitalismu zpochybňuje neřešená skutečnost Rigauerovy životní situace. Německý teoretik totiž mohl v přímém přenosu vlastního života sledovat, jak se doslova vyrábí sportovní úspěch v zemi, která nepatří do kapitalistického tábora – v Německé demokratické republice. Biologickou racionalizací tělesnosti „vědeckým socialismem“ byl v šedesátých letech vytvořen funkční státní systém produkující sportovce. Sport se stal v této zemi za chvíli doslova národní obsesí. Nejenže se objevil v ústavě, ale z osmnácti milionů obyvatel sedmdesát až osmdesát procent patřilo do sportovních klubů. Stachanovské nadšení nejmladší socialistické země v Evropě nesouviselo s kapitalismem, ale industriální modernizací. Že sport jako fenomén moderní společnosti ztělesňuje ducha průmyslové výroby, řešil i Brohm. Nejenže se podle něho sportovci vnímají jako stroje složené ze svalů, kostí a testosteronu, ale především podléhají nadužívání technologických výdobytků v podobě chronometrů, počítačů či automatizace. Paradoxně ale jeho poznatky nabývají reálné podoby o čtyřicet let později. A není to vidět nikde jinde než právě na slavném cyklistickém představení v jeho zemi. Tour de France v posledních letech drtivě ovládá britský tým Sky. Není ani tak důležité, že v jeho dresu sbírají vavříny rodáci z Velké Británie, což musí potěšit příznivce Collinsovy hypotézy o podílu britského impéria na současné podobě sportu. Především jde o způsob, jakým Sky změnil pojetí cyklistiky. Přesně naplánovaný itinerář každodenní etapy předepisuje na kilometry nejen to, kdy a čím se má jezdec občerstvit, ale v jaké fázi má zaútočit. Legendární se v tomto směru stal čtyřnásobný vítěz Tour Chris Froome, který nesleduje během závodu soupeře, ale vlastní wattovou výkonnost na chronometru. Podle dopředu vypočítané výkonnosti ví, kdy jede maximum, kterému spontánně útočící soupeři v konečném důsledku musí podlehnout. Z atraktivního sportu se stává zákulisní taktická bitva, v níž hrají klíčovou roli technologie a schopnost kvantifikace. Že britská stáj operuje nevídaně velkým rozpočtem ve výši jedné miliardy eur, v souvislosti s předchozí kritikou tolik nepřekvapí.
Jakkoli dokážou být všechny uvedené kritiky sportu – Brohmova, Rigauerova i Collinsova – i s výrazným časovým odstupem v některých momentech až nečekaně výstižné, narážejí na jeden zásadní problém. Součástí marxismu totiž není pouze výklad skutečnosti, ale také její změna. Jenže jak by mohly levicové teorie sportu navrhnout řešení situace, pokud sport nemá jinou funkci než sloužit akumulaci kapitálu? Ve svém totalitářském pojetí totiž odsuzují sport do říše nesvobody, z níž ho nelze vyjmout. Mimo buržoazní kontext se podle jejich vymezení zase nejedná o sport, tak jak ho pojímají. Netuší, kde se skrývá nějaký emancipační potenciál. Když svou teorií odhalují zákoutí kapitalismu i mezi fotbalovými bránami či na tenisovém dvorci, jediným východiskem se zdá být zrušení produkčních vztahů v celé společnosti. Bohužel ani sport nepředstavuje novou perspektivu, k níž by se subjekt levicové politiky mohl upnout jako k možné cestě z kapitalistické reality. Nakonec se zdá být nejplatnější závěr, který o sportu učinil Brohm: „Sport je tak špatný jako společnost, ve které se odehrává.“
Autor je doktorand filosofie na PedF UK.