Subcomandante Insurgente Marcos
Příběhy Starého Antonia
Přeložili Lukáš Sirotný a Jan Střítecký
Nakladatelství Anarchistické federace 2017, 120 s.
Příběhy Starého Antonia působí jako difuze antropologie Carlose Castanedy s revoluční partyzánskou rétorikou Ernesta Che Guevary, manifestovaná v osobě Subcomandanta Marcose – tajemstvím obestřené personě, vždy zahalené v černé kukle s vyčuhující fajfkou, indiány lakonicky přezdívané „Mluvící dýmka“. Marcos zde na pozadí osudového setkání s indiánským vypravěčem a náruživým kuřákem cigaret Antoniem rozvíjí svébytnou mayskou mytologii o utváření světa prvních bohů a lidí z kukuřice a proplétá je s reálnými peripetiemi neozapatistického hnutí, jehož se aktivně účastnil jako tlumočník mezi indiány a vládou. V knize Marcos vystupuje – obdobně jako Castaneda vůči Donu Juanovi – coby městský zelenáč, který nejprve tiše naslouchá pralesním moudrostem svého mistra a občas mu klade nejapné otázky, a nakonec se po jeho smrti stane vůdčí osobností celého povstání, jež v sobě usmiřuje premisy marxismu, anarchismu a indiánské filosofie. Jedno ze symbolických poselství Starého Antonia skrývá sentence „V horách se rodí síla, není ale vidět až do té doby, než steče do údolí“. Na rozdíl od Guevary je El Sup zřejmě stále naživu, i když si před pár lety změnil jméno na Subcomandante Galeano a oficiálně prohlásil, že odchází ze své „funkce“. Můžeme mu však věřit? Možná je to jen další vtipná kamufláž, odvádějící pozornost nepřátel. „Starý Antonio říkával, že boj je jako kruh. Může začít v jakémkoli bodě, ale nikdy nekončí.“
Petr Mareš
Jurij Poljakov
Práce s chybami
Přeložila Jaroslava Janečková
Akropolis 2017, 208 s.
Český překlad známé novely Práce s chybami Jurije Poljakova, vydané poprvé v roce 1986, je mimořádně zdařilý. Jaroslava Janečková nejenže zachovala živost originálu, ale také zvolila velmi citlivý přistup ke kulturním reáliím osmdesátých let, citacím a literárním odkazům. Překlad vznikl díky výhře v soutěži Ruského střediska vědy a kultury v Praze. A přestože aktivity této instituce bývají často poněkud pochybné, soutěž aspoň dala vzniknout kvalitní české verzi románu, který je velmi čtivý, zábavný, ale ne povrchní. Uvádí čtenáře do dvou odlišných prostředí: na střední školu a do redakce novin. První z nich je popsáno velmi sarkasticky, ba nešetrně a se značnou dávkou sebeironie. Redakční prostředí zase v čtenáři snadno vyvolá depresivní nálady, zvlášť když dojde ke konfrontaci etických zásad a každodenní sovětské žurnalistické praxe. Tak jako v téměř každém sovětském díle napsaném po roce 1945 tu nechybějí odkazy na druhou světovou válku – válečné téma tu nicméně není spojeno s glorifikací hrdinů, ale s detektivním pátráním po rukopisu, jehož autorem je neznámý spisovatel, který se kdysi dočkal pochvaly i od samotného Michaila Bulgakova. Jelikož hlavní hrdina Andrej Petrušov v delší části románu pracuje jako učitel ruštiny, není divu, že je text plný odkazů na klasickou ruskou literaturu – například když se protagonista pokouší o ověření Bulgakovova slavného výroku „Rukopisy nehoří“.
Olga Pavlova
Sofija Andruchovyč
Felix Austria
Přeložil Petr Ch. Kalina
Větrné mlýny 2017, 356 s.
Román ukrajinské spisovatelky Sofije Andruchovyč se odehrává ve městě, které v literárním světě proslavil její otec Jurij. Události v haličském Stanislavově roku 1900 jsou líčeny služkou Stefanií, jež vyrostla jako sirota v rodině váženého doktora společně s jeho dcerou Adelou a po doktorově smrti svůj život i soukromí obětuje této nepraktické rozmazlené ženě a jejímu muži Petrovi. Děj knihy, odehrávající se v extravagantní secesní vile, nabízí silná emocionální pohnutí ženských postav, multietnickou společnost, iluzionistu a nemluvné dítě s abnormálními schopnostmi, trochu magické atmosféry upomínající na Bruna Schulze, art nouveau, milostnou zápletku a zradu i následné odhalení života v iluzi ochranitelské posedlosti. A také je tu spousta detailně popsaných dobových propriet a kulis, jejichž hustota hraničí s fetišismem. Autorka chtěla vzdát poctu rodnému Ivano-Frankivsku v jeho nejlepší éře, ale jak je patrné, při popisu starých dobrých časů na periferii střední Evropy je snadné sklouznout k idealizaci a sentimentu. Román tak může sloužit k zamyšlení, jestli toho c. a k. mocnářského haraburdí už v literatuře posledních desetiletí nebylo dost a zda by se manýrismus spojený s obdobím monarchie neměl na nějaký čas odložit do literárního vetešnictví. Ovšem kniha to není špatná, mimo jiné kvůli posledním stranám, na nichž nastává tušený zlom: dosavadní vypravěčská perspektiva a tím pádem i důvěryhodnost služky Stefanie je náhle zpochybněna – a ve vzduchu visí katastrofa.
Karel Kouba
Petr Agha (ed.)
Budoucnost státu?
Academia 2017, 214 s.
Jsme svědky postupného konce moderního státu? Co ohrožuje jeho suverenitu a jaké má v těchto souvislostech globalizace výhody a jaké nevýhody? Tyto otázky si klade nová publikace, kterou připravil k vydání Petr Agha, odborný asistent na katedře politologie a sociologie Právnické fakulty UK. Kniha se opírá o debatu, kterou v roce 2012 zahájil bývalý ústavní soudce Pavel Holländer svým článkem v časopise Právník. Aghovi se tuto diskusi podařilo rozvinout tím, že ji doplnil o příspěvky autorů a autorek nejen z právnické obce, ale i příbuzných oborů. Vedle těch, kteří již dříve reagovali na Holländerovu stať, například Jiří Přibáň nebo Jan Kysela, do tohoto sborníku přispěli například ústavní právnička Kateřina Šimáčková, politolog Radek Buben nebo filosofové Ondřej Lánský a Václav Bělohradský. Publikace tak nabízí čtenáři celou škálu odpovědí na výše uvedené otázky. Širší veřejnosti umožňuje vhled do debaty, která, jakkoli není ve světovém kontextu zásadně přelomová, má bezesporu své kvality. Bohužel ale vzhledem k tomu, že většina textů vznikla již před několika lety, nereflektuje vývoj posledních let, během nichž – například v souvislosti s brexitem nebo prezidentstvím Donalda Trumpa – nabraly některé změny na dynamice a jiné se naopak jeví méně pravděpodobnými. Příspěvky se zaobírají zejména globálním kontextem, žádný z nich se však primárně nevěnuje vlivu těchto změn na zdejší region. Přitom se zdá, že střední a východní Evropa si v některých aspektech stále udržuje svá specifika.
Jakub Vrba
Domestik
Režie Adam Sedlák, ČR 2018, 117 min.
Premiéra v ČR 27. 9. 2018
Adam Sedlák upoutal české filmové kritiky už svou webovou minisérií Semestr, ve které sledoval milostný vztah mladého páru optikou sociálních sítí. Nápaditý koncept, spočívající v tom, že celý děj se odehrává na obrazovkách počítačů, ukázal roztěkanost uživatelů sociálních sítí i snahu přikrášlovat svůj vlastní obraz na internetu. Semestr byl vtipný, hravý, aktuální a věrohodný. Tedy přesně takový, jaký Sedlákův filmový debut Domestik není. Namísto vztahové dramedie se režisér pustil do těžkopádného artového filmu o vrcholovém cyklistovi a jeho manželce, kteří se pokoušejí za každou cenu „upgradovat“ svá těla, aby byla podle jejich představ způsobilá k vytyčeným úkolům – prvoligovému závodu a těhotenství. Sedlák tentokrát umístil své hrdiny do totální izolace. Oba vidíme prakticky jen v jejich společném bytě mimo kontakt s kýmkoli z vnějšku. Manželé jsou zároveň tak ponořeni do vlastních tělesných rituálů, že se toho moc nedozvídáme ani o nich samotných. Sedlák svůj film pojal jako body horor, aplikovaný na současný kult všemožného zušlechťování těla. Jeho přehlídka čím dál patologičtějšího sebepoškozování chce být chladným, analytickým a temným filmem. Absurdně působící dialogy a příliš jednoduchá a donekonečna variovaná základní premisa mu ale podrážejí nohy. Je sice chvályhodné, že se do těchto poloh, které v české kinematografii vídáme opravdu jen zřídka, vůbec pustil, ale jeho film působí spíš jako nepříliš dobře ustátý zápas s formálními omezeními, která si tvůrce sám zvolil.
Antonín Tesař
Jules Verne
Ze Země na Měsíc
Český rozhlas Dvojka, natáčeno a vysíláno živě 16. září 2018
Dvojka Českého rozhlasu pokračuje v průzkumu možností živě vysílaného dramatu, které tomuto zdánlivě archaickému formátu otevírá experimentování se současnými technologiemi. Gründerský technooptimismus, jenž pohání Verneovu předlohu Ze Země na Měsíc, vysloveně provokuje nejen k ironii, ale i k hlubší kritice poučené zkušenostmi 20. a předtuchami 21. století; tyto interpretační možnosti zůstaly pochopitelně jen mírně naznačeny – tak aby hodinový přenos posluchače především bavil. To se podařilo dokonale. Nemusíte být fanatikem rozhlasové hry, aby vás atmosféra naživo prováděného díla připoutala tak, že doslova fandíte všem zúčastněným upřímněji (a zaslouženěji) než pinožení kdejaké sportovní reprezentace. Rozhlas již tradičně využil prostředky, které tomuto jen zdánlivě překonanému médiu nabízí internet, takže celé „představení“ bylo možné sledovat pomocí několika webkamer. A není přehnané konstatovat, že ve videoverzi i přes bezchybné výkony známých herců poutají hlavní pozornost stateční muži v bílých pláštích: ruchaři Petr Šplíchal a Jiří Litoš, produkující i s nasazením vlastních těl pro laika neuvěřitelné hluky a zvuky. Nápaditost a hravost živé inscenace díky těmto jinak neviditelným mistrům ještě více vyniká. Provázání rozhlasového formátu s experimentálními postupy, jako třeba vysílání signálu odraženého od Měsíce, je dalším dokladem, že nová média nejsou rozhlasu hrobařem, ale naopak extenzí a mocným nástrojem v rukou tvořivých lidí, které Český rozhlas angažuje, a žel i propouští.
Michal Jurza
Roman Radkovič Collective
Zlaté hity
MC, Roman Radkovič Collective 2018
Radost z poslechu Zlatých hitů může snadno vystřídat úzkost – z toho, že by tato působivá kakofonní hudba mohla uvíznout ve sféře kuriozit. Že sociální status hudebníků – klientů psychiatrické kliniky v Tavíkovicích – je tak velké břemeno, že většina posluchačů nebude schopna vnímat jejich hudbu jinak než s předsudky. Předsudečný despekt vlastně nepředstavuje takový problém jako přehnaně vstřícný a shovívavý postoj, zavánějící paternalismem. V některých společenských kruzích je ostatně běžné, že si lidé jakékoli jinakosti cení víc než sami sebe. Zlaté hity si přitom zaslouží, aby se z jejich poslechu nestal projev charity. Je namístě si připustit, že některým uším bude hudba tohoto druhu vždycky znít, „jako by sralo milion bobrů a k tomu čtyřicet chcalo a sto zvracelo“ (osmiletý syn mé kamarádky po poslechu kapely Teenage Jesus & the Jerks), bez ohledu na to, jestli ji vytvářejí pacienti z psychiatrie nebo třeba Lydia Lunch, a že je to naprosto legitimní. Osobně nahrávku vnímám jako zábavný a současně velmi znepokojivý komentář ke stavu světa: „Potápí se Titanic… Jsou tam lidi, jsou tam lidi, jsou… Potápí se děti, potápí se lidi… Některý se zachraňujou, některý ne… Potápí se Titanic…“ Idylická atmosféra volně přechází v horor a zcela nesourodé hudební prvky a strohé, repetitivní texty se skládají v natolik kompaktní a sebevědomý celek, že je bezpředmětné ptát se, z jakého nadání či z jakých omezení nahrávka vznikla. Jednoduše řečeno: velká hudba.
Jan Klamm
Let’s Eat Grandma
I’m All Ears
Transgressive Records 2018
Osmdesátkové synťáky, xylofon, ukulele, píšťala, saxofon, křehké dívčí hlasy a vtahující obrazotvorná poetika písní s názvy jako Eat Shiitake Mushrooms nebo Chocolate Sludge Cake. Dva roky starý debut I, Gemini norwichského dua Let’s Eat Grandma byl přijat víceméně příznivě, přesto si s ním někteří kritici ani posluchači nevěděli tak úplně rady a řada z nich jej považovala za jakýsi výstřelek. Případně se objevil druhý extrém a na základě kvalit desky byly tehdy šestnáctiletá Rosa Walton a sedmnáctiletá Jenny Hollingworth považovány za pouhou producentskou kreaci, mladé hvězdičky nadesignované k zatrůnění ve weirdpopové scéně. Album I’m All Ears je do jisté míry reakcí na tuto frustraci. Halucinogenní metafory z I, Gemini nahrazují věcnější, adresnější a o to více konfrontační texty, tematizující dynamiku genderových rolí, destruktivitu konzumerismu nebo problematiku duševních nemocí. Vyzrálé osobní zpovědi doprovázené vrstevnatým melodickým popem se neštítí odhalovat zranitelnost a nejistotu autorek, které si vybraly Transgressive Records proto, že se k nim jako jedni z mála „nechovali jako k dětem“. Deska už samotným svým názvem zdůrazňuje nutnost skutečně naslouchat ostatním a ukazuje, jak moc toho máme společného s lidmi, od kterých se na první pohled lišíme. Jediným slabším momentem je minutová ASMR trýzeň The Cat’s Pyjamas, v níž na pozadí ukolébavkové melodie mručí a mlaská kocour. Ale aspoň je to kocour, a ne člověk…
Lukáš Pokorný