Politika těla

V londýnském městském obvodu Southwark, v jedné z tamějších brutalistických staveb, se nachází Hayward Gallery, kunsthalle, která se zaměřuje především na expozici současného umění. Aktuálně divákům představuje fenomén drag, a to ve všech jeho podobách. Na výstavě Drag: Self­-portraits and Body Politics jsou k vidění díla čtyřiatřiceti umělců, kteří ve své tvorbě od šedesátých let až do současnosti využívají nebo využívali drag k prozkoumávání otázek identity a genderu ve vztahu k třídním a politickým otázkám. Mezi vystavenými nechybějí klíčové osobnosti tohoto žánru, jako Cindy Sherman, Pierre Molinier či Robert Mapplethorpe, ale je přístupná i těm, kteří s tvorbou těchto umělců obeznámeni nejsou či se v tématu příliš neorientují.

Feministická kritika

Slangový výraz „drag“ je obecně užívaný termín označující performanci, která zahrnuje oblékání oděvu druhého pohlaví (tzv. cross­dressing) a vytváření alter ega za účelem parodování kulturních, sociálních a politických systémů. Tato praktika začala být populární v kabaretech a filmovém průmyslu od padesátých let 20. století, její historie ale sahá až do divadelních praktik 19. století a line se napříč kulturami a tradicemi. Ve Velké Británii je drag spojen především s politickou satirou, připomeňme například skeče ve slavném televizním seriálu Monty Python’s Flying Circus z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Mezi prvními umělci, kteří drag využili, byli například Marcel Duchamp (ženské alter ego Rrose Sélavy a Claude Cahun (umělkyně židovského původu, která se ve svých autoportrétech stylizovala do různých mužských postav). Od šedesátých let pak drag posloužil jako vizuální strategie ve feministickém hnutí a v boji za práva homosexuálů. Slovy kurátora výstavy Vincenta Honorého: „Tato výstava představuje drag jako politický nástroj. Není o crossdressingu, ale o provádění performance, o skrývání a odhalování zároveň.“

Většinu z výstavních ploch zabírají analogové fotografie, které jsou rozmístěny v rozličných skupinkách po stěnách galerie, nikoli však podle autorského klíče. Kurátor vysvětluje použití této metody záměrem vyhnout se lineárnímu či chronologickému narativu. Inspirací mu byla právě výzdoba v kabaretech, na jejichž stěnách vedle sebe po celé ploše visely fotografie slavných účinkujících. Kromě „královen“ (drag queens, tj. muži oblečení jako ženy) a „králů“ (drag kings, tj. ženy oblečené jako muži) je na výstavě představen ještě třetí typ, tzv. bio drags (ženy oblékající se jako ženy). Nejvýraznějším příkladem tohoto typu jsou dvě velkoformátové fotografie Cindy Sherman Untitled #359 a Untitled #360 z roku 2000. Sherman už od konce sedmdesátých let poukazuje ve svých snímcích na kulturní stereotypy, kdy pomocí přehnaného make­-upu a kostýmů vytváří nové charaktery, které svým vizuálem parodují hollywoodské studiové portréty. Naráží zde také na proces stárnutí a klišé, která jej obklopují. Jiným příkladem může být Posturing Drag Marthy Wilson z roku 1972, která své fotografie doplnila krátkým vysvětlujícím textem. Na tomto snímku se Wilson stylizuje do muže, jenž se stylizuje do ženy. Stírání mužských a ženských identit tak posunula ještě dále.

Jako jediné trojrozměrné dílo je zastoupen malý historizující kostým ušitý ze sametu a hedvábí. Dílo s názvem Enfants Terribles – Innocent VI. rakouské feministické umělkyně Renate Bertlmann přestavuje pompézní rudou róbu s bohatě nařaseným límcem a volánovitou sukní určenou pro mladou slečnu. Obleček s erotickým nádechem trochu evokuje bizarní americkou reality show Toddlers & Tiaras a znepokojuje diváky i tím, že místo dětského obličeje trčí do prostoru černé dildo.

Celá následující stěna je pak věnována videoartu, opět nejrůznějšího typu i zaměření. V prvním videu můžeme vidět hudebníka a básníka Genesise P­-Orridge, jak v dámském společenském kostýmku paroduje (typickou?) britskou ženu střední třídy ve středním věku, která s dramaticky našpulenými rty a vykulenýma očima vyděšeně vypráví: „Byl to takový hodný chlapec, slušně vychovaný. Dokonce si hrál s mými dětmi a psem. Nechápu, co se s ním stalo…“ Umělec tak ironicky reaguje na úzkoprsé poznámky svého okolí stejně jako na obecné předsudky a stereotypy, které se ve společnosti stále objevují. Z dalších děl jmenujme video After Chinatown, v němž Ming Wong, singapurský umělec usazený v Berlíně, reinterpretoval scénu pronásledování z filmu Chinatown (1974) režiséra Romana Polańského: zahrál v ní obě postavy – jak detektiva, tak femme fatale. Na výstavě můžeme zhlédnout i záznam humorného představení Rose English či video tutoriály Paula Kindersleye, které nahrával v letech 2012 a 2013 na YouTube a v nichž radil, jak se „správně“ nalíčit. Kindersley je též autorem nástěnné malby, která jednoduchými černými liniemi rámuje vystavené fotografie na protější stěně. Tyto dekorace, zobrazující lidské tváře a rostlinné ornamenty, slouží i jako narážka na to, že drag dalece přesahuje gender a dotýká se také eko­­sexu nebo naší závislosti na ekosystémech, ve kterých žijeme.

Zkoumání hranic genderu

Umělci nicméně pomocí dragu upozorňují hlavně na to, jak je gender konstruován, režírován a předváděn v našich každodenních životech. Slouží jim jako prostředek neustálé transformace, neboť gender je pouze imitace, která nemá svůj originál. Mnoho autorů proto k myšlence genderu nepřistupuje binárně, ale spíše jako k něčemu nejednoznačnému, co má mnoho odstínů „mezi“ krajními póly. Tak je tomu například v autoportrétech Lucia­na Castelliho, jež jsou inspirovány myšlenkou, že všichni v sobě neseme mužské i ženské aspekty. Pro umělkyni Eleanor Antin je zase definování identity podle pohlaví, věku, talentu a podobně tyranské omezováním svobody. Drag ale ve vystavených dílech neslouží jen jako prostředek nabourávání hranic genderu, nýbrž také jako nástroj k odhalování různých forem útlaku (například kritika zobrazení rasových a kulturních stereotypů, konzumu, třídních rozdílů apod.).

Zatímco někdy autoři mění svou identitu pomocí vrstvení kostýmů a líčidel (například portrét She Is Beginning to See, který vytvořila Victoria Sin na ubrousek pouze pomocí kosmetických produktů určených ženám), jindy naopak pracují s principem odhalování těla. Častým prvkem se zde stává ženské ňadro, které se ale nachází na místech, kde bychom je nečekali, a nese nový význam. Je tomu tak třeba na surrealistické fotografii Birgit Jürgenssen, kde tvar ženského prsa tvoří linii bicepsu v siláckém, typicky mužském gestu. Autorce se tak povedlo vtipným a originálním způsobem upozornit na deformované představy o reprezentaci žen. Jiný přístup zvolila izraelská umělkyně Oreet Ashery, která si během let stvořila alter ego v podobě mužského ortodoxního žida jménem Marcus Fisher. Na snímku jej vidíme v tradičním černém kabátu, pod nímž z bílé košile vylézá ven ženské ňadro, které si postava přidržuje v ochranném, skoro až mateřském gestu. Autorka tak prozkoumává své náboženské a kulturní kořeny – jak sama říká: „Je to můj vlastní způsob, jak být viditelně židovská, je to má cesta k judaismu.“

Výstava Drag: Self­-portraits and Body Politics působí znepokojivě, nikoli však svým místy explicitním obsahem, ale spíše tím, jak nás dokáže učinit svědky naší vlastní předsudečnosti a omezenosti. Pokud by však někomu uniklo hlavní sdělení výstavy, může si je přečíst v přidruženém obchodě se suvenýry: na hrnečcích a diářích je natištěná duha s jednoduchým návodem: „Be nice.“

Autorka je historička umění.