Kdo by si pomyslel, že právě naše doba splní sto let staré sny revolučních bolševiků o splynutí literárního a politického diskursu? Tak dlouho mezi nimi čněla nepřekonatelná zeď. Moderní literární diskurs si žádal ingardenovská místa nedourčenosti, a čím byl modernější, tím víc chtěl i iserovská prázdná místa. Základem politického diskursu naopak býval program, tedy sdělení maximálně koherentní a jak čert kříži se vyhýbající jakýmkoli protiřečením, neurčitým ambivalencím a subverzím. Literaturu lidé četli kvůli emocím, politice vládl střízlivý rozum. Dnes je konečně zeď zbourána.
Po léta stáli nebožáci před volbou, zda do knihovny, nebo na schůzi. Dnes literární connoisseur hoduje na té vybranější literatuře, i když jen prochází ulicemi. A volební kampaň, to je jeho nový knižní čtvrtek i měsíc knihy v jednom. Že volební debata je novou formou někdejších dramat, chápe jistě každý. Tweet, ten báječně dekontextualizovaný výkřik, je novodobým haiku, výrazem fragmentarizace, v níž postoj ke světu ční, na dřeň oproštěn od jevového balastu. Ale protože žijeme v době vizuální, skutečný expert ví, že vrcholem je kampaňový vizuál, tedy plakáty a klipy. To jsou naše minutové romány, schopné syntetizovat stovky stránek románů starých, upovídaných a mnohoznačných. Vynález Altenbergův teprve nyní skýtá šťavnaté plody.
Před padesáti lety vyhlásil Roland Barthes smrt autora. Dnes slavíme opět jeho vzkříšení a po právu se klaníme tvářím na rouškách nesených agenturními píáristy, těmito avantgardními Veronikami naší doby. Politik je básníkem dnešní doby. A tudíž současná kampaň umně využívá víc literatury, než kolik jí má v malíčku dnešní maturant. Stačí jen s obdivem a úctou se kochat.
Vrcholem je letos jednoznačně odvážná adaptace Kafkova Zámku, do níž se pustil elitní tým ing. Babiše. Koncept nedosažitelného sídla, které je odevšud vidět, ale cestu k němu (v soudobém provedení přirozeně transponovanou do motivu mobilního čísla) mají jen vyvolení a posvěcení. Národové primitivní by jistě barbarsky hned křičeli: „To je přece idea klientelismu par excellence! Tím se říká, že zástupci ANO zavolají a Vůdce jim vše podpoří, zatímco starosta z jiné strany může mít projekt sebelepší, ale nebude mít kam volat, takže neprosadí ani novou lavičku na návsi. Kde zůstává idea rovné soutěže všech stran?“ U nás takové neporozumění nehrozí. Díky starostlivé péči o humanitní vzdělání, poskytované po léta napříč stranami, nehrozí ani v nejzapadlejší vísce, ba ani v Ostravě, že by snad někdo zakolísal a svou responsi uchopil takto doslovně. Každý chápe figurativní, metaforický rozměr, tedy odvážně hyperbolizované téma zeměměřiče K. jakožto přivandrovalce, který na zámek nikdy nedojde, protože mu „v cestě stojí systém plný politikaření a lobbistů“. Proč by se takový měl vůbec o hlasy ucházet? Proč ztrácet čas i peníze přebíráním všemožných zeměměřičů, když už od Kafky víme, jak je vše zprostředkované a nejisté, vydáme-li se cestou z vesnice na zámek. Je přece mnohem efektivnější, když se pozice obsadí ze shora, tak jako v každé dobré firmě.
Sociální demokracie je stranou tradiční, a proto i její kampaň pracuje s tradicí. Využívá básnické zkratky, role opakování a vztahu slova a obrazu. Pan Hamáček má na skle úhledně předtištěno „Kratší pracovní doba“, tak tento slogan vlastnoručně podepíše a řekne: „Prosadíme kratší pracovní dobu“. Mohlo by se to zdát minimalistické, ale klip zjevně odkazuje i na Meyrinkovu povídku GM, jejíž hrdina vryl rafinovaně svůj podpis dokonce do ulic Prahy. Aktualizuje se tak plodná otázka foucaultovské funkce a hranic autorství a paralelně s tím se klade i sžíravá, po týdny v mysli hlodající existenciální otázka: Existuje něco, co by nám slavná soc. dem. odmítla slíbit, kdybychom po tom zatoužili?
TOP 09 se naopak odvážně pokusila oživit tradici budovatelského románu. Její lídr se vydá z domova do práce s tubusem v jedné a psem na vodítku v druhé ruce. O psa cestou přijde; tak jako musel nechat Václav Řezáč v Bitvě potratit nebohou Zdenu Bagárovou, neboť pak by i s Bagárem dělali na dítě nesocialistické „ťuťuťu ňuňuňu“, anebo by naopak byli za krkavčí rodiče, musí i primátorský pretendent odhodit vše. Plán, který z tubusu Jiří Pospíšil vytáhne, naopak vzbudí nadšení kolektivní a všichni náhle vědí, jak se řídí taková Praha. Jako dvojpatrový autobus, který v klipu bohužel nikam nejede.
Okamurův elektorát s četbou teprv začíná, proto akademici a manažeři v SPD na plakáty uvážlivě zvolili jednoduchý motiv ze Star Wars: Tak jako má Luke v zádech stín Obi-Wana Kenobiho, mají i lokální kandidáti vedle sebe Okamuru. Předvolební minimalistický spot manželů Žižkových a paní Hruškové však klade laťku mnohem výš: Vnímatel se musí vyrovnat s homonymií kolektivního „To my jo“ (Jako že my ano, my SDP volíme), které je zároveň oslovením nejvyššího individua. Zvládají-li tuto poetickou rafinovanost, jistě nehrozí, že Tomia na plakátech pochopí jako hologram Arnolda Rimmera.
Nestyďme se tudíž za slzy štěstí, deroucí se do očí dojetím, že žijeme v době, která dávné sny učinila každodenní realitou. Nečekejme už na velký román, je všude kolem nás.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.