Těžko si představit sport, jenž by byl více spjatý s ulicí, než je skateboarding. V současné době však tato původně čistě pouliční aktivita míří na olympijské hry. Zatímco tam půjde o překonávání sportovních rekordů, v zemích, jako je Afghánistán nebo Palestina, skateboarding pomáhá bořit především společenské bariéry.
Svět skateboardingu se v současné době zásadně mění. Jestliže v posledních dvou dekádách se vedly vášnivé debaty především o rostoucí komercializaci a exploataci „autentické“ skejtové kultury nadnárodními korporacemi, dnes je situace mnohem komplexnější. Diskuse přitom daleko přesahují snahy rozlišit a určit, co je autentické a co už je neakceptovatelná komerce. Ne snad, že by takové otázky v současném kontextu byly irelevantní. Komercializace a institucionalizace skateboardingu exponenciálně roste, a to především díky jeho oficiálnímu uvedení na letní olympijské hry, kde se poprvé objeví v roce 2020. Cesta od undergroundu k mainstreamu ovšem není rovná, má mnoho odboček, protiproudů a vedlejších efektů. Skateboarding se díky svému globálnímu rozšíření výrazně diverzifikuje a proniká do oblastí lidské činnosti, v nichž byl ještě před několika lety nemyslitelný. Třeba na akademickou půdu, kde se nyní řeší zejména otázky, jako je vztah skateboardingu k veřejnému prostoru, jeho rostoucí otevřenost směrem k různým menšinám či jeho využití jako platformy pro rozvojovou pomoc. Právě o dvou posledních tématech bude řeč.
Akademické ollie
Není jisté, zda je počet skejťáků na univerzitách procentuálně vyšší než před deseti či patnácti lety, ale jistě je víc těch, kteří skateboarding využívají jako platformu pro studium širokého spektra společenskovědních otázek. V roce 2017 poprvé vyšel sborník akademických textů věnujících se výhradně skateboardingu. Zhruba ve stejné době vznikla iniciativa Re-verb Skateboarding, která si klade za cíl posilovat spolupráci mezi skatery, kteří jsou zároveň akademiky a svůj koníček pozvedli na předmět výzkumu v rozmanitých vědních disciplínách. Zatím nejvýraznějším počinem uskupení Re-verb je spoluorganizace Pushing Boarders, historicky první akademické skejtové konference, která proběhla letos v červnu v Londýně. Vedle zkušených akademiků publikujících od devadesátých let odborné texty o skateboardingu, jako jsou teoretik architektury a skater Iain Borden, socioložka Becky Bealová nebo bývalý profesionální skater a historik Ocean Howell, na Pushing Boarders vystupovali zástupkyně ženského profesionálního skateboardingu, členové queer skejtových komunit či aktivisté z občanských iniciativ a neziskových organizací.
Výběr témat na konferenci reflektoval největší a nejzajímavější změny, jimiž v současné době svět skateboardingu prochází. V nejširší rovině se jedná o rostoucí otevřenost skejtové kultury, která se dnes týká především žen a sexuálních menšin. Před deseti či patnácti lety bylo několik nejlepších skateboardistek světa, například Elissa Steamerová, Marissa Del Santo či Alexis Sablone, spojováno se silně maskulinní image, což posilovalo obecnou představu, že úspěšná riderka nemůže být úplně ženou. Dnes se nicméně obraz feminity ve skateboardingu normalizoval. Extrémním příkladem je fenomén brazilské skateboardistky Leticie Bufoniové, která zvítězila v důležitých skejtových soutěžích a zároveň se díky svému vzhledu stala sexsymbolem a tváří titulních stran pánských časopisů. Mezi dvěma protipóly, maskulinními skateboardistkami starší generace a sexualizovanou Bufoniovou, přitom vznikl prostor pro „normální“ ženský skateboarding. Jak řekla v rozhovoru pro Jenkem Magazine afroamerická riderka a hvězda Instagramu Beatrice Domondová: „Myslím, že se nemusíš chovat určitým způsobem, abys byla skaterka. Hodně holek to nechápe, myslí si, že musí být trochu chlapácké. Ale můžeš být sama sebou a jezdit na skejtu. Pořád chodím na rande, jenom ráda dělám kickflip přes věci, to je všechno.“ Takový pohled se přitom i díky sociálním sítím rychle šíří a dívky v různých zemích světa zjišťují, že feminita a skateboarding se nevylučují. Fráze „to skate like a girl“ ztrácí své negativní konotace a stává se pouhým označením pro jiný, avšak neméně hodnotný styl ježdění.
Skateistan je ta země
Téma inkluze dívek ve skateboardingu se dostává do popředí i díky neziskovým organizacím realizujícím skateboardové projekty pro děti a mládež v rozvojových zemích. Nejstarší a nejznámější z těchto neziskovek, Skateistan, založil v afghánském Kábulu v roce 2007 australský skater Oliver Percovich. Ten během spontánního ježdění v kábulských ulicích přilákal pozornost desítek dětí a s některými z nich se následně začal pravidelně scházet. Tak vznikl zárodek skejtové komunity v Kábulu, kterou chtěl Percovich udržet při životě a vybudovat pro ni bezpečný prostor k setkávání. Následně byla realizována stavba zastřešeného skateparku a proběhly první skejtové lekce. Projekt se přitom od začátku opíral o myšlenku zprostředkovat stejné zážitky všem dětem bez ohledu na jejich etnicitu, sociální status a pohlaví, což byl v silně hierarchizované afghánské společnosti nesnadno naplnitelný koncept. Ovšem díky tomu, že skateboarding byl v této zemi zcela novým fenoménem, měl Skateistan potenciál vytvořit kolem sebe společenství nezatížené zakořeněnými společenskými nerovnostmi. Prostřednictvím intenzivní komunitní práce se zakladatelům organizace podařilo přesvědčit i ultrakonzervativní rodiny, že účast ve skateboardové škole může být pro jejich syny i dcery zábavná a přínosná. Takový krok byl v afghánském kontextu klíčový, protože dívkám je zde zapovězena naprostá většina pohybových aktivit a podle náboženských pravidel nesmějí například ani jezdit na kole. Dnes tu existuje stabilní skateboardová komunita a její součástí jsou stovky dívek, které jezdí stejně dobře jako chlapci. Postupně se program školy rozšířil třeba o lekce angličtiny a dalších předmětů, takže skateboarding zde díky úsilí organizace přerostl v platformu pro komplexní vzdělávání.
Úspěch Skateistanu přirozeně inspiroval další projekty, například Skatepal, jehož vznik byl téměř analogický s historií Skateistanu. Z nadšení jednoho britského skatera, Charlieho Davise, se zrodil projekt, do kterého se od roku 2013 zapojily stovky dobrovolníků a palestinských dětí. Neziskovka Skatepal zbudovala na několika místech v Palestině skateparky a po většinu roku v nich pravidelně organizuje lekce skateboardingu, do nichž se zapojují skateři a skaterky z různých koutů planety. A jako v případě Skateistanu, i zde je jedním ze základních principů genderová rovnost. Do skateparků ve městečkách Asira Ash-Shamaliyah a Jaayous docházejí chlapci a dívky přibližně ve stejném počtu. Třináctiletá Basma Sawalma se stala tváří projektu a palestinský skateboarding dnes symbolizuje stejně jako o několik let starší chlapci, kteří na Západním břehu začali jezdit na skejtu jako první.
Z ulic na olympiádu
Nabízí se zde zajímavé srovnání. Na Západě se většinou skateboarding rozšířil organicky, jako subkultura v ulicích velkoměst, stal se mužskou doménou a cesta k obecnému akceptování aktivní ženské přítomnosti ve skejtových komunitách pak byla dlouhá a trnitá. Mělo se za to, že pro dívky a ženy s výjimkou hrstky maskulinních typů byla tato aktivita příliš drsná a riskantní. Přitom projekty v Afghánistánu a Palestině ukazují, že pokud se někde ke skateboardingu dostanou dívky ve stejný čas jako chlapci a jsou v této aktivitě podporovány – ať už neziskovou organizací nebo rodinnými příslušníky –, mohou být stejně sebevědomé jako zástupci opačného pohlaví, mají šanci osvojit si stejné dovednosti a jejich participace může být akceptována jako naprosto normální. Nejzajímavější paradox tkví v tom, že tento scénář známe právě z Afghánistánu a Palestiny, tedy zemí, které jsou zpravidla spojovány se silným konzervatismem, jenž legitimizuje diskriminaci žen. Neziskové organizace jako Skatepal nebo Skateistan nepřicházejí s vizí boření patriarchátu, která by se těžko mohla setkat s pochopením, nicméně vytvářejí alternativní prostředí, v němž je mužská dominance oslabena a dívky mají možnost ukázat svůj skutečný potenciál, čímž mohou inspirovat kohokoli kdekoli na světě.
Skateboarding již není jen městskou subkulturou, využívanou korporacemi jako užitečný marketingový nástroj. Jak píše Iain Borden, „je všude a pro všechny“. I v Česku se vedení měst předhánějí v tom, kdo postaví lepší skatepark, a rodiče dnes čím dál častěji místo na fotbal nebo na judo přihlašují své děti do skejtových škol. Skateboarding se zbavuje stigmatu vandalismu a začíná být brán vážně, což mu otevírá zcela nové možnosti. Uvedení na olympiádu ho posouvá směrem k tradičním sportům, což podle mnohých podporuje soutěživost na úkor kreativity, takže tento posun vyvolává značnou kontroverzi. Jednou možností je bojkot, druhou využití zvýšeného zájmu institucí k rozvoji nápaditých projektů se sociálním přesahem. Snad se v nejbližších letech stanou skejtové konference a jiné projekty stimulující progresivní myšlení stejně důležitou součástí skateboardingu jako spektakulární soutěže orientované na bezchybný výkon.
Autor je doktorand na katedře antropologie FF ZČU v Plzni.