Elegie z kavárny Skøg Urban Hub

Památce Ivana Blatného

Zatímco venku už jaro prohřívá zemi,

ty tady se mnou sedíš v místní kavárně,

zkřehlý, jak jsi měl kosti dlouho složené

v chladné hlíně, ještě jsi krapet roztřesený,

 

ale jinak ve formě, prohlížíš si místo,

kam jsi chodíval před osmdesáti lety.

Nic moc nového, co neviděl bys tu už tehdy.

Hlavně u duchů pozornost budeš mít jistou,

 

sirotek, jenž vyrostl péčí babiččinou,

pak připraven i o své město, když odjel jsi

do Anglie. Stesk ale nešlo obelstít –

jednoho dne tvá země změnila se v jinou.

 

Slunce venku vší silou oživuje plevel

v prasklinách chodníků a v dlažbě náměstí

s činžáky z devatenáctého století,

kdes bydlel. Popořadí nechává si předvést

 

květy a listy bříz, jasanů a olší

podél železničních náspů. A probouzí

zeleň i kolem plynojemu prorostlého rzí

tak zářivou, že z ní až přecházejí oči.

 

Zima už to má spočtené, jaro je zralé,

všude kolem nás míza vzlínat začíná.

Objednáme si: číšník s kérkou spatří nás,

jako dvě Braunovy sochy v tovární hale.

 

Postindustriální kavárna, spousta mladých

objímajících se párů, offline nebo na síti.

Vítej zpět! Cos tady nebyl – sám uvidíš! –

moc se nezměnilo, jen nenašel se žádný,

 

co by to zapsal jako ty. Co po všech letech

po tobě tu zbylo? Co zbude po komkoli?

Hledejme, zde je Brno o slunečném dni;

co nápověd a vzpomínek se do něj vejde!

 

Půjčíme si skateboardy a zkusíme najít

starou adresu podle nových cedulí.

Přízrak tvých rodičů spatříme na chvíli,

své dítě, tak plaché, zas doma přivítají.

 

Báseň v překladu Tomáše Fürstenzellera vybral Petr Borkovec