MC, Roman Radkovič Collective 2018
Radost z poslechu Zlatých hitů může snadno vystřídat úzkost – z toho, že by tato působivá kakofonní hudba mohla uvíznout ve sféře kuriozit. Že sociální status hudebníků – klientů psychiatrické kliniky v Tavíkovicích – je tak velké břemeno, že většina posluchačů nebude schopna vnímat jejich hudbu jinak než s předsudky. Předsudečný despekt vlastně nepředstavuje takový problém jako přehnaně vstřícný a shovívavý postoj, zavánějící paternalismem. V některých společenských kruzích je ostatně běžné, že si lidé jakékoli jinakosti cení víc než sami sebe. Zlaté hity si přitom zaslouží, aby se z jejich poslechu nestal projev charity. Je namístě si připustit, že některým uším bude hudba tohoto druhu vždycky znít, „jako by sralo milion bobrů a k tomu čtyřicet chcalo a sto zvracelo“ (osmiletý syn mé kamarádky po poslechu kapely Teenage Jesus & the Jerks), bez ohledu na to, jestli ji vytvářejí pacienti z psychiatrie nebo třeba Lydia Lunch, a že je to naprosto legitimní. Osobně nahrávku vnímám jako zábavný a současně velmi znepokojivý komentář ke stavu světa: „Potápí se Titanic… Jsou tam lidi, jsou tam lidi, jsou… Potápí se děti, potápí se lidi… Některý se zachraňujou, některý ne… Potápí se Titanic…“ Idylická atmosféra volně přechází v horor a zcela nesourodé hudební prvky a strohé, repetitivní texty se skládají v natolik kompaktní a sebevědomý celek, že je bezpředmětné ptát se, z jakého nadání či z jakých omezení nahrávka vznikla. Jednoduše řečeno: velká hudba.