K psaní mě přinutily okolnosti

Jak se člověk stane spisovatelem? Říkal jste, že jeden budapešťský profesor na tuto otázku odpověděl, že „to není jen tak“. Jak se to stalo ve vašem případě? Jak a proč jste začal psát? A proč právě román?

Skutečně, profesor, kterého jsem si velmi vážil a který již nežije, nám, univerzitním studentům, kdysi řekl, že „být se nedá jen tak“. Jmenoval se György Poszler a o literatuře toho věděl víc, než kdy budu vědět já sám. Zároveň ale nebyl praktikujícím spisovatelem, přesněji řečeno nebyl spisovatelem krásné literatury. Pohyboval se na opačné straně literárního „ringu“. Psal studie a eseje. O literatuře, o velkých otázkách literatury a umění mluvil opravdu jasně.

Cesta k tomu stát se spisovatelem je ovšem mnohem zapeklitější a zároveň složitější, než si estetici a literární historici myslí. Aby se někdo stal spisovatelem, potřebuje bezesporu nadání. Ale myslím, že daleko důležitější než nadání je práce, přinejmenším do jistého bodu. Bez nadání to samozřejmě nejde. Avšak i talent má své limity. Člověk se hodně napracuje, než přijde na to, v jaké oblasti má ještě nedostatky. Sebekritický autor je neustále konfrontován s tím, jak nedokáže vyjádřit či zpřítomnit své představy.

Musím předeslat, že spisovatelem jsem se stát nechtěl. K tomu, že jsem se začal věnovat psaní, mě přinutil život a okolnosti. Formuloval bych to tak, že jsem schopnost psát získal v průběhu ohledávání svých potíží. Ale myslím, že určitou roli v tom sehrál i jistý druh hlouposti. Chytří a inteligentní lidé nahlédnou své potíže hned. Já ne. Mám dlouhé vedení. Abych určitou danou otázku ­prohlédl, musím ji zvažovat neuvěřitelně dlouho. Tento proces se mi dařil lépe písemně než v hlavě. Při psaní jsem občas zažíval překvapení. Nemusel jsem jen pracovat na větách, ale věty mě občas oblažily radostí nad pochopením, ke kterému bych se „prostým přemýšlením“ nedopracoval. Psaní je druhem magie. Je nebezpečné to takto formulovat, ale magie psaní jsou schopni jen málokteří. Tento zvláštní a tajemný pocit ovšem může člověk zažít i jako začínající spisovatel.

Začal jsem psát, abych si katalogizoval své problémy. A o román šlo proto, že jsem měl v jednom období problémů poměrně dost a potřeboval jsem je nějak vyřešit. Později jsem přišel na to, že ty svoje trable vyřešit nedokážu, ale psaní pro mě začalo znamenat jistou pomoc při jejich zvládání.

Když se člověk zabývá vlastními problémy, naráží přitom na potíže světa a časem si všimne, že již pobývá ve světě literatury. Literatura má více velkých tradic. Jedna z těchto tradic se zabývá temnou stranou bytí, druhá se ptá po dramatičnosti života. Já jako spisovatel – z mnoha různých důvodů – se pohybuji po tomto druhém území.

Když už mluvíme o začátcích: jeden člen z vaší rodiny v Kluži byl profesionálním hudebníkem a také ve vašem životě byla hudba důležitá. Jakou roli hraje estetika a hudba při psaní?

Ten jistý člen rodiny je houslista, procestoval celý svět. Nedávno získal jedno z největších francouzských uměleckých vyznamenání, mezitím se totiž stal francouzským občanem. V rodině máme jinak více hudebníků. Jednu dobu jsem se hudbě také aktivně věnoval, ale posledních dvacet let nehraji.

Někteří hudebníci mají absolutní sluch. Jiní mají prostě jen dobrý sluch. V případě spisovatelů je, myslím, potřeba zdůraznit vnitřní sluch. Vnitřní sluch je zvláštní věc. Kdy člověk ucítí, že je určitá věta dobrá nebo jaký má rytmus, jaký má melodický oblouk? To je těžká otázka. Nemyslím na konkrétní hudební ekvivalenty, ale na vlastní hudebnost jazyka. Protože i jazyk má svůj rytmus, harmonii, polyfonii, čistotu formy, arytmii, disonanci, chromatiku a tak dále. Ale této hudebnosti se dá přiblížit především prostřednictvím obsahu, který očekáváme, neboli od významové konotace. Pokud větu komponuji pouze hudebně, není nutně chybná, ale také nemusí být nutně správná. Věta musí mít význam. Existují samozřejmě také prázdné významy. Většinou ale přece jen usilujeme o věty, které význam mají. Vyřešit „hudební podkres“ významu není právě jednoduché. Neřekl bych, že se vždy jedná o vědomá rozhodnutí. Často se snažíme o intuitivní řešení. Prostě: musíme mít cit pro formu. Hudba a hudebnost nám pomáhají rozvinout cit pro literární formu.

Estetika je už jednodušší záležitost: v tom smyslu, že se snažím zapomenout všechno, co jsem se jako vysokoškolák o estetice učil, co jsem četl nebo co jsem později učil své studenty. Myslím, že není šťastné, když se spisovatel příliš zabývá estetikou. Říkám to proto, neboť Bagatell, můj druhý román, je čítankou estetiky, vloženou do dobrodružného příběhu. Dotýká se téměř všech uměleckých odvětví a především hudby. Prostřednictvím dobrodružství potulného muzikanta vypravěč promlouvá o důležitých otázkách umění. Ale tohle je už minulost. Dnes bych se již o otázkách umění neodvážil v rámci románu psát. Především proto, že je to nudné. Hlavně pro čtenáře. Je ovšem pravda, že lidé, kteří se zajímají o umění, mají takovéhle knihy rádi.

Román Devátý je částečně fiktivní, přitom ale obsahuje řadu autobiografických prvků. Jedním z významných motivů je tu katolicismus, který nejrůznějším způsobem určuje každodenní život rodiny. Jedním ze zdrojů rodinné obživy je třeba výroba votivních předmětů. Zároveň je tu ovšem i stigmatizace rodiny chudobou, životem na periferii a s tím související hřích a vědomí viny. Má pro psaní nějaký význam křesťanský étos? Nebo je v románu katolicismus předmětem kritiky?

Teď se dotýkáte spousty věcí. Ano, Devátý je fikce, a přitom je to příběh plný autobiografických prvků. Pocházím z rodiny, kde nás bylo jedenáct dětí. Z určitého hlediska tedy nebylo těžké představit si sám sebe v příběhu takovéto rodiny.

Vaše otázka na křesťanský étos je velmi zajímavá. Řekl bych, že křesťanský étos má pro spisovatele ohromný význam. Pomysleme jenom na Dostojevského. Křesťanský étos se dotýká všech otázek, které jsou pro člověka důležité, nezodpovězené, sporné, nevyřešitelné, dramatické, transcendentní, metafyzické a tak dále. Ve světě románu Devátý jsou věci, které jste zmiňoval, promísené. Pro dětského hlavního hrdinu je hřích jako předmět výuky nepochopitelný – viz hodinu náboženství –, jeho pohled na svět je přesto natolik strukturovaný, že dokáže rozlišovat dobro od zla. Jednotlivé příběhy Bible by bylo možné popsat také jako proces vzniku svědomí. To pak vede daleko. Nechci být blasfemický, ale spousta biblických příběhů by se měla spíše považovat za literární díla, která zobrazují nesmírně složité procesy v naší duši a v našem vědomí jakožto dramatické události. Katolická církev tyhle příběhy samozřejmě vykládá, učí a káže jako Boží zákon…

I v Devátém je přítomen přímý náboženský přístup (viz upadnutí do hříchu), ale je tam i kritika katolicismu. Čtenář si musí všechny možné významy odkrýt. Protože v životě je to s námi také tak, nebo ne? Každý si musí sám rozklíčovat, o čem jeho život je.

Jeden z rozhodujících rodinných motivů je ztráta stability a snaha rodiny, deklasované po válce a po revoluci roku 1956, vytvořit si domov. Zároveň jako by tato historicko­-společenská okolnost vytvářela podhoubí pro jiný typ chudoby – chudobu ducha. Ba co víc, nemáme před sebou statický obraz, ale čteme vývojový román. Je skutečně tak důležité rozlišovat mezi sociální chudobou a chudobou ducha? A na jaké potíže z hlediska techniky psaní jste narážel při zobrazení chudoby ducha?

Čím jsem starší, tím považuji historicko­-společenské zakotvení člověka za významnější. Po druhé světové válce a po šestapadesátém byla většina maďarské společnosti v pozici vykořisťovaných a chudých. Dříve jsem měl tendenci lidský život idealizovat a za důležitější než ostatní základní aspekty lidského života, jako jsou například existenční podmínky, jsem pokládal otázky duchovní. Myslel jsem si, že duševní, spirituální čistota je naprosto nejpřednější. Duševně­-spirituální zakotvení sice nadále považuji za zásadní, dnes již ovšem uvažuji o výše zmíněném tvrzení s odstupem. Přesto bych v tuto chvíli znovu přitakal svému dřívějšímu mínění. Protože pokud budu považovat vše za závislé na historicko­-společenských podmínkách, znovu tím zjednoduším komplikovanost lidského bytí. Myslím, že z tohohle nikdy nebudeme dost chytří. Znovu jen dospějeme ke starému dilematu: „Co bylo dříve – vejce, nebo slepice?“

Zároveň mám tendenci si myslet, že existenčně ohrožený člověk se dostane do tábora oněch chudých duchem mnohem snáz. Podotýkám, že dodnes nevíme, co Ježíš Kristus myslel oním „chudí duchem“. Zůstaňme raději u definice, že chudí duchem jsou ti, kteří nedisponují dostatečnými „duševními mohutnostmi“ k tomu, aby se dokázali bránit čím dál brutálnějším společenským jevům a výzvám. Ano, chudoba ducha je častěji patrnější na společenské periférii.

Souhlasím s tím, že jde o vývojový román. Ale můj dětský hrdina neprojde radikální změnou, nanejvýš snad v duševní dimenzi. Je pravda, že dospět k vědomí viny znamená v životě dítěte bezpochyby radikální obrat.

Považuji za důležité ukázat souvislost mezi existenční chudobou a chudobou ducha. Zobrazit, jak jedno z druhého vychází. Negativní společensko­-existenční vztahy možná člověka přímo nedonutí, aby na všech úrovních, tedy i té mravní, degradoval, myslím ale, že ho učiní náchylnějším k tomu, aby se mu to stalo. Nesmíme ovšem zapomínat, že existují jedinci, které obtíže zocelí, posílí je mravně i duševně. V Devátém je zastoupen i tento případ.

Vykreslit duševní život je pro spisovatele vždycky náročné. Naráz se v nás odehrává tolik protichůdných, tolik nelogických a nevysvětlitelných jevů, z nichž některé jdou proti naší vlastní logice, že zobrazit tohle reálně je jedna z největších profesionálních výzev. Pokusil jsem se svět svého devítiletého hrdiny zobrazit konsekventně. Snažil jsem se neschematizovat a do celku příběhu přinést i zdánlivě bezvýznamné motivy, které bychom na první pohled nepovažovali za příliš zajímavé. Jenomže zajímavé je všechno, co se s námi děje. V tomto románu žije deset dětí a dva dospělí v domě o rozloze dvaceti čtverečních metrů. Mají k sobě navzájem složité citové vztahy, přestože až na několik momentů není děj příběhu zdánlivě nijak zvlášť dramatický. Ovšem pouze zdánlivě. To drama se totiž odehrává v duši. A duše se ráda skrývá. Značná část našeho vnitřního příběhu je pod zamlčovaným, přerušovaným, potlačovaným vědomím.

Svět dětského hrdiny v daných maďarských reáliích je mnohým z nás povědomý, ať jsme již vyrostli kdekoli. Román přesahuje rámec reálií dané země, a to právě tím, jak se vám daří zevnitř rekonstruovat nereflektovanost dětského světa. Ten svět je ale vytvořen dospělým spisovatelem, který takovou situaci reflektuje až moc dobře. Jak se z takového napětí uvolnit? Citoval bych při této příležitosti vaši parafrázi Wittgensteina: „O čem nelze mluvit, o tom se musí psát.“

Napětí se nemá uvolňovat, ale podržet, udržovat. Moje já dospělého spisovatele se snažilo dobrat se světa dítěte nebo dětí. Nechci říct, že se mu to částečně třeba i podařilo, protože spisovatel sám sebe tak trochu alokuje nebo je mu přidělován podíl na osudu oněch dětí, a zároveň nechci zapírat: podobné zážitky měli nejen mí čtenáři, ale i já sám.

Vaše otázka souvisí s problematikou sebe­uvědomění, probouzení vědomí, která mě vždy zajímala. Co je to vědomí? Jak vzniká? Ptáte se skvěle: rekonstrukce vnitřního světa. Co je z čeho postaveno? Z čeho co bude? Kde se v nás dějí ty skutečně důležité věci? Když se tyto věci stanou, co se v nás odehrává? Vždycky se ptáme zpětně. I dítě se ptá. Nereflektuje, ale ptá se. Jako spisovatel události v tomhle románu také nereflektuji, ptám se, fantazíruji. I dospělí to dělají podobně. Většina dospělých je v tom ale zběhlá. Ptá se profesionálně. Tu profesionalitu je ale možné podrobit kritice – a je to potřeba. Dítě se nikdy nevyznačuje profesionalitou, žije v jiném světě. Je stále na hranici vědomí a probouzení vědomí, na takové hranici, kde je možné všechno. Dítě prožívá všechno extrémně.

Ano, samozřejmě je třeba psát o tom, o čem nedokážeme mluvit. Dostáváme se tím možná do jiného proudu vědomí, odkud jsou věci možná srozumitelnější, pochopitelnější a hlavně se dají prožít. Někdy je to nádherné, ale zároveň je to příšerné… Proč je vůbec možné, že se pouštíme do těchhle podivných „her“, místo abychom prostě jenom žili?

Máte už všechno napsané? Mohu se zeptat na další váš román?

Jak bych mohl mít všechno napsané?! Mám toho napsaného strašně málo. Člověk se snaží, aby něco zachytil, aby něco postihl, třeba důležitý příběh, a ten převyprávěl vlastním jazykem. Způsob vyprávění nikdy nemůže být dost dobrý. Spousta nám toho vyklouzne zpod rukou. Proto tolik potřebujeme čtenáře, jejich fantazii. Rád bych, kdyby na té druhé straně „ringu“ také udělali pořádný kus práce. I jejich představivost pak bude obohacena.

Co se týče vaší druhé otázky: nemám ve zvyku mluvit o tom, na čem právě pracuji. Není v tom žádné tajnůstkářství. Spíš pověrčivost a strach. Člověk nikdy nemůže vědět, jestli vůbec bude schopen ještě nějaký román napsat, o kvalitách a úrovni nemluvě.

Z maďarštiny přeložila Marta Pató.