Svoboda za cenu vlastního života

Řecká občanská válka byla bojem o další směřování země. Komunističtí partyzáni se postavili na odpor královské vládě, podporované Británií a USA. Navázali přitom na konflikt, který se mezi řeckou levicí a pravicí odehrával už za německé a italské okupace. Jelikož Řecko podle takzvané procentové dohody mezi Stalinem a Churchillem patřilo do britské sféry vlivu, Sovětský svaz boj partyzánů nepodpořil. Komunistická armáda ELAS vládním vojskům podlehla a levice byla v Řecku po léta vyloučena z politického života. Porážka komunistického hnutí znamenala také odchod desítek tisíců partyzánů a jejich příbuzných do zemí socialistického bloku. Tak vznikla i dosud existující řecká komunita v Česku.

Ukřižovaný lid

Román Bratrovrazi (Oi aderfofades, 1965) přivádí čtenáře do horské vesnice Kastelos, o kterou už dlouho zápasí vládní vojáci a partyzáni. Hlavním hrdinou je vesnický pop Jannaros. Vyniká přímo nadlidskými vlastnostmi – tím se podobá jiným Kazantzakisovým hrdinům, svatému Františkovi z románu Chuďásek Boží (1956, česky 1993), vesnickému pastýři Manoliovi, jednomu z herců pašijových her v knize Kristus znovu ukřižovaný (1950, česky 1958), nebo také kapitánu Michalisovi ze stejnojmenného románu (1953, česky 1960). Zároveň je Jannaros ve svém vytrvalém hledání odpovědí na věčné morální otázky odrazem osobnosti samotného autora.

Kněze ovládá touha po svobodě a pocit odpovědnosti nejen za svou farnost, ale za celou zemi a národ. Konflikt, kterému přihlíží, ho neustále nutí uvažovat o smyslu nekonečného krveprolévání. Často se přitom vrací k událostem předcházejících let – vzpomíná na černomořské pobřeží, kde žil předtím, než museli Řekové opustit Malou Asii, na svůj pobyt v klášterech na Athosu a také na válku s Itálií v letech 1940–1941. Příznačné pro Kazantzakisovu idealizaci řeckých dějin je kontrastní vykreslení odporu proti italské agresi, který se ve vzpomínkách otce Jannarose jeví jako vznešený zápas naplněný hrdinstvím a sebe­obětováním, a občanské války, popisované jako národní tragédie. Cíle partyzánů sice chápe a naopak odsuzuje církev, která neváhá konflikt podněcovat, přesto jim ale vytýká, že prolévají krev a svým bojem, postrádajícím duchovní rozměr, staví Řeky proti sobě. Jednou z nejpůsobivějších scén románu je Jannarosův upřímný údiv v okamžiku, kdy mu partyzáni vyloží svůj internacionalistický pohled na svět, v němž nedělají rozdíl mezi Řekem, Bulharem nebo Číňanem.

Příběh vrcholí během několika velikonočních dnů. Stupňující se utrpení vesničanů i celé země se tu metaforicky protíná s utrpením ukřižovaného Krista. Zoufalý Jannaros se pokusí nalézt způsob, jak by alespoň v měřítku své farnosti obě válčící strany smířil a přiměl je narušit vražednou logiku války. Jeho pokus však nepřekvapivě selže a ani okamžik Kristova zmrtvýchvstání nepřinese vytoužený mír. Kastelos ovládnou partyzáni, kteří ale o smíření nemají zájem, své nepřátele ve vsi chladnokrevně popraví a nakonec zastřelí i popa, jenž stále odmítá přijmout, že dobrovolné ukončení bratrovražedného boje je nemožné. Jannarosova smrt, poukazující na neřešitelnost konfliktu, nemá na rozdíl od oběti Kristovy žádný smysl. Tragičnost vyústění podtrhuje to, že velitelem partyzánů je Jannarosův dávno odcizený syn.

Román, nebo melodrama?

Kazantzakis s knihou sám nebyl spokojen, přestože se k ní opakovaně vracel. Bratrovrazi proto vyšli až po jeho smrti. Řečtí kritici románu vytýkali řadu nedostatků – mimo jiné nepropracovanost nebo názorovou rozporuplnost. Americký znalec novořecké literatury Edmund Keeley napsal, že „jen zřídka dosahuje úrovně melodramatu z 19. století“. Spojení heroické, nadlidské postavy kněze a aktuálních dobových událostí opravdu působí neorganicky. Přesto ale kniha nezapadla a v kontextu Kazantzakisovy tvorby má dodnes své místo, i když ji ocení hlavně zájemci o dějiny moderního Řecka.

Román je postaven na dialozích a vnitřních monolozích postav, čímž připomíná spíš divadelní hru nebo filmový scénář. Ostatně dřív než se Kazantzakis proslavil svými romány, psal mimo jiné právě divadelní hry na historická témata. Ve vyprávění se prolínají rozmanité, často vzájemně rozporuplné filosofické myšlenky, což je pro autora příznačné. K tématům, která Bratrovrahy spojují s jeho ostatní tvorbou, patří hledání individuální svobody, sociální spravedlnosti, ale také vztahu k Bohu.

Překlad knihy bohužel nedosahuje mistrovské úrovně předcházejících převodů Kazantzakise do češtiny. Pravděpodobně se na něm kromě náročnosti textu podepsala i nezkušenost překladatelky. Problematický je například způsob, jakým do textu začlenila řecká slova označující prvky lidového kroje. Některé přímé řeči zase nesou známky přílišné poplatnosti originálu. Pochvalu si naopak zaslouží rozsáhlý doslov, velmi užitečný zvláště pro ty čtenáře, kteří se s autorovou tvorbou setkávají poprvé.

Autor je překladatel.