Neznámý autor české kroniky „tak řečeného Dalimila“ nemá u progresivních čtenářů dobrou pověst. Jeho dílo nadouvá vlny českého nacionalismu, namířeného v tomto případě proti Němcům. Občas se u Dalimila hledá zdroj tohoto postoje. Je bojovníkem za zemskou obec, společenství majetných šlechticů, kteří cítí čím dál větší ohrožení ze strany jiných lidí s jinou řečí. Při zdůrazňování nepřátelství mezi dobrým českým jazykem a němčinou, která vlastně žádnou řečí není, protože ji užívají lidé „němí“, kronikář občas opustí i hranice své vlastní aristokratické komunity. Kníže Oldřich toužící po Boženě tak volá: „Radějí sě chci s šlechetnú sedlkú českú smieti, než králevú německú za ženu jmieti!“ K tomu pak dodává, že „každému srdce po jazyku svému“ a děti německé šlechtičny by se pod vlivem matky odrodily. Samá řeč o krvi a půdě, zdá se.
Jak ale vznikly jednotlivé národy, kronikářovy „jazyky“? Z hříchu pýchy u babylonské věže. Při této společné práci lidí proti Bohu se „jazyky zmýlily“, dřívější bratři si přestali rozumět a každý z nich pro sebe ustavil jiné mravy. A právě v otázce mravů „Dalimil“ ne vždy hladí Čechy po srsti. Za všechnu jejich bídu Němci nemohou, první zlo do jazykové komunity vešlo zevnitř a stálo přímo u jejího zrodu. Otec zakladatel, charvátský lech Čech, totiž začíná svou pouť na sever proto, že se doma dopustil „mužobojstva“, vraždy. V tomto bodě může vladyka připomínat Mojžíše, který při obraně bitého Hebrejce zabil Egypťana a pak se stáhl do země Midján, odkud se po čase vrátil veden Hospodinem, aby vysvobodil svůj lid, ten vyvolený.
Plemeni Čechů ovšem v kronice vyvolenost schází a již v bájných časech je vnitřně rozděleno. Nejen na ty reptající a věrné, jako Izraelité putující po poušti, ale hůř a tělesněji – podle pohlaví. Po osídlení země vládne zlatý věk, všechno jmění je společné a nikdo nemusí krást ani zabíjet. Stejným způsobem jako rádla a motyky však Češi sdílejí i ženy a z toho plynou nesnáze. Když po smrti dobrého soudce Kroka začíná rozpory řešit jeho dcera Libuše, vzbouří se muži proti ní a chtějí namísto ní knížete, mužskou ruku. Libuše na své sesazení prvními českými šlechtici reaguje konstruktivně, konstatuje ovšem, že se jí děje křivda, a velebí jednotu „obce“, již právě tito předáci narušili. Libušino proroctví, načrtávající základ státu, pak odhaluje jeho vratkost. A spor pohlaví jde dál, až k dívčí válce, ve které opět stojí mužská a ženská krev v „jazyce“ proti sobě, až do konečného vítězství mužů vedených knížetem – tedy moci, před jejíž tvrdostí a snadnou zneužitelností Libuše varovala. Po přijetí křesťanství se situace poněkud uklidní, na scénu nastupují rozpínaví Němci, kteří ve zbytku textu slouží jako neproblematičtí, cizí antagonisté. Komunita však zůstává latentně konfliktní, vnitřně rozdělná – i v poslední kapitole, na samém konci, se kronikář hlásí k Libušinu proroctví a vyhlašuje, že tato soudkyně „v své řeči nikdy nezkřivila“.
„Dalimil“ se zabývá Čechy, přes všechen nacionalismus však zůstává křesťanským univerzalistou. Svou kroniku píše ve stínu biblických dějin, na jejichž počátku vidí hřích. Nejen ten babylonský, ale také ten Adamův v ráji. Vše lidské u něj stojí na hliněných nohou – i komunita jazyka, půdy a krve. Kolos národa se otřásá, jeho pěst nedrtí tak pádně, jak by mohla. Něco drhne v jeho soukolí. No, snad to bude (byť i ve jménu jiných univerzalismů) drhnout dál.