Vracet se po čtvrtstoletí ke Kahudovu Baziliškovi je jako nahlížet do živého, rozvášněného muzea. Počátek devadesátých let, a na scéně se objevuje text, jehož funkce je mimo jiné i velmi časová: brutalista Slezák, někdejší dozorce z Jáchymova, jeho zvířátko a doktorka Eva se navzájem předhánějí, kdo ještě silněji vybičuje svou touhu, kdo ji nakrmí tím nejnemožnějším ovocem. Na několika málo desítkách stran tato trojice rozhýbe svět, který se z dnešního úhlu snad už může zdát jako něco zcela mimoběžného, neuchopitelného, nepoddajného rozumu, ale i odděleného od intuitivního vnímání estetické (ne)libosti.
Že by snad Kahudova prvotina plnila jen funkci kladiva, díky němuž se bylo možné probít z pevných zdí povoleného, schváleného umění osmdesátých let? Nemyslím; je až příliš zřejmé, že text je jakoby navrstven, že se tu naplno otevírá brána něčemu jinému, temnotě, která původně měla zůstat skryta, která ovšem nutně potřebovala vychrlit své obrazy a zaplavovat jimi nic netušícího čtenáře. Nahuštěné popisy, nesnesitelná atmosféra panující v bytě, kde vybuchuje vášeň, postele, na nichž se má odehrát prvotřídní násilí – to vše je proud, energie, která tryská odněkud ze světa zrušených, potlačených excesů. Pokud si někdo tehdy myslel, že Kahuda svým Baziliškem jen rozšířil možnosti literatury, že literaturu osvobodil od nařízené páralovské imaginace, od umrtveného slovníku, že ji vyvedl z ohrady tolerovaného umění, dnes, po zkušenostech nabytých v letech atrofované posametové svobody, by snad ze svého mínění slevil a připustil i jiná východiska. Že by snad tehdy šlo o literární terapeutickou sesi, během níž měly být otevřeny kasematy frustrací? S Baziliškem byl čtenář vhozen přímo na jeviště velkolepé žádostivosti, mezi lidi, kteří už najednou nechtěli rozlišovat mezi bolestí a slastmi. Měl se stát jedním z nich, musel být donucen k tomu přestat oddělovat povolené požitky od zakázaných. Měl se naučit akceleraci, která končí definitivní zkázou všeho a všech.
Tento terapeutický zákrok Kahuda vměstnal do hodně útlého prostoru. Pokud si vůbec dokážu představit zcela jiné medijní umění, v němž se autor zcela podřizuje vnějším procesům a dokonale je přetváří v ohromných, působivých obrazech, pak je to tato kniha; spisek, do nějž jsou stlačeny rigidní rámce a zároveň i výbušné síly, které je mají rozrušovat. A říkám si, že je opravdu ohromná škoda, nebyl-li tento text ihned zařazen mezi nejdůležitější literární díla, o nichž nutno hovořit na středních školách, a především pak na učilištích – tam, kde se ještě dlouhá léta hnojily mozky klasikou národního obrození. Jak by na nás tehdy působil Kahudův spisek, si dnes snad už ani nedokážu představit. Byl by to vlk, který vběhl mezi zpitomělé ovce v ohradníku.
Co ovšem vím jistě: že tehdejší naše nálada, která neustále těkala mezi úplným vytržením ze všeho nového a letargií, by byla zcela kompatibilní s lačnivým konzumerem, soudruhem Slezákem. Tento Baziliškův milenec by nás byl vedl rovnou ke slunci a tam nás také zanechal svému osudu. Splnil by tak snad tu nejdůležitější úlohu literární postavy: žádné opatrné didaktické odhalování nebezpečí života, ale tvrdá konfrontace, během níž může být odkryto to nejpodstatnější, co zrovna organizuje chod světa.
Jenže takhle se příběh okrajové literatury nikdy nepíše. Bazilišek – i podle obav tehdejšího recenzenta Studeného – se málem stal obskurním dokladem procesů rozvolňování estetických hodnot. Zůstal dokonale uvězněn v parametrech uměleckého ghetta, které mimo jiné i díky němu odvyklo zákazům a potlačování. Tam, kde mohl udeřit plnou silou a obrazně pojmenovat širší dění, zůstalo zaděláno na průšvih nové vlny prudérnosti.
Václav Kahuda: Příběh o baziliškovi. Artforum, Praha 1992, 98 stran.