Rozhoupal jsem se letos – po několika letech – k cestě do tabookového Tábora. Cesta po kopcích Vysočiny, krátká návštěva věčně polomrtvého Humpolce, otevírání průzorů na Českou Sibiř a nakonec rychlé klesání do jižních Čech. Cosi zvláštního na té cestě je, necelé dvě hodiny v pohybu napříč vysídlenými kraji, nahlodanými kůrovcem. A o to je zajímavější, že na jejím konci čeká možnost nahlédnout do nakladatelské kuchyně. Tabook je mi poslední příležitostí, jak úplně nezanevřít na provoz knižních veletrhů. Jsem vůči nim totiž zatrpklý, přiznávám, že davy, kterými je nutno se prodírat v Havlíčkově Brodě nebo na Světě knihy, jsou mi na obtíž. Stovky čtení, nekonečné diskuse, pohled na politiky, kteří se přišli vykoupat v ovacích, toť zážitek jen pro silné nátury. Odjíždím s tím, že Tabook je jiný, v paměti chovám vzpomínku na večer, během něhož jsem potkal pár známých, zúčastnil se bizarního vystoupení BKS a domů odjížděl s přiměřeným počtem nových knih.
A opravdu, stačí se jen projít Táborem, aby bylo jasné, že tohle město během několika let s Tabookem srostlo. Ve starém městě nacházím vývěsní štíty nejrůznějších výtvarných dílen, galerií a jiných míst spojených s vydáváním knih. Co činí celou tuto výroční záležitost zcela specifickým zážitkem, je absence davu. Město takřka zeje prázdnotou, po ulicích jen občas procházejí hloučky turistů, občas někde zahlédnu známé tváře. Na náměstí čelíme silnému větru, posloucháme muziku, v hospodě U Zlatého lva se po setmění pomalu rozjíždí těžkotonážní poetická mašina. Dobrý přítel mi líčí, jak tohle město vypadalo před třiceti lety, v době, kdy ho obývala vojenská posádka a fasády na domech byly náležitě okopány. Tam, kde je dnes cosi, co připomíná hobití město, se žilo v ghettu, město bylo divoké a nebezpečné. S přísunem peněz se všechno od základu změnilo; jediné, co zůstalo, je pivnice v ulici u náměstí. Památková rezervace. Prý nepřehání, když tvrdí, že za tři desítky let tam nikdo ani nevymaloval, natož aby přikazoval hostům před vchodem típat cigára. Je tu dým, dehet teče po stěnách, společnost se baví divoce a nepřihlíží přitom k hlediskům záchovy zdravého životního stylu. A pivo? Břečka, která je dobrá leda tak na zapíjení panáků.
Zastavil se tu čas? Je to vzpoura proti 21. století? Od každého trochu. Skutečná podívaná začíná teprve tehdy, když za clonou z dýmu začíná divadelní show, v níž vystupuje reinkarnace Mariána Vargy v kožichu a dvě dosti nečasové divy. Tanec je stále rychlejší, strhující, z rohu pivnice se ozývají nesouhlasné výkřiky místních pankáčů, kterým jsme zabrali lokál. Shodou náhod se po nějaké době setkám s Jeníkem, který mi vypráví, jak se jednou v tomhle lokále serval irský vlkodav s německým ovčákem. Lidé stáli v hrůze natlačení ke zdi a čekali, až si to mezi sebou psi vyříkají.
Noc je tu dlouhá, velmi dlouhá, a vyplavuje lidi, se kterými jsem se už roky neviděl. Jak dlouhá to byla doba? Jak málo se většina z nich změnila?
Druhý den scházíme jednou z bočních uliček ke Střelnici. Táborští netušili, že svůj obecní dům postaví přesně tak, aby jednou pojal jen to, co bude na českém knižním trhu za něco stát. Žádná Mladá fronta, žádná Euromedia, žádné obří stánky s oddělenými salónky pro uzavírání obchodních smluv. Záplavy knih se nekonají, na stolcích je narovnáno jen to nejnutnější – snad s výjimkou domácího Baobabu. Proud lidí se pomalu pohybuje ve směru hodinových ručiček. U každého nakladatele se tráví jen přiměřený čas, proberou se novinky, ohmatají svazky, které za to stojí. Žádný rozhlas, žádné vyvolávání slev, nevejdou se sem ani poutače. Co víc si přát?
Myslím, že si můžu dovolit věc zjednodušit: knižní trh v Havlíčkově Brodě, usazený v olbřímím kulturním domě, v těle netvorově, není ničím jiným než ohlédnutím za devadesátými léty. Pražský Svět knihy nám připomíná, že příkazem doby je maximální konzumace a absolutní výběr. V Táboře se dostavuje pocit, že tu s námi stále ještě přežívají i jiné hodnoty, že cenu nemají stovky tun potištěného papíru, ale přísná dramaturgie, síla stanovit, co na jistá místa patří a co nikoli. Jen za těchto podmínek literatura prorůstá geniem loci a stává se nedílnou součástí lidských životů. Přestává být pouhým zbožím, nabývá rozměru artefaktu, který má specifickou hodnotu.
V případě Tabooku se tato specifická funkce zesiluje i zaměřením vystavených kousků. Knižní design. Jinde sprosté slovo, tady výrazná dominanta, od níž se odvíjí téměř vše. Do Tábora patří knihy, které strhávají pozornost ke grafickému zpracování, k hmotnosti svazku, k matérii samotné. Mám štěstí, dobrý přítel nadšeně komentuje trendy, vodí nás po výstavních prostorech a bere do ruky téměř každý svazek. Za jiných okolností bych sáhl po zvučných jménech autorů, ne tak na Tabooku: tady je kniha čímsi úplně jiným. Stoupáme po schodech Vodárenské věže, abychom se ujistili, že tu jde především o to, zda je tělo textu zarovnáno do bloku, anebo na levý prapor. Přesně v tomto detailu se otevírá variantnost možností, jak knihu udělat, dokazuje se, že vůbec nezáleží na tom, zda vedle sebe leží vyrovnáno co největší množství novinek a zaručených bestsellerů. Knihy připravené Palem Bálikem obsadily pomyslný vrchol zdejší nabídky. Díla, jež se u nás dočkala více či méně konvenčního vydání, vypadají najednou úplně jinak, jejich text nekoktá rozdělovníky a svazky se dalece nepodobají ničemu, co je běžně k vidění u našich knihkupců. Ptejme se, proč i v knižní úpravě (když necháme stranou knihy pro dětské čtenáře) zůstáváme o krok, anebo spíš o tři zpátky.
Vracíme se s plnou bednou knih. Některé rozdám, jiné přemístím do své přibyslavské oficíny a budu se k nim dlouho vracet. Humpolec je zase mrtvý, asi mu to už nikdo neodpáře. Ve vsi klid, kraj letos poprvé zalehla zima a donutila naše feny, aby se srovnaly do boudy. Vše nachystáno na příchod dlouhých temných večerů.
Autor je antikvář a literární kritik.