Svoboda být ženou­-monstrem

„Drahý Dicku,“ píše spisovatelka Chris Kraus v knize I Love Dick, „co se teď děje mezi ženami, je nejzajímavější na světě, protože je to nejméně popsáno.“ Kniha poprvé vyšla v roce 1997, ale manifestem – nebo spíš sabotáží jistého druhu literárního manifestu – se stala až po druhém vydání v roce 2006. Chris Kraus nastolila témata a otevřela otázky, které provokují i poskytují útěchu dodnes. Letošní české vydání knihy v nakladatelství Tranzit je proto stále aktuální.

Drahý Dicku

Kniha začíná popisem téměř banální situace – jde o erotické vzplanutí devětatřicetileté experimentální filmařky Chris Kraus ke kulturnímu kritiku Dickovi během jedné prosincové večeře v Los Angeles, které se účastní i její manžel, postarší univerzitní profesor Sylvère Lotringer. Manželé, kteří se již pár let vzájemně vzrušují spíše sdílením svých myšlenek než společné postele, poté pomocí „fiktivních“ dopisů Dickovi rozebírají celou situaci, dekonstruují i konstruují ji zároveň a vymýšlejí „projekt“, který by z této podivné události mohl vzniknout a který by pomohl umělkyni Chris znovu se přiblížit objektu její touhy. Celá tato historka, jež se rozvíjí v první části knihy, nazvané Scény z manželství, může na čtenáře a čtenářky působit dost bláznivě, dokud si nezjistí, že navzdory známé formulce o smyšlenosti postav v úvodu knihy jde o skutečné postavy i reálný příběh. Sexy kovboj Dick/lamač srdcí je ve skutečnosti Dick Hebdige, autor proslavené studie Subkultura a styl z roku 1979 (česky 2012).

Psaní knihy, jež původně ani neměla být knihou, je pro Chris Kraus jakousi terapií, koláží milostných dopisů, deníkových záznamů a kritických esejů. Ty jsou momentální reakcí i nástrojem katarze, která nastala v podivném okamžiku jejího života. Tehdy ji doslova přepadly city – evidentně nenaplnitelné – k muži, jenž opětování takového druhu emocí ani nebyl schopen. Zároveň se na půli cesty zasekla i její filmařská kariéra, kterou mohla provozovat jen díky profesorské dráze svého muže. Cítila se jako doprovod, jako „+ 1“ z večírkových seznamů pozvaných hostí. Když si ale myslíte, že vás nikdo neposlouchá, křičíte nejupřímněji. A Chris se navíc rozhodla tento svůj výkřik bedlivě pozorovat a analyzovat v kontextu jiných ženských hlasů v literárních a uměleckých dějinách. Tedy hlasů, které odkrývají pocity ponížení a trapná selhání a jejichž výpovědi jsou natolik osobní, že nepronikly do kánonu, protože budí hrůzu a stávají se příliš tělesnými.

Valit se jako sliz

„Proč je ženská zranitelnost pořád přijatelná, jen když je neurotizovaná a osobní, když se živí sama ze sebe? Proč je pořád tak nepochopitelné, že pojímáme zranitelnost jako filozofii, tedy s jistým odstupem?“ Chris Kraus v kontextu této filosofie prozkoumává životy a díla žen­-monster, jež se vyznačují neúnavností při zkoumání skutečného stavu věcí odkrýváním detailů ze svého života, v neúprosné snaze přijít věcem na kloub bez ohledu na trapnost nebo ponížení. „Objektivní fikce“ slavných autorů/mužů­-géniů, v nichž jsou reálné postavy a autobiografické události většinou vkusně maskované a neotravují sebeodhalováním, v tomto srovnání působí povýšeně a chladně.

Francouzská filosofka Simone Weil, guatemalská aktivistka Rigoberta Menchú, americká spisovatelka Jane Bowles, umělkyně Hannah Wilke, zpěvačka Janis Joplin, básnířka a umělkyně Diane di Prima, básnířka Alice Notley, novozélandská spisovatelka Katherine Mansfield, Virginia Woolf, americká spisovatelka Kathy Acker – inspirátorky­-monstra, nezastavitelný valící se sliz, neutišitelné performerky nedokonalých životů bez tajemství. Chris Kraus analyzuje jejich životy a interpretuje jejich díla, ale nedémonizuje tyto autorské postavy, jak se to děje v tradičních dějinách umění. Jak uvedla v nedávném rozhovoru v Muzeu moderního umění v Louisianě – nikdo není soběstačný (i když jde o jednu z feministických premis), celá evropská literární tradice stojí na kanibalizování druhých.

I love Dick je také knihou věnovanou neznámým umělcům a umělkyním tvořícím v New Yorku v sedmdesátých a osmdesátých letech, jimž chybělo štěstí na lepší společenské podmínky nebo odhodlání ke kompromisům nezbytným při postupu v sociální hierarchii. Chris Kraus tu píše o svých přátelích a evidentně se cítí být jednou z nich. Odkrývá (současný) svět prekarizovaných, nemožnost důstojného života a společenské pozice i životní reálie známých autorů. Zmiňuje například státní podporu pro veterány, která v USA umožnila po druhé světové válce desítkám umělců v klidu žít a tvořit, což je dnes téměř nemožný stav.

Podobně tematizuje pozici žen během „zlatých“ sedmdesátek v New Yorku, kdy se mnoha umělcům podařilo proslavit, zatímco jejich kolegyně si vydělávaly na nájem striptýzem a dnes se živí jako produkční, kurátorky nebo asistentky. Často proto, že svému hlasu v souladu s nastavením tehdejší oficiální umělecké scény nedávaly náležitou váhu, navíc jejich umění jaksi nerezonovalo, nebylo dostatečně abstraktní, univerzální, „metafyzické“. Zmiňuje také umělkyni Hannah Wilke, která se ve svých performancích a fotografických inscenovaných autoportrétech z té doby dokázala odkrýt až na hranici snesitelnosti a byla označována za narcisistku.

Zábavný je i popis oslavy padesátých narozenin Josepha Kosutha, konceptuálního umělce žijícího v New Yorku, kam byla Chris pozvána jako doprovod svého muže: „šla jsem na Josephův večírek, mezi Josephovy přátele, lidi (s výjimkou obchodnic s uměním a nás doprovodů většinou muže) z počátku osmdesátých let, takže jsem čekala povýšené zacházení a ignorování“.

Psát feministicky

„Být ženou znamená být uvězněná v oblasti pouhé psychologie. Nezáleží na tom, jak věcnou nebo obsáhlou vizi světa žena formuluje, kdykoliv ta vize obsahuje její vlastní zkušenosti a emoce, upře se dalekohled vždycky zpátky na ni,“ píše Chris Kraus. Uspět v patriar­chálních hierarchiích znamená nikdy nevypadnout z dobré formy. A to je přesně to, co se Chris Kraus v polovině devadesátých let stalo. Toto vykolejení v profesní i osobní sféře a dopisy Dickovi byly začátkem její spisovatelské dráhy a jejího feministického psaní (ačkoli do té doby se jí nedařilo být takto osobní ani psát si pravidelně deník). Takové psaní umožňuje narušit zaběhnutá pravidla uměleckých scén, sdílet otevřeně své pocity a zároveň si zachovat odstup potřebný k analýze.

Kniha, která byla nyní konečně přeložena do češtiny, může mnohým z nás přeprogramovat omezené vnímání vlastních možností nebo rozšířit pocit vnitřní svobody. Být feministkou znamená vytvářet vlastní pravidla sebevyjádření a najít a po­­užívat svůj hlas – bez snahy o dosažení dominantního společenského postavení.

Autorka je kulturní teoretička.