Autorský kolektiv v čele s režisérem Janem Antonínem Pitínským a dramaturgem Matějem Nytrou inscenaci ’68 charakterizuje jako „hravou esej a volání po avantgardě“. Jejich snaze po padesáti letech reflektovat události bouřlivého roku nelze upřít nadhled, aktuálnost bohužel ano.
Na první pohled je celý tvar inscenace brněnského HaDivadla s všeříkajícím názvem’68 koncipován jako polemika dvou filmů: Číňanky (1967) Jeana-Luca Godarda a Ukradených polibků (1968) Françoise Truffauta. Zatímco Godard považoval svůj kritický a subverzivní film zpětně za falešný, Truffaut v Ukradených polibcích záměrně dobové události potlačil. Pro inscenaci tak byla zásadní otázka, nakolik člověk může „žít dobou“ a nakolik se jedná o generační střet. Podle tohoto klíče, zdá se, byl rozdělen rovněž celý herecký soubor HaDivadla. Na začátku přichází skupinka „starších“ k zavřenému kinu s nápisem „Musée du Cinéma“, čímž scéna evokuje film Bernarda Bertolucciho Snílci (2003), který se vrací do roku 1968 v Paříži. Následně jsou smeteni skupinou „osmašedesátníků“, představovaných mladší částí souboru.
Všechnu moc imaginaci?
Mladší herci, ztvárňující revolucionářskou buňku z filmu Číňanka, začínají „zacyklenými“ gesty, která jsou pro režiséra J. A. Pitínského typická. Krátkými, ale o to groteskněji zveličovanými sekvencemi pohybů, které se velice rychle stávají pro každou postavu typickými. Tuto stylizaci herci sice velice rychle opustí, postupně nicméně používají množství scén a doslovných odkazů na Godardův film – jsme svědky jakéhosi natáčení filmu na divadle. Scény se skupinkou starších se porůznu opakují, až jsou odvezeni v dobytčáku po kolejích s nápisem „Všechnu moc imaginaci!“ – heslem, které francouzští revolucionáři z roku 1968 převzali od surrealistů.
Poté se scéna radikálně promění, vidíme „starší“ skupinku v depresivní hospodské atmosféře Československa (osmdesátých let?) vzpomínat na dřívější časy, snad právě na osmašedesátý. V tomto závětří zaznívá několik dalších odkazů, například na Kunderovy Majitele klíčů (1962), z nichž patrně celý tento obraz čerpá onu pohodlnost, s níž se dějiny nechávají projít kolem. Zde se dostáváme k druhému stěžejnímu tématu: Šlo francouzským i československým progresivně smýšlejícím v osudném roce 1968 vlastně o totéž, nebo ne? Inscenace se ve své „československé“ části zastavuje právě a jen u oné apatie. Po skončení tak připomíná spíše historickou mozaiku, u které musí divák vynaložit značné úsilí, aby si vytvořil paralely s dnešní dobou.
Ve zběsilém tempu
Samotný tvar komunikoval zrychleným jazykem devadesátých let, což se zdá být v ostrém kontrastu se současnou dramaturgií HaDivadla, která se zaměřuje spíše na pomalejší temporytmus, zpochybňování reality a nové podoby realismu. Z inscenace ’68 zůstávají v paměti spíše dílčí výstupy. Přesvědčivé (a vypointované) byly ty Zbyška Humpolce, Táni Malíkové nebo nové posily HaDivadla Marka Kristiána Hochmana z první části inscenace. Některé střípky či mikrosituace na premiéře vyzněly trefně a vtipně („mikrob“ Jiřího Svobody nebo „nové texasky“ Cyrila Drozdy), většinou se ovšem jakákoli budovaná nálada či atmosféra zhroutila ještě dříve, než dostala větší šanci. Klipovitost, která by teoreticky mohla odpovídat avantgardní (a na jevišti přímo rozebírané) fascinaci filmem, v komorním divadelním prostoru HaDivadla bohužel nefunguje. Divák tak má před sebou silně asociativní, fragmentární scénář, poskládaný z nepřeberného množství narážek pro velmi poučené milovníky filmové kultury, v kombinaci s pravověrnou postmoderní (spíše eklektickou) režií, což je koktejl, u kterého se dá jen stěží udržet pozornost.
Inscenace nejvíce působí jako cinefilská pocta francouzské kinematografii a je také nejsilnější v momentech, kdy přebírá situace z filmu (ovazování tváře bandáží jako rekonstrukce Číňanky a podobně). Bohužel se ve výsledku příliš nesnaží zodpovědět většinu otázek, které si klade. Přes zjevně smysluplný a sympatický záměr je počet lidí, kteří by si tuto inscenaci – vzhledem ke značnému množství narážek pro zasvěcené – mohli naplno užít, hrubým odhadem velmi malý.
Autor je divadelní režisér a publicista.
Matěj Nytra a kolektiv: ’68. Režie J. A. Pitínský, dramaturgie Matěj Nytra, scéna Milan Nytra, kostýmy Anna Chrtková a Kateřina Kumhalová, hudební spolupráce Richard Dvořák, asistent Miroslav Lukačovič, hrají Jiří Svoboda, Zbyšek Humpolec, Mark Kristián Hochman, Táňa Malíková, Magdalena Straková, Miloslav Maršálek, Simona Peková, Kamila Valůšková, Jan Lepšík, Cyril Drozda, Marie Ludvíková, Miroslav Kumhala, Kateřina Kumhalová. Premiéra 12. září 2018, HaDivadlo, Brno.