Zatímco venku už jaro prohřívá zemi,
ty tady se mnou sedíš v místní kavárně,
zkřehlý, jak jsi měl kosti dlouho složené
v chladné hlíně, ještě jsi krapet roztřesený,
ale jinak ve formě, prohlížíš si místo,
kam jsi chodíval před osmdesáti lety.
Nic moc nového, co neviděl bys tu už tehdy.
Hlavně u duchů pozornost budeš mít jistou,
sirotek, jenž vyrostl péčí babiččinou,
pak připraven i o své město, když odjel jsi
do Anglie. Stesk ale nešlo obelstít –
jednoho dne tvá země změnila se v jinou.
Slunce venku vší silou oživuje plevel
v prasklinách chodníků a v dlažbě náměstí
s činžáky z devatenáctého století,
kdes bydlel. Popořadí nechává si předvést
květy a listy bříz, jasanů a olší
podél železničních náspů. A probouzí
zeleň i kolem plynojemu prorostlého rzí
tak zářivou, že z ní až přecházejí oči.
Zima už to má spočtené, jaro je zralé,
všude kolem nás míza vzlínat začíná.
Objednáme si: číšník s kérkou spatří nás,
jako dvě Braunovy sochy v tovární hale.
Postindustriální kavárna, spousta mladých
objímajících se párů, offline nebo na síti.
Vítej zpět! Cos tady nebyl – sám uvidíš! –
moc se nezměnilo, jen nenašel se žádný,
co by to zapsal jako ty. Co po všech letech
po tobě tu zbylo? Co zbude po komkoli?
Hledejme, zde je Brno o slunečném dni;
co nápověd a vzpomínek se do něj vejde!
Půjčíme si skateboardy a zkusíme najít
starou adresu podle nových cedulí.
Přízrak tvých rodičů spatříme na chvíli,
své dítě, tak plaché, zas doma přivítají.
Báseň v překladu Tomáše Fürstenzellera vybral Petr Borkovec