Vybalancované těleso

Existuje mnoho nešťastných způsobů, jimiž mohou skončit námluvy elektronických hudebníků s komorními orchestry: smyčcové sekce v pozadí postrockových legend, roztomilé orchestrální simulace syntezátorů, nebo naopak pietní ševelení elektroniky, jehož úkolem je oživení orchestrálního zvuku. Nová společná nahrávka londýnského producenta Darrena Cunninghama, známého jako Actress, a London Contemporary Orchestra, která pod názvem Lageos vyšla u vydavatelství Ninja Tune, se podobným scénářům vyhýbá, i když se nedá říct, že zrovna bezpečně. Spolupráce ovšem byla většinou recenzentů přijata s až podezřelým nadšením a je třeba přiznat, že samo album, založené na zvláštní syntéze orchestrálního a lo­-fi elektronického zvuku, zní zajímavě. Vzhledem k dosavadní kariéře obou aktérů jde ale spíš o zajímavý experiment než o přelomovou nahrávku.

Něco známého

Actressova spolupráce s London Contemporary Orchestra začala výzvou k víceméně improvizovanému koncertu na zakázku globální streamovací platformy Boiler Room. Londýnský orchestr byl přitom v pozici zkušeného, etablovaného souboru, který má za sebou řadu prestižních spoluprací, mimo jiné s Radiohead, Stevem Reichem nebo ­Biosphere. Jde o soubor, který dokáže být inovativní, současně je ale hudebně profesionální a přesný a nevyhýbá se ani poměrně komerčnímu zvuku. Před nedávnem ostatně vydal kompletní smyčcové party ze soundtracku k poslednímu dílu Vetřelce (Alien: Covenant, 2017) jako virtuální nástrojovou banku. Oproti tomu Actress se ke spolupráci připojil jakožto inovativní tvůrce z prostředí elektronické scény, s pověstí uvolněného inovátora s juvenilní zálibou v detroitském technu. Na svých šesti albech se během posledních deseti let propracoval k osobitě rozvolněnému zvuku, který je postaven na nepřeberné zásobě historických syntezátorů (jež Actress údajně nakupuje jen podle vzhledu) a také na široké paletě samplů z komerční i vážné hudby. Zvukově jde o poměrně nepředvídatelnou směs různých žánrových i zcela nezařaditelných poloh, se kterou navíc britský hudebník pracuje spontánně a intuitivně. Materiál opakovaně přestříhává, deformuje, smyčkuje a sestavuje do nečekaných kombinací a polyrytmů, o kterých sice otevřeně říká, že vycházejí z techna, rozhodně však jde o „non­-dance music“.

Strategie nekonečného improvizačního přestřihávání zvukové stopy a balancování mezi abstraktním zvukem a náznaky rytmů je nejzřejmější na Actressových zatím nejoceňovanějších albech RIP (2012) a AZD (2017). Na první poslech je patrná především synth­waveová atmosféra, která se však při podrobnějším poslechu prolamuje do zvláštně kontrastních poloh, odstíněných spíše barvou a jemnými stylovými nuancemi. Někdy přejde k uspokojivým, téměř ambientním souzvukům, vzápětí se vynoří ostré a pravidelné techno rytmy, které však obratem mizí nebo se rozkládají ve zvukových vlnách ambientního pozadí. Actress jednoduše zní neustále jako „něco známého“, ale nedokážeme přesně říct co, a než to zjistíme, hudba se opět změní. Pocit jisté familiérnosti přitom nevychází ani tak z konkrétních melodických postupů, jako z charakteristického zvuku celých nahrávek nebo žánrů.

Mimoděčný poslech

Pro Actressovu produkci je typický neustálý moment překvapení, založený na technice cut’n’paste, ne nepodobné klasickým manipulacím magnetofonového pásku. Sám Actress popisuje svou tvůrčí metodu jako nepřerušovaný mnohahodinový sled experimentů, který zaznamenává, posléze mnohokrát reviduje, uhlazuje a sestavuje do kompaktnějších tvarů. Současně při práci poslouchá dvě komerční radiostanice, z jejichž vysílání si příležitostně vybírá zajímavá místa a vkládá je do skladeb. Jeho hudba odráží permanentní neklid, přehlcenost žánry, ale i snadnou dostupnost hudby všemožných období. Zvuková nedůslednost a lehkost souvisí i s povahou běžných digitálních formátů – Actress s oblibou kombinuje různá zkreslení, jak je přinášejí digitální překomprimované mp3 nebo zastřené internetové streamy.

I když jsou jeho kompozice mnohovrstev­né, v podstatě vycházejí z mimoděčného poslechu hudby hrající neustále kdesi v pozadí. Téměř navzdory akustické ekologii tak ­Actress opakovaně prokazuje, že i ve zvukovém smogu lze najít místa křehkosti a intimity. Je s podivem, s jakou lehkostí se pohybuje v jinak iritujícím množství snadno dostupné a takřka všudypřítomné hudby a kolik emocionálních poloh odtud dokáže vytěžit. Jeho nahrávky jako by svědčily o nemožnosti úniku z civilizačního akustického oblaku – jsou určeny pro generaci posluchačů, která se zabydlela v prostředí neustále běžících zvukových stop (a dnes už i pohyblivých obrazů) a považuje je za přirozenou součást svého životního teritoria. Actress se všudypřítomnou hudební produkci nesnaží přehlušit ani dojít k ultimativní organizaci roztříštěného zvukového materiálu. Místo toho v dané situa­­ci jednoduše nalézá místo komfortu, dokáže se v tomto sonickém prostředí intuitivně pohybovat a přitom zaostřovat na nečekaná, poetická, nebo naopak zneklidňující spojení. Jsou­-li jeho desky označovány za ambientní, měla by tím být myšlena právě Actressova uměřená vzdálenost od městského hudebního šumu s důrazem na zvuky v pozadí.

Vyvážený výsledek

V případě letošního alba Lageos, nahraného spolu s London Contemporary ­Orchestra, bylo jasné, že bude nutné najít nové způsoby, jak zacházet s orchestrálním zvukem. V některých místech se soubor, jehož členové zároveň autorsky přispívali k jednotlivým skladbám, téměř organicky propojuje se syntetickými nástroji – někdy až do té míry, že vlastně nevíme, jde­-li o elektroniku, samply, nebo živě hrané party. Actress pracoval i se samotným zvukem orchestru, když některé pasáže zaznamenal, přepracoval a vrátil hudebníkům k interpretaci nebo k dotvoření. Vrcholem alba je v tomto ohledu skladba Momentum, která snad i parafrázuje fenomenální remix Bryarsovy skladby The Sinking of the Titanic od Philipa Jecka. Actress zde přes přelévající se orchestrální souzvuky hraje jen jakési elektronické šumy, jež zní v pozadí, a nebojí se vypjatě emocionální smyčce po chvíli utlumit, takže posluchače zanechá na několik minut v tichu, jen s praskáním elektrických výbojů.

Jinou, méně příjemnou polohou jsou odkazy k finální epizodě konzervativního amerického postrocku devadesátých let, založeného na prvcích improvizace, zvuku smyčců a mírně komplikovanější rytmice. A pak je tu řada skladeb, které zní buďto spíš jako Actress, anebo spíš jako London Contemporary Orchestra. Jednotícím momentem je v každém případě snaha o rovnováhu, ať už jde o fúzi elektronického a akustického zvuku, smíření amorfnosti a řádu nebo o propojení organičnosti a mechaničnosti. A to se daří. Skutečně máme pocit, že jde o jednotné, vybalancované těleso. Tato vyváženost a kultivovanost nepochybně zpřístupňuje nahrávku širšímu publiku – je těžké ukázat na cokoli, co by nepříjemně vyčnívalo. Nepředstavuje ale právě tohle problém? Sledujeme spolupráci dvou sebevědomých tvůrčích identit, které profesio­nálně a kultivovaně dospějí k výsledku, jenž vlastně už nemá čím překvapit. Spolupráce orchestrálních hráčů s producentem, jako je Actress, by přitom mohla zahrnout i riskantnější polohy, v nichž by se zvýznamnily tenze mezi tradičním a novátorským, konzervativním a frivolním nebo vysokým a nízkým.

Autor je mediální umělec a pedagog FAMU.