Každý festival je umělecké dílo

Proč jste se rozhodla studovat zrovna češtinu?

Začala jsem studovat ve Lvově, a to hned po revoluci, v roce 2014. Zvolila jsem si češtinu, protože jsem viděla, že mezi Českem a Ukrajinou něco jako kulturní komunikace teprve začíná, knížek vyšlo jen pár, a je tedy co dělat. Před nedávnem jsem ale studia nechala kvůli korupčnímu skandálu na univerzitě. Celý ročník slovanské filologie požádali o úplatek za možnost jít k nějaké zkoušce, a když se proti tomu studenti postavili, začaly se dít různé podivné věci, do nichž byli zapojeni lidé z vedení univerzity.

Měla jste představu o tom, jak vůbec život literárního překladatele vypadá?

Mám to štěstí, že jsem z Ivano­-Frankivska, odkud pochází spousta ukrajinských spisovatelů. Třeba takového Tarase Prochaska jsem znala osobně. Od šestnácti jsem navíc pracovala v nakladatelství Lileja­-NV, které svého času vydávalo třeba knihy Jurije Andruchovyče. Pomáhala jsem tam s prodejem a podobně.

Co vás přimělo pustit se rovnou do překladů české poezie?

V časopise, který vydává České centrum v Kyjevě, jsem narazila na ukrajinský překlad básně Blues o malovaných dětech od Václava Hraběte, kterou do ukrajinštiny přeložili Táňa Okopná a básník Oleh Kocarev. Začala jsem se na internetu pídit po jeho dalších textech a hned jsem je začala překládat. V létě 2015 jsem se v Ivano­-Frankivsku seznámila s básníkem Mirkem Bodnarem, který spolu se svou přítelkyní Chrystynou Mychajluk založil nakladatelství Pjanyj Korabel, tedy Opilý koráb. Zrovna tehdy překládal Jima Morrisona a nakladatelství vlastně založil proto, že své překlady neměl kde vydat. Chtěli vydávat jen básně prokletých básníků, kteří zemřeli mladí, ideálně do sedmadvaceti let. Hrabě do toho skvěle zapadl. Je to po ukrajinských překladech Morrisona, Rafała Wojaczeka a Georga Heyma jejich čtvrtá knížka.

Jak na tuto činnost vydělávají?

Zpočátku měli iluze o tom, jak se knihy budou skvěle prodávat, dopadlo to ale trochu jinak. Chrystyna Mychajluk překládá z angličtiny a nakladatelství financuje z vydělaných peněz. Šéfredaktor musel loni nějakou dobu pracovat ve fabrice, aby mohli zaplatit daně. Zdálo se, že se mu to líbí, připadal si prý dočista jako Charles Bukowski.

Jsou na Ukrajině ještě jiná nakladatelství, která by se zaměřovala na překladovou poezii?

Vím o jednom, které se jmenuje se Krok. Vydávalo poezii živých zahraničních autorů. Působí v Ternopilu a také patří básníkovi, Juriji Zavadskému. Zavadskyj a Bodnar prý tak trochu spolupracují – jakmile někdo z básníků, kteří vycházejí v Kroku, zemře, přejde k nakladatelství Pjanyj Korabel. Jinak to jsou spíš ojedinělé pokusy. S překladovou poezií je to těžké asi všude na světě.

Jste programovou ředitelkou lvovského knižního veletrhu Fórum vydavatelů. To je obrovská akce. Jak jste se k té práci v tak mladém věku dostala?

V případě Fóra vydavatelů to už je tradice. Předcházejícím programovým ředitelem byl básník Hryhorij Semenčuk, a to od svých osmnácti do čtyřiadvaceti let. Mě organizátorům doporučil známý lvovský básník a bulharista Ostap Slyvynskyj, kterého jsem nedlouho předtím oslovila, protože jsem chtěla pořádat vlastní překladatelský festival.

Lvovské Fórum vydavatelů letos oslavilo pětadvacet let. V čem je podle vás tajemství jeho úspěchu?

Tehdy nic jiného na Ukrajině prostě neexistovalo. Jediná podobná akce, Knyžkovyj Arsenal, tedy Knižní Arsenál, v Kyjevě, existuje teprve posledních sedm let. Jiné projekty, pokud se objevily, brzy zase skončily. Ale bez organizátorky a prezidentky festivalu Oleksandry Koval by to celé ty roky nepřežilo.

Čím je Fórum vydavatelů atraktivní?

Nabízíme bohatý program. Letos se Fóra vydavatelů účastnilo 250 nakladatelství a konalo se na něm zhruba tisíc akcí, na které přišlo asi 22 tisíc lidí. Nejde přitom jen o beletrii. Workshopy se konají třeba i v sekci Ekonomika a podnikání. Podle naší koncepce se knihy týkají všeho, a proto také chceme, aby byl program Fóra co nejrozmanitější. Když se nějaká oblast zřetelně vydělí, najdeme kurátora, s nímž na rozvoji tohoto tématu dále spolupracujeme.

Je Fórum vydavatelů ziskové?

Veletrh jako takový ano, ale z těchto peněz se financuje Lvovský mezinárodní literární festival – známý také jako Litfest –, který je ztrátový. Jeho perspektivy do budoucna jsou spíše intelektuální než finanční. Program se financuje ze soukromých zdrojů, také ale z veřejných a státních rozpočtů.

Má Fórum ještě kam růst?

V posledních dvou letech narůstá počet návštěvníků. Dřív jsme závistivě mluvili o ně­mecké kultuře diváctví – na jakoukoliv akci tam přijde spousta lidí. Teď ale začínají být i u nás lidé ochotni naslouchat a váží si toho, co jim poskytujeme. Dál proto pracujeme na formátech i na obsahu. Osobně mám za to, že každý festival je umělecké dílo, zkomponované z různých prvků – my jako organizátoři se snažíme, aby to působilo uceleně a zajímavě. Vždycky je přitom co objevovat.

Obecně vzato se knižní veletrhy dělí na dva základní typy. Jeden se více podobá frankfurtskému festivalu, druhý lipskému. Ostatní veletrhy na Ukrajině více odpovídají právě frankfurtskému formátu. To znamená, že se sjedou nakladatelé a prezentují se knihy. Kdežto v Lipsku probíhají kromě samotného veletrhu ještě tisíce akcí po celém městě a vše se točí víc kolem literatury a méně kolem knih. A my fungujeme podobně jako lipský veletrh.

Skoro každý rok chce někdo překazit konání některé z akcí pořádaných v rámci Fóra vydavatelů. Zpravidla to jsou představitelé ultrapravicových skupin. Jak na to reagujete?

Snažíme se bojovat až do konce. Zapojujeme bezpečnostní složky i právníky, akci rušíme až v okamžiku, kdy by její uskutečnění znamenalo pro návštěvníky hrozbu fyzického násilí. Letos nastala zajímavá situace s francouzským novinářem Pierrem Sautreuilem, který ve Lvově prezentoval knihu Prohrané války Jurije Běljajeva o Rusovi, který bojoval na východní Ukrajině na straně separatistů. Původně proti jeho vystoupení někteří lidé protestovali, protože měli za to, že půjde o pokus separatisty legitimizovat, pak ale přišli a pochopili, že nic takového neměl v úmyslu, ve skutečnosti je velice proukrajinský. Došlo také k jinému zvláštnímu případu, když si dva lidé z literárního prostředí začali stěžovat, že je v rámci Fóra nenechají vystoupit, přitom ale své vystoupení vůbec neohlásili. Byla to z jejich strany snaha o nepoctivé PR – neváhali prohlásit, že ač podporujeme představitele LGBT komunity a levičáky, jejich akci nedovolíme.

Co si slibujete od nových ukrajinských kulturních institucí – Ukrajinského kulturního institutu a Institutu knihy?

Obě instituce mají velice silné týmy. Ředitelkou Institutu knihy se stala zakladatelka Fóra vydavatelů Oleksandra Koval. Myslím si, že to byla skvělá volba. Předchozí ředitelka Teťana Teren byla velice mladá a neměla zkušenosti s byrokracií. V tom se Oleksandra Koval vyzná. Přesto ale prý bude potřebovat alespoň tři roky, aby instituce začala fungovat, jak má. Ředitelem Ukrajinského kulturního institutu je Volodymyr Šejko, který dříve pracoval v British Council. Doufám, že by mohla pomoci spolupráce s evropským programem Kreativní Evropa. Oficiálně svou činnost institut zahájil až letos v říjnu.

Jaké jsou vaše nejbližší překladatelské plány?

Překládám teď knihu Petry Procházkové Frišta – je o afghánském klanu. Myslím, že její knihy jsou dnes na Ukrajině velice aktuální. Jsou to příběhy o tom, jak lidé prožívali válku, je to určitá kolektivní zkušenost. Literatura faktu je navíc na Ukrajině v poslední době dost populární – vznikla u nás dokonce řada specializovaných nakladatelství, například Čoven, které má můj překlad Procházkové vydat.