Benzinové tužby - antikvární redukce

Jaroslav R. Vávra (bratr režiséra Otakara Vávry) nepatří mezi nejčtenější české romanopisce. V rozpomínání na velikány první republiky pro něj nebylo místo; patřil k okruhu autorů publikujících ve třicátých letech v levicovém Bloku Bedřicha Václavka. Chtěl napsat román o minulosti severní Afriky, ­podnikl několik studijních cest a nakonec se věnoval aktuální situa­ci kolonizovaného kontinentu. V roce 1935 mu vyšel román Ahmed má hlad, v němž popsal cestu emancipace: na jejím počátku je dětská práce, vrcholem pak zápasy v kotli protikoloniálního odboje. Dobová kritika jeho dílo dokázala ocenit, s jistým nadšením pro téma pojmenovávala v intencích Vávrova Ahmeda radikalitu evropského kulturního panství: „Kam neodvratně povede všecka imperialistická koloniální politika západních velmocí, zapřažená do služeb velkokapitálu a postupující útiskem a vysáváním slabých, protože méně rafinovaných domorodců,“ píše jindy apolitický Karel Sezima.

Než se ale Vávra do tohoto tématu pustil, debutoval románem Petrolejáři (1930). A opět: na pozadí příběhu jednoho šikovného účetního přichází i zde s velmi časovým námětem. Velkoprůmysl, finanční spekulace – a především boj o ropu. Není třeba dlouhého rozvažování, abychom usoudili, že Vávra měl určitý talent k tomu vybírat taková témata, která zůstávají aktuální i po desetiletích, respektive že právě po desetiletích vidíme, do jak závažných a neřešitelných problémů jsme se dostali přičiněním tehdejších vůdců průmyslu a všelijakých kulturních stratégů.

Petrolejáři patří svou formou někam na hranu mezi beletrii a žurnalistiku. Motivace autora, obeznámeného s propagandistickou prací, jsou dobře čitelné. Máme tu figuru majitele trustu, máme tu dělníky a chlapce­-venkovana, který udělá velkou kariéru. Protagonisté vedou dvojí život, přes den plánují byznys a po nocích spřádají komploty na své obchodní partnery. V místnostech – a to je nutno zvýraznit – mívají nakouřeno od tlustých doutníků; všudypřítomná clona tabákového dýmu je totiž tou nejlepší kulisou, jen zpoza ní mohou do románu vplouvat repliky vávrovského rázu. Například tato: „Američané nemají zájem o vládu nad Indií, nad Čínou a nade vším, co jen lze ovládati. Strhují na sebe východní trhy svou výkonností a jakostí i lácí svých výrobků. Nepanují a nežádají si než ostré individualistické konkurence, v jejímž studeném větru se budou kaliti oni sami demokraticky jako celý svět.“ Anebo: „Na zelených ostrovech vyrůstají gentlemanové a ladies, jejichž otcové ve světě spáchali více zla, než lze unést jedinému svědomí; vyrůstají z indické úrody bavlnové a z čínské rýže, z jihoafrického zlata a z amerického žita, z balíků australské vlny, z tisíců tisíc nespravedlností, aby sami byli krásní a ušlechtilí, aby sami byli mírní a dokonalí, aby byli pěnou života. Shromažďují obrazy, budují katedrály, knihovny a muzea, vylupují hroby všech kultur a staletí, aby profesoři mohli říkati: tak anebo onak.“

Dokážeme­-li se povznést nad politickou ten­­­­denci, jež je do tohoto románu vepsána, zů­­stane před námi příběh narychlo nastříhaný, psaný v opojení nad možnostmi, které se v urychleném světě objevily. Vávrova imaginace je zcela uchvácena efektivitou, pohybem, dynamikou a transformací, vypravěč posunuje svého hrdinu po světě jen proto, aby ukázal, jak je všechno pokaženo a vyvráceno z kořenů. Ropa se na nás doslova valí: „V jeho hlavě, do nedávna tak klidné, hořelo horečnou montáží představ: strašlivé proudy petroleje se tam valily z hlubiny na povrch; lymfa poválečné bílé civilizace, jež je hltala nesčetnými chapadly svých žířivých topenišť…“ Petrolejáři jsou skvěle napsanou obžalobou doby, o níž dnes sníme jako o velkých časech.