Omezení možnosti pohybu

Choreografka Sasha Waltz uvedla na letošním Avignonském festivalu (6.–24. července 2018) inscenaci Kreatur, v níž propojuje různá časová a myšlenková pásma při práci s materiálem, který si vybírá ze záplavy obrazů a situací dneška. Transformuje a mění jejich kontext a naznačuje tak jejich zvláštní, snový nebo paradoxní charakter. Východiskem tvorby Sashy Waltz je princip zhušťování a kombinace informačních vrstev, uměleckých forem a přístupů.

Na Kreatur choreografka spolupracovala s výtvarnicí Iris van Herpen, která v návrzích kostýmů (i třeba pro Björk nebo Beyoncé) mísí podněty z umění a vědy. Zvuk a hudbu k inscenaci vytvořilo berlínsko­-newyorské trio Soundwalk Collective, které přepracovalo zvuk zaznamenaný v místech s výrazným historickým pozadím – v továrnách Berghain v Berlíně a Arma 17 v Moskvě nebo v bývalém vězení východoněmecké tajné služby Stasi v berlínském Alt­-Hohenschönhausenu.

Masa jednotlivců

Kreatur se odehrává na prázdné, chladně nasvícené scéně uzavřené bílými stěnami; jediný objekt představují schody končící plošinou. Postupně přicházejí tanečníci zakuklení v křehkých bílých kokonech. Občas z nich někdo vystrčí ruku a po něčem se sápe. Pár koulí se spojí do dvojic. Potom ale někteří odloží bubliny a jsou najednou nazí a ohrožení, věší se druhým na krk a ti se roztáčejí, jako by se chtěli zranitelných přítěžků zbavit. Nepůsobí to ale nijak doslovně, vlastně se tanečníci jenom nechávají vést možností pohybu.

Na scéně se objeví stříbrné pásy, ­materiál, který se prý používá do televizí, je vlnivý a pevný, ale evokuje také termofólii – rekvizitu uprchlíků na moři. Tanečníci se do nich balí nebo je před sebou rozprostírají. Vlnící se tuhá fólie je pokřivené zrcadlo, v němž lze zahlédnout zdeformovaná těla těch, kdo přicházejí odjinud. Všichni se pokládají na zem a zamotaní sebou škubou a házejí. Rachotící plocha odráží bílé světlo v jiskřivých záblescích.

V jiném momentu se na scéně objeví plačky připomínající vystoupení antického chóru a gesta tanečníků jako by se inspirovala z obrázků na antických vázách – lámou se o sebe v obrazech zápasů, doplněny agresivní elektronickou hudbou, sugerující staré továrny a pocit „izolace spojené s omezením možností pohybu“.

Motiv „uprchlictví“ se pak vrátí, když se v jiné scéně tanečníci začnou pozvolna oddělovat a šinou se za sebou po schodech u stěny jako na útěku z vězení. Schody končí plošinou, na niž se postupně všichni namačkají. Stojí v chumlu nazí a bezbranní, připoutaní jeden k druhému. Poslednímu muži, který se už na plošinu nevejde, překvapivě ostatní pomáhají a drží se navzájem, když spadne jeden, půjdou všichni.

To je obraz masy lidí, která se dala do pohybu a nemá kam couvnout, ale zároveň individuálních lidských bytostí, z nichž se stádo skládá. „Odvážlivci“ se začnou sápat na vysokou boční stěnu, která odděluje prostor scény. Ostatní jim pomáhají, zespodu je tlačí nahoru. Někteří na druhé straně plošiny pohybem padají dolů a jsou zachytáváni těmi uprostřed. Právě tahle divná groteska je emocionálním vrcholem představení a zároveň klíčem ke všemu, co se děje dál. Vyvolává představu utečenců namačkaných v kamionech, přelézajících ploty a plovoucích přes moře.

Rozkoš a strach

Setmí se a rozetmí, v rohu je houf tanečníků a odněkud se objeví černá silueta v kostýmu s desítkami zapíchaných laminátových bodců – ježek­-strach, „terorista“, jak poznamenala v rozhovoru Sasha Waltz. Postava nasvícená svrchu bílým světlem tančí s bodlinami. Mezi tanečníky si vybírá jednotlivé oběti, přimáčkne jim ostny na tělo a pomalu s nimi tančí ploužák smrti. Nakonec se ale proti ježkovi všichni semknou, udělají kruh, obklíčí ho a sundají mu masku. Ježek­-strach je dívka, šaty s bodlinami se efektně svezou a pak je někdo položí stranou jako dekoraci, stolek na bodlinách, předmět na odkládání věcí.

Performeři se opět spojí v jeden chór a svléknou se, uléhají na zem ve strnulých gestech, noha pokrčená ve vzduchu, hlava zvrácená dozadu, jako těla vyvržená na břehu moře, utopenci, anebo naopak barokní sousoší s erotickým nábojem, obnažená prsa, strnulá gesta a těla propnutá v rozkoši. A daleko za hranicí kýče zazní píseň Serge Gainsbourga Je t’aime… moi non plus. Teď se bude dít láska…

Tanečníci si hledají místo k milování. A když ho konečně najdou, začnou se dotýkat a poplácávat přes měkké partie těl – prsa, stehna, hýždě, ale i tváře. Scéna trvá za vzdechů Jane Birkin dost dlouho na to, aby z té vší ulepené hmatatelnosti vyvstal bezútěšný obraz onanie, dráždění, při kterém se nepředává rozkoš ani láska, masturbace bez cíle, ztvárnění rozkoší přežrané části lidstva, ke které patříme, zhýčkaného stáda žroutů, kteří si čvachtají a plácají se přes zadek a přes kolena, ale každý sám pro sebe. Obraz společnosti, která se rozněcuje už jen představou vlastního blahobytu a umírá při prodlužování rozkoše. Vše končí návratem stříbrných plachet. Jedna z dívek se posadí a muž ji pomalu zabalí do stříbra. Zachumlaná odráží světlo a svítí do noci jako jitřenka. Možná že máme naději a možná k nám přijde dřív, než se nadějeme.

Autor je režisér.