Přeložil Petr Ch. Kalina
Větrné mlýny 2017, 356 s.
Román ukrajinské spisovatelky Sofije Andruchovyč se odehrává ve městě, které v literárním světě proslavil její otec Jurij. Události v haličském Stanislavově roku 1900 jsou líčeny služkou Stefanií, jež vyrostla jako sirota v rodině váženého doktora společně s jeho dcerou Adelou a po doktorově smrti svůj život i soukromí obětuje této nepraktické rozmazlené ženě a jejímu muži Petrovi. Děj knihy, odehrávající se v extravagantní secesní vile, nabízí silná emocionální pohnutí ženských postav, multietnickou společnost, iluzionistu a nemluvné dítě s abnormálními schopnostmi, trochu magické atmosféry upomínající na Bruna Schulze, art nouveau, milostnou zápletku a zradu i následné odhalení života v iluzi ochranitelské posedlosti. A také je tu spousta detailně popsaných dobových propriet a kulis, jejichž hustota hraničí s fetišismem. Autorka chtěla vzdát poctu rodnému Ivano-Frankivsku v jeho nejlepší éře, ale jak je patrné, při popisu starých dobrých časů na periferii střední Evropy je snadné sklouznout k idealizaci a sentimentu. Román tak může sloužit k zamyšlení, jestli toho c. a k. mocnářského haraburdí už v literatuře posledních desetiletí nebylo dost a zda by se manýrismus spojený s obdobím monarchie neměl na nějaký čas odložit do literárního vetešnictví. Ovšem kniha to není špatná, mimo jiné kvůli posledním stranám, na nichž nastává tušený zlom: dosavadní vypravěčská perspektiva a tím pádem i důvěryhodnost služky Stefanie je náhle zpochybněna – a ve vzduchu visí katastrofa.