Pro americký fotbal nenajdeme mimo USA příliš pochopení. Přesto jde o zcela jedinečný sport, který navíc svým způsobem zprostředkovává veškeré zásadní rozpory současné americké společnosti. Nejen jeho sociální a politické přesahy komentuje následující text.
Pod slovem „fotbal“ si obyvatel evropského kontinentu nepochybně představí hru, kde se dvě jedenáctky hráčů snaží nohama či hlavou dostat kulatý míč do orámovaného prostoru zvaného branka. Naopak obyvateli kontinentu severoamerického vytane na mysli hra výrazně odlišná. Stejný je jenom počet hráčů v každém mužstvu a existence brankového prostoru, který má ovšem v americké variantě nezanedbatelně podřadnější postavení. Jinak se liší takřka všechno – od tvaru míče přes formu skórování až po strategii. Evropan bude kroutit hlavou už nad samotným názvem: jak se nějaká hra může jmenovat fotbal, když se zde nohy používají převážně na běhání a pouze v limitovaných případech na kopání?
Šachy s lidskými figurkami
Pokulhává-li srovnání s kontinentálním fotbalem, může se Evropan chytit jiného sportu, který má k americkému fotbalu (dále již jen fotbal) na první pohled mnohem blíže. Tím je samozřejmě ragby. Míč je podobně šišatý, hraje se hodně rukama, fyzický kontakt je nezbytnou součástí hry a rozhodující je dostat míč na druhý konec hřiště. Amatér by pak vcelku pochopitelně zařadil oba sporty do jedné rodiny. V čem tedy spočívá omyl nezasvěceného pozorovatele? Filosoficky řečeno v tom, že ulpívá pouze na povrchových, zkušenostních jevech a ignoruje podstatné rozdíly. Jak tedy uchopit onen zásadní rozdíl mezi americkým fotbalem a (samozřejmě nejen) ragby? Vezměme si většinu kontinentálních týmových sportů, jako jsou kopaná, házená, hokej nebo právě ragby, a pozorujme průměrnou dobu, která dělí dvě přerušení aktuální hry. Pokud nemáme co do činění s naprostým chaosem, pak ono časové rozpětí dosahuje zpravidla i několika minut. Nazvěme tento druh kolektivního sportu kontinuálním: hra se zde přesouvá z jedné strany na druhou, přerušuje se pouze při porušení pravidel a gólu, přechod mezi ofenzívní a defenzívní stránkou je plynulý – útok se účastní obrany a naopak, přihrávka nazpět, respektive eventuální ztráta území nebývá považována za katastrofu. Zcela naopak je tomu v mnoha ohledech u sportů takzvaně diskontinuálních – akce trvají pár vteřin (ve fotbalu bývá do deseti vteřin hotovo), každá ztráta území je z 99 procent chápána jako negativní, mezi hrou obrany a útoku je vztah nanejvýš zprostředkovaný – existují speciální týmy pro každou z těchto herních činností, přičemž se nenacházejí ve stejný čas na hřišti. Právě důležitost okamžiku činí z fotbalu strategicky i takticky mnohem náročnější a komplexnější hru, než je tomu u leckterých kontinuálních herních forem.
Amatérské oko by si snad mohlo povzdychnout nad hrou, která se zastavuje každých pár vteřin a kde na první pohled nejde o nic jiného než dopravit šišku co nejdál, nebo naopak tomu zabránit u protihráčů a návdavkem jim ještě pořádně „naložit“. Zanícený fotbalový fanda vám však odpoví, že právě v tom spočívá největší krása jeho sportu. Akce jsou zde vtlačené do minimálního časového rozpětí, a to s neobvyklou intenzitou, s níž se v jiném sportu nesetkáte. Právě tento faktor vyžaduje od hráčů maximální koncentraci a dokonalou znalost herního plánu, který je nutné měnit pro každou rozehrávku. Selže-li byť jen jeden jediný hráč, celá hra se hroutí. Evropan samozřejmě namítne: dobře, to přece platí v jakémkoli týmovém sportu; nicméně ve fotbale si nemůžete dovolit to, co v kopané – na chvíli se „ulejt“, odpočinout si a pak se v pravý včas opět vložit do hry. Ve fotbale jste ve hře vždy, anebo v ní nejste vůbec. Jistěže nepoučenému Evropanovi bude scházet kontinuální spád jeho sportů a u výrazně diskontinuálního fotbalu se bude smrtelně nudit. Jediné, o čem to vypovídá, je ovšem intelektuální lenost, která brání v pochopení podmanivé, takticky a strategicky vysoce náročné, leč někdy trochu brutální nádhery tohoto sportu. Jak shrnul Stanislav Jantoš, jedna z nejvýraznějších postav amerického fotbalu v České republice, „americký fotbal, to jsou šachy s lidskými figurkami“.
Tmel týmu
Tím se ocitáme patrně u nejpodstatnějšího momentu. Americký fotbal je hra výrazně hierarchicky a holisticky organizovaná. Zřejmě v žádném jiném sportu nemá jedna jediná pozice tak výsadní postavení (a to platí jak pro ofenzívu, tak – byť v negativním slova smyslu – pro defenzívu), jako je tomu u takzvaného quarterbacka. Jde o naprosto ústřední figuru, která po rozehrávce od svého centra uvádí celou herní akci do pohybu a tím určuje její průběh a podobu. To vše vyžaduje nejen solidní atletické vlohy a techniku, ale rovněž vysoké psychické a také morální vlastnosti. Nejen pohyb, síla a přesnost v paži rozhodují o tom, kdo se nakonec v této pozici prosadí. Od quarterbacka se očekává především vynikající přehled, čtení postavení obrany, rychlé rozhodování a zvláště klid v takzvané kapse, bez něhož se v situaci, kdy se na vás sápou čtyři stodvacetikiloví mastodonti, kterým nejde o nic jiného než vás pokud možno v plné rychlosti srazit na zem, prostě neobejdete. Nepostradatelné jsou i jeho etické kvality, a to jak na hřišti, tak mimo něj. Quarterback je tmelem týmu, morální autoritou a respektovaným lídrem.
Americký fotbal ale zdaleka přesahuje mantinely pouhé hry. Pokud je v mnoha zemích Jižní Ameriky kopaná doslova náboženstvím, pro americký fotbal v USA to platí dvojnásob. Bez alespoň základní znalosti nelze pochopit mnoho narážek a citátů nejen v popkultuře, ale rovněž v žurnalistice, případně i vědeckých publikacích. Super Bowl je pro Američany národním svátkem, který může směle konkurovat Dni nezávislosti. Ale nejen to, popularita amerického fotbalu prochází skrz naskrz všemi sociálními, rasovými a genderovými hranicemi.
Ideologie hráčů a majitelů
Neméně zajímavý je ideologický charakter amerického fotbalu. Někteří konzervativci v něm vidí pravé zosobnění kvalit amerického národa – soutěživost, maskulinitu, akcent na výkon a výsledky. Pravda je ale trochu někde jinde. Patrně v žádném jiném sportovním odvětví nenajdete tak silný důraz na kolektivního ducha, obětování se pro celek a solidaritu. Specifický duch této hry se projevuje rovněž zvláštními předzápasovými rituály a pozápasovými proslovy. S těmi se jistě setkáme i na kontinentě, nikde však nenabývají takových vokálních a choreografických rozměrů (hráči novozélandského ragbyového týmu nechť prominou) jako ve fotbale.
Jisté rovnostářství se ovšem projevuje i na úrovni ekonomického managementu celé Národní fotbalové ligy (NFL). Draft hráčů z univerzitních lig, rozdělování příjmů z televizních práv a ze vstupného i platové stropy jsou (zvlášť co se týče prvních tří kategorií) vynálezy vedení ligy již z poměrně rané doby fungování a posléze je převzaly i ostatní severoamerické sporty. To vše výrazně přispívá ke konkurenceschopnosti týmů z nepříliš atraktivních destinací. Přidejme k tomu skutečnost, že se americký fotbal již od doby svého vzniku profiloval jako sport dělnické třídy a že se NFL během šedesátých let minulého století stala významným činitelem v boji proti rasové diskriminaci, a dostaneme obrázek, který se výrazně liší od představ, jež by tomuto hernímu odvětví chtěli vnutit konzervativci.
Nicméně považovat americký fotbal za čistě rovnostářský sport nižších tříd by znamenalo zcela jednoznačný nonsens, a to nikoli pouze kvůli celospolečenské popularitě a objemu dolarů, který NFL během roku vyprodukuje. Právě v důsledku celospolečenského ohlasu není fotbal (již) ani sportem dělnické třídy, ani emancipačním médiem menšin, ani baštou konzervativních hodnot, ale vším najednou. Americký fotbal se stal odrazem všech konfliktů a rozporů americké společnosti – etnických, sociálních a politických. Vezměme si jen etnickou skladbu hráčů a porovnejme ji s vlastnickou strukturou jednotlivých týmů. Poměr hráčů tmavší pleti oproti bílým je vcelku jednoznačný – 7 : 3; klubový vlastník afroamerického původu neexistuje ovšem ani jeden. Připočtěme k tomu skutečnost, že onen výše zmíněný poměr se týká hráčů jakožto celku, avšak co se týče quarterbacka, pak zde je poměr více než převrácený, 8 : 2 ve prospěch bílých. To se projevilo například v předminulé sezóně, když se quarterback Colin Kaepernick a po něm řada hráčů afroamerického původu rozhodli na protest proti násilí policejních složek vůči obyvatelům tmavší pleti nevzdávat poctu americké hymně při zahajovacích ceremoniálech. Majitelé klubů si nakonec odhlasovali tresty za „porušení“ ceremoniálu. Nepřekvapí tudíž ani to, že drtivá většina vlastníků přispěla Donaldu Trumpovi na prezidentskou kampaň a jen minimum z nich se ozvalo proti jeho výrokům na adresu protestujících hráčů.
V pozadí sporu ovšem zůstala reálná podstata hráčského vystoupení. Nešlo jen o to poukázat na policejní brutalitu a bezohlednost, respektive skrytý rasismus, ale především na sociální rozměr celého konfliktu – rostoucí nerovnost, jejímž projevem je chování represivních složek vůči obyvatelstvu chudých čtvrtí. Jak vcelku trefně poznamenal hráč týmu Oakland Raiders Jared Cook: NFL vymezuje dva měsíce ve svém hracím kalendáři na podporu vojenských složek USA a boji proti rakovině prsu; proč tedy nevyhradit jeden ze zbývajících měsíců sociální otázce a boji proti sociálním nerovnostem? Návrh stejně tak případný, jako naivní. Jen těžko si lze představit, že by konzervativně orientovaní vlastníci dopustili, aby „jejich“ liga legitimizovala jako reálný problém cokoli, co obsahuje adjektivum „sociální“. Za pokus by to ale stálo – už proto, že by to znamenalo podstatné narušení všeobecně akceptovaného liberálně-konzervativního slovníku americké společnosti.
Autor je filosof a fanoušek týmu Oakland Raiders.