Akceptace záhady

Málokdo by čekal, že závěrečný díl sci­-fi trilogie Jeffa VanderMeera o Jižní zóně přinese odpovědi na otázky, které se v prvních dvou dílech jen kupí a vrství přes sebe. Romány Anihilace (2014, česky 2015) a Autorita (2014, česky 2017) totiž důsledně popisují kontakt lidstva s něčím, co je nejen nesmírně záhadné, ale také co se zásadně vzpírá lidské schopnosti rozumově uchopovat svět. Krajně skeptický postoj zachovává i poslední kniha s titulem Adaptace (nepříliš přesný překlad originálního názvu Acceptance, 2014). Příběh vládní agentury sídlící v administrativní budově Jižní zóna a zkoumající tajuplné území zvané Oblast X, na němž lidský rozum ztrácí veškerou pevnou půdu pod nohama, se uzavírá stejným otazníkem, jaký se nad ním vznášel od začátku.

Mosty plné nedorozumění

VanderMeerova trilogie přitom ani tak nezkoumala fantaskní prostředí Oblasti X, jako spíš rozkrývala omezenost lidských poznávacích schopností. Každý díl skeptické série se tímto problémem zabýval na trochu jiném terénu. Anihilace vrhla výpravu několika vědkyň přímo do srdce záhady, k majáku ležícímu v nitru Oblasti X. Autorita se naopak odehrávala v budově Jižní zóny a předváděla neschopnost utřídit dostupné informace o Oblasti do smysluplného celku.

V obou knihách jsme celý děj sledovali z pohledu jediné postavy, která neustále narážela mimo jiné i na limity vlastní subjektivity, neschopnost nahlédnout do souvislostí, jež jsou její osobě z různých důvodů nedostupné. V Adaptaci se naopak střídají čtyři vypravěči rozptýlení do tří rozdílných časových rovin: Strážce majáku, který v Oblasti X žil ještě předtím, než se změnila v nesrozumitelnou krajinu, Ředitelka, pracující v Jižní zóně těsně před událostmi Anihilace, a postavy s přezdívkami Šéf a Ptačí duch, jež se do Oblasti X vydaly na konci Autority. Jejich paralelní dějově linie se o sebe vzájemně mnohokrát otřou, ale ani dohromady nevytvoří žádný smysluplný celek. Spíš ještě zdůrazňují izolovanost každého z vypravěčů a nedorozumění, jimiž jsou protkány mosty mezi jednotlivými aktéry. Kniha to skvěle zdůrazňuje motivem replikace některých hrdinů – Oblast X vytváří kopie lidských osob, které jsou a zároveň nejsou totožné se svými originály. Román ostatně příznačně končí dopisem, který Ředitelka adresuje Strážci majáku přes nepřekonatelnou časovou vzdálenost a v němž vyjadřuje smíření s „nepředstavitelnou složitostí světa, jehož jsme součástí“ a snahu „dělat, co můžu, i když člověk pokaždé neví, co to znamená nebo co z toho bude“.

Jiná příroda

V Adaptaci do světa trilogie proniká čím dál apokalyptičtější tón. Naznačuje se, že Oblast X postupně pohltí celou Zemi i s nešťastně tápajícím lidským druhem a nahradí ji přírodou, ve které už pro člověka nebude místo. Předzvěst totálního zhroucení ještě umocňuje opakující se motiv snah o komunikaci a sblížení, která vždycky přichází pozdě a končí nepochopena – nejsilnějším emblémem této snahy je mobilní telefon, který se podaří propašovat z Oblasti ven.

Poslední román má také až okultní ozvuky, když spojuje vznik Oblasti X s působením lidských činitelů. Opět se tu vynořují i environmentalistické úvahy o vztahu člověka a životního prostředí. Při tom všem ale VanderMeer udržuje obdivuhodnou schopnost o mnohém spekulovat, avšak nic určitého netvrdit. Oblast X zůstává čirou monstrozitou, která kontaminuje domněle racionální svět kolem sebe nejistotou a nevypočitatelností.

Tváří v tvář hroutící se skutečnosti, která proniká napříč všemi časovými liniemi děje, také v Adaptaci více než v předchozích románech vynikají osobnosti hlavních hrdinů, jejich každodenní život, plány a cíle. Probíhající kolaps osvobozuje postavy, které postupně přestávají být vázané na úkoly, jež dostávají zvnějšku. Ve světě, kde nezáleží na ničem, se mohou hrdinové soustředit na to, o co jde jim samotným. Poslední díl VanderMeerova cyklu tak skutečně pojednává o akceptaci, přijetí světa, který není nahlédnutelný lidskými poznávacími schopnostmi.

VanderMeerova trilogie pokračuje ve skeptické linii načrtnuté už například romány Solaris (1961, česky 1972) Stanisława Lema nebo Piknik u cesty (1972, česky 1974) bratrů Strugackých. Je ale v mnoha ohledech mnohem důslednější a nekompromisnější. Popularita jeho tří knih, ve kterých se nešťastné postavy marně pokoušejí rozžehnout alespoň jiskřičku poznání na promáčených blatech Oblasti X, ukazují, že science fiction a její čtenáři dokážou ocenit i dílo, které problematizuje jeden ze základních principů, na nichž tento žánr tradičně staví.